Samozřejmě, že emoce jsou všelidská věc. Člověk je ovšem mimořádně vynalézavý tvor, a proto s nimi dokáže zacházet fantasticky podivným způsobem. Řekne si třeba, že je bude důsledně sdílet, anebo důsledně potírat. Že těmi pozitivními bude zahrnovat a hýčkat své děti - a ve čtyřech letech děcka si řekne "šlus", dá mu dort a poslední pusu na čelo v životě. V novém díle podcastu Co je to za člověka? patavýzkumný tým ve složení Soukup-Válková rozebírá, jaké to je, když se kluci vodí za ruce s klukama, ačkoliv v tom není zbla erotické přízně, i jak se některé jazyky (ne)vyrovnávají s mnohostí lidských prožitků.

Naše epochální show se vrací. Přicházíme s vysvětlením, kam jsme se ztratili, a co máme v úmyslu rozebírat, když jsme se zase našli. Povídáme si o hlavním městě Papuy-Nové Guineje, kde by chtěl žít každý, kdyby měl spíše slabší pud sebezáchovy. Martin Soukup se tentokrát z terénu vrací zraněn, leč posílen, a jako Indiana Jones všechna protivenství přečká. Bavíme se o dobrodružných přesunech letadlem, o jedné z nejnebezpečnějších přistávacích drah světa, o zapomenutých kompetencích a předvádění tradic turistům. Zuzana Válková je ráda, že tentokrát nejela a mohla to svést na těhotenství. Ale na historky, na ty ji užije. Užijte si je taky.

Příchod dítěte bývá zdrojem nezřízeného štěstí. A pokud si chce člověk tu radost udržet, tak... Si občas musí dát ohromný pozor, aby mu ji okamžitě někdo nepokazil. Třeba hned v porodnici. Lidská společenství mívají ustálené systémy pravidel péče a výchovy dětí, které se občas neslučují s tím, co cítíme, že bychom měli dělat, ale když to dobře dopadne, o pár let později si z toho aspoň dokážeme dělat legraci. Kde se berou pravidla nakládání s dětmi? Jak se to dá zařídit, aby se člověku podařilo naštvat příznivce konzervativní i alternativní výchovy? A musí se dětem mazat na prdelku výhradně preparáty z lékárny nebo se k jejich pokožce smí jen s bylinkami nasbíranými za úplňku?  Normy. Pravidla. Zvyky. Nevyžádané rady. Rady, které naopak často bolestně chybí. Byznys. No prostě latentně antropologická hostina jako vždycky. 

Antropolog Martin Soukup v těchto dnech rajzuje na Papui-Nové Guineji, kam se vydal pro čerstvé historky z terénu. Počkáme si, jestli po 12 letech, co do "své" vesnice Yawan jezdí, zjistí, že může být chvíli sám. V novém díle ohledáváme dozvuky svátků, a zároveň všech situací, kdy jsme s příbuznými šťastně pospolu, až bychom možná od vší lásky potřebovali chvíli pauzu. Jak samozřejmá je lidská potřeba soukromí? Jak dané je, kdo s kým tráví čas, když se řekne "rodina"? Kdo může být čí tatínek, je-li máma obvykle přistižena při činu, a tak se z toho příbuzenského podniku obecně hůř vymlouvá? Poslouchejte novou epizodu podcastu a zamyslete se třeba nad tím, kolik příbuzných dovedete vyjmenovat.  Je jich 600? Ne, že. Nic si z toho nedělejte. Novinářka Zuzana Válková z antropologie příbuzenství taky zápočet nedostane. 

Půjčili jste si peníze na vánoční dárky a teď přišel trudný čas začít je vracet? Že naštěstí ne? To je dobře. My taky ne. Ale dluhy, dluhy máme. Společenské, vůči sobě samým. V novém díle jsme se rozhodli prozkoumat fenomén dluhu coby historického a antropologického fenoménu, a v této souvislosti jsme zabruslili do oblastí, o jejichž existenci jsme si nikdy dřív nepovídali: třeba takzvaným bullshit jobs aneb pracem k... Houbelesu. (V podcastu mají jiné přízvisko.) Důležité ovšem je, že na dluhy se dá dívat jako na jev, který udržuje lidstvo v chodu, jako na svého druhu osmózu, kde nedostatek načas nahrazuje dostatek, a ten nás nutí pohybovat se vpřed. V jistém momentě na neřešitelné dluhy zapomeneme, a pak si zase nasekáme další...  Zveme k poslechu i zamyšlení, jaké nejzbytečnější práce jste v životě vykonávali - my vám to na sebe řekneme, a vy si pak můžete připadat jako vítězové. Rezervám zdar! Ale ne zas tak moc velkým, to bychom stagnovali...

Prezidentské volby se blíží, atmosféra houstne, rodiny se rozpadají. Ten chce tu, ta zas toho. A všichni budeme mít všechno dohromady (*místností se rozléhá smíšený sbor z Pekařova císaře*). Pojďte se s námi věnovat výběru elit bez rizika, že se vytočíte, a to formou kulturně-politické procházky po planetě. Začneme více či méně potupnými funkcemi, jež drželi autoři tohoto podcastu, a jejichž zveřejněním se vyhýbají riziku, že je někdo sestřelí tzv. šokujícím odhalením, až budou skutečně někam kandidovat.  Probereme status a volbu bigmenů - a bigmenek - na Papui Nové Guineji. Vůči Bruntálu nám tím tentokrát vznikne drobný dluh. Objasníme si, proč je tok pisin nejzábavnější jazyk na světě, takže zjistíte, že si v něm chcete číst noviny. A  že dohovořit se s komunitami, které dohromady vládnou až 840 jazyky, je _o fous_ náročnější úkol než přimět středoevropské politiky, aby se laskavě naučili bezchybný pozdrav v řeči obyvatel, s nimiž sdílí dvojdomek. No a ještě k tomu všemu: matriarchát! Existoval?!

Vánoce! Ježíšek! Kouzla! Sváteční díl podcastu přináší zamyšlení nad rolí čar a kouzel ve společnosti, která si o sobě ráda myslí, jak je báječně racionální, a zároveň se neustále usvědčuje z toho, že není. (Autorům podcastu to samozřejmě nevadí, naopak.) Jako dárek vám nesou něco exotických zážitků z Bruntálu a Papuy Nové Guineje, trochu vědy, ale také trapné historky o vlastnění magických předmětů, přiznání o návštěvě kartářky a astrologa, a pak taky krutou pravdu o jednom z nejnebezpečnějších druhů magie, který jsme už aspoň jednou provozovali všichni.  Nebo skoro všichni, s výjimkou příležitostných světců.  Expelliarmus! Harry, bacha, šlápneš si na brýle!

Společnosti celého světa si odedávna vytvářejí soubory představ o tom, jací mají být její členové, aby v ní mohli uspět, i pravidla, co se stane, pokud takoví nebudou. Normalita je komická a nezajímavá – dokud nejde o otázku života a smrti.  V novém díle podcastu Co je to za člověka? autoři rozebírají, kdy se sami snaží být normální, ale je to akce s nejistým výsledkem, kdy jim tlak na normalitu připadá legrační, kdy děsivý, odkud se vlastně vzal a jak se celé téma má kupříkladu k bikinám ze šňůrek. Závěrem zazní úvaha o tom, jestli je nebo není normální odcházet do mentálního důchodu, plus okouzlující historka z ostrova těsně vedle Papuy Nové Guineje. Odkud taky jinud. Když není zrovna z Bruntálu. Závěrečný "jazzy tune" je pozdravem pro skvělého klavíristu Petra Maláska - za všechny ty fantasticky nenormální jazzy.

Lidská podoba. Vztah k vlastnímu tělu. K tomu, jak naše sebepojetí ovlivňuje naše životní volby i možnosti. Standardy půvabu napříč společnostmi i staletími. Body image. Čím se dělá dojem na Papui Nové Guineji, když pekáč buchet má pod tričkem v podstatě každý, šedesátníky nevyjímaje? A usilujeme krásou o jedinečnost, anebo chceme být nakonec zase všichni stejní? Autoři podcastu v druhém díle docházejí, mimo jiné, k závěru, že by pro sebe mohli dělat víc, ale asi se jim nechce. Pozor! Epizoda končí výborným jazzem! Ocitnete se v Saint-Tropez, v kabrioletu, a za volantem bude sedět nejschopnější agent na světě, Bob Saint-Claire. 

O kanibalismu v živočišné říši, v té lidské, hluboko v dějinách, v naší nedávné minulosti a kupodivu i dnes, na Západě. Antropolog Martin Soukup o něm právě dokončuje knihu, tak proč bychom se hned v prvním díle tematicky šetřili? Autoři téma pojímají co možná decentně a s nadsázkou, slabší povahy ovšem před poslechem nesvačí.