Petr | Muž, kterému říkali Skála 1. - Petr je barvitá postava rané církve, po Ježíši nejvíce zmiňovaná v evangeliích, horká hlava, cholerik, ale také zcela lidský, a pochopitelný člověk, který se nebojí jít do neznáma, na nepřátelské místo. Téměř v každé epizodě Ježíšova života od začátku jeho služby je Petr někde poblíž. Jeho otázky a zážitky vždy pomohou Ježíši ukázat nějakou novou dimenzi jeho vlastní osobnosti, charakteru, identity nebo poselství. S Ježíšem koneckonců tráví hodně času. Poznal se s ním u řeky, a přijal jeho pozvání u jezera. Petrův příběh je vůbec spojený s vodou. Je jediným apoštolem chodícím po hladině!

FamilyFest 2023 | Rande na celý život 3. - Strach z odcizení je jedním z důvodů, proč se lidé bojí do manželství vstoupit. To se dá pochopit. Přesto si můžeme vytvořit strategický prostor pro celoživotní romantiku. Ten se neobejde bez přítomnosti humoru a odvahy ke snění. Páry, které si spolu hrají, smějí se spolu, a sdílejí zážitky, mají tendenci neřešit každou věc jako otázku života a smrti.

FamilyFest 2023 | Rande na celý život 2. - Do manželství vstupujeme s ideály, ale rychle zjišťujeme, že neřeší sobectví. Pokud jsme svobodnými sobci, nestaneme se manželskými světci jen prostým vyřčením Ano! Abychom našli společnou řeč, musíme probrat několik oblastí, které jsou pro nás citlivé a nevíme, jak o nich mluvit, protože se zdá, že přinášejí mnoho emocí: od hanby, přes zlost, až po neochotu a podrážděnost. Tato témata se opakují v konfliktech častěji než jiná. Jsou to horké kaštany peněz, sexuality a balancování času.

FamilyFest 2023 | Rande na celý život 1. - Úspěšné dlouhodobé vztahy jsou tvořeny řadou malých slov, pohledů, gest a skutků. Jsou tak tvořeny každodenně. Vyžadují zájem a záměr. Láska si totiž volí důvěru místo podezřívavosti. Šťastné páry nejsou tolik odlišné od nešťastných: jen jsou ochotny spravovat věci jednodušeji a rychleji, aby se mohli k sobě vrátit rychleji. Rande plné důvěry prokazuje lásku, zvládá konflikt, je rychlé k odpouštění a pomalé k hněvu. Je to doslova Boží kvalita.

Oxygen 2023 3. - V různých obdobích svého života hledáme k modlitbě novou cestu. Někdy to může znamenat nový postoj, jindy změnu formy – změníme místo, čas nebo intenzitu. Naše modlitba se mění. Nemodlíme se stále se stejnou intenzitou. Nemodlíme se stále ve stejném rytmu. To podstatné je, že se modlíme. Kde je modlitba, tam je změna.

Oxygen 2023 2. - Nepřestat se modlit si vyžaduje v některých obdobích našeho života velké odhodlání, jistou dávku disciplíny a vytrvalou víru. Modlitba je pro ty, kteří se nevzdávají. Bylo by ovšem chybou spoléhat jen na své síly. Vytrvalá víra je taková, která čerpá a obnovuje síly v Božím charakteru. Pokaždé, když formulujeme svou prosbu v modlitbě, připomínejme si, že Bůh nás slyší a naše potřeby vidí ještě dříve, než je sami vyslovíme.

Oxygen 2023 1. - Ježíšův slib „Nezanechám vás osiřelé.“ znamená jinými slovy to, že na svůj život nejsme a nikdy nebudeme sami. Ježíšův slib pro nás může být zdrojem radosti a hlubokého povzbuzení v každodenním životě i v modlitbě. Ježíš nám doslova nabízí přítomnost Ducha svatého, který nás všude doprovodí a naučí všemu, co na cestě víry potřebujeme.

Priorita | Práce | Peníze 3. - I když je to poněkud překvapivé, peníze samotné nikoho nezkazí. Samozřejmě, někdy to tak vypadá, je tomu ovšem jinak. Přítomnost peněz jen akceleruje a zrychlí postoje, které už uvnitř našeho srdce jsou. Je-li tam člověk nastavený lakomě, sebestředně, je tzv. „na peníze“, miluje je – pak přítomnost peněz z něj dostane to nejhorší. Pokud je uvnitř nastavený štědře, rozumně, moudře – peníze v něm probudí dobro. Postoj k penězům je srdcovou záležitostí, a proto se mu autoři Bible tolik věnují. Naše postoje k financím ovlivní naši víru, a naše víra ovlivní naše postoje k financím.

Priorita | Práce | Peníze 2. - Jen máloco nás v životě ovlivní víc než naše práce. Z křesťanského pohledu je práce požehnáním. Bůh stvořil člověka, aby byl s ním, a aby s ním tvořil. Tvůrce vždy tvoři zase tvůrce. Cílem je naplněná práce, která nás osvěžuje smyslem, cílem a radostí z tvoření. Je to možné? Možná je naším úkolem změnit atmosféru na svém pracovišti. Což není a nemůže být snadný úkol, ale co kdyby to šlo? Jde o to, že pro koho pracujeme, ovlivní, co děláme, a jak to děláme. Křesťan nikdy není sám sobě šéfem. Proměnilo by naši práci, kdybychom k ní přistupovali jako ke službě Bohu?

Priorita | Práce | Peníze 1. - Jedna věc je mnohem důležitější než vědět, kolik je hodin. Je to vědět, jak trávíme svůj čas. Vždy máme pocit, že jsme právě teď nejvytíženější na světě. Všichni zažíváme tlak návyků, urgencí a viny. V tom všem nám pomáhá znát svůj střed. Je to priorita duchovního života, která proměňuje a ovlivňuje vše ostatní. Bůh ovšem není konkurentem jednotlivých částí našeho života. Chce být ve středu života. První místo totiž není nahoře na seznamu priorit, ale uprostřed. Priorita je první místo v centru dění.

Den otevřených dveří 2. - To, co nás přivádí v církvi dohromady, je mnohem hlubší zkušenost, než je společný zájem. Vztahy, které jsou jedinečné pro církev jsou vztahy, ve kterých je přítomný Kristus. Rozpoznávat Krista přítomného v církvi se učíme. Je to dovednost, do které dorůstáme. Učíme se to neustále – v různých fázích svého života znovu a novým způsobem. Nastavujeme na tuto realitu svou mysl, srdce i emoce. Církev je společenství lidí vzájemně spojených živou vírou a naše vzájemné vztahy může ovlivňovat naše úcta ke Kristu.

Den otevřených dveří 1. - Pohostinnost je křesťanská ctnost, které se podle apoštola Petra máme věnovat a projevovat si ji navzájem se vší ochotou. Každý ji vnímáme trochu jinak a máme k ní jiné předpoklady, všichni se však můžeme rozhodnout otevřít své dveře a také svá srdce.

Ježíšovy prababičky | Podvratný příběh Ježíšova rodokmenu 5. - Vánoce jsou velkým příběhem, který fascinuje. Mimo jiné proto, že nabízí možnost vykoupení. Příběhy vykoupení vždy rozechvívají určitou strunu, protože evokují nový začátek tam, kde se zdá, že již není naděje. Advent byl ve znamení příběhů Ježíšových prababiček: Támar – vykoupení z hanby, Rachab – vykoupení z hříšné minulosti, Rút – vykoupení z nejisté budoucnosti, Batšeba – vykoupení ze zneužití. Vánoční příběh na to navazuje. Stovky let před Ježíšem předpověděl prorok Izajáš, že když přijde očekávaný král, stane se něco zvláštního: Mesiáš přinese změnu v srdcích a myslích lidských šelem, a vykoupí je k novému životu.

Ježíšovy prababičky | Podvratný příběh Ježíšova rodokmenu 4. - Poslední z Ježíšových prababiček, tedy čtyřech konkrétních žen a jejich příběhů propašovaných do Ježíšova rodokmenu, je Batšeba, žena Uriášova. Na rozdíl od ostatních příběhů, tento happy-endem nekončí. Batšeba byla zneužita, její manžel zavražděn, její dítě zemřelo. Její příběh je ale velice důležitý, protože ukazuje na to, že s námi Bůh počítá, i když jsme oběťmi zlých úmyslů jiných lidí. Zatímco v předchozích příbězích byl zlomovým okamžikem moment víry, v příběhu Batšeby je to pokání muže, který ji ublížil.

Ježíšovy prababičky | Podvratný příběh Ježíšova rodokmenu 3. - Každá z Ježíšových prababiček je odvážná. Odvaha je vlastnost velice praktická. Ježíšovy prababičky mají ještě jednu zajímavou vlastnost: Navzdory svým těžkostem a nespravedlnostem života si nestěžují! Místo sebelítosti, stěžování si a hledání externích viníků jsou vynalézavé v hledání možností, a vděčné, že se otevřely. Přesně takový je i příběh Rút, vděčné a odvážné vdovy, která se nespokojila s narýsovanou budoucností, a která se odvážila milovat. Její rozhodnutí uvedlo do chodu novou a lepší alternativní budoucnost.

Ježíšovy prababičky | Podvratný příběh Ježíšova rodokmenu 2. - Každý z nás se rodíme do konkrétní rodiny a své předky si neseme určitým způsobem v sobě. A zdaleka se nejedná jen o genetické dispozice. Často vnímáme vliv předešlých generací i v tom, jak přistupovali naši předkové k životu, jaké vyznávali hodnoty a z pohledu víry to je i jejich postoj k Bohu a církvi. V adventní sérii se společně zamýšlíme nad Ježíšovým rodokmenem. Boží Syn nespadl z nebe. Narodil se jako člověk, který je součástí lidské historie. Bůh se stal člověkem se vším všudy – s rodným listem i záznamy na matrice. Druhá prababička, o které hovoříme je Rachab. Prostitutka, která se stala doslova příkladem ctnosti, kterou nazýváme víra.

Ježíšovy prababičky | Podvratný příběh Ježíšova rodokmenu 1. - Při mluvení o Ježíši se tak soustředíme na jeho identitu Božího Syna, že zapomínáme, že měl rodinu jako každý jiný člověk. Evangelisté Matouš a Lukáš nám nabízejí jeho rodokmen, ale zejména ten Matoušův obsahuje pár lidí, které nás při bližším zkoumání překvapí. Jsou to čtyři konkrétní ženy: Každá z nich žila v těžké době, musela se poprat s nepřízní osudu, a projevila zvláštním způsobem víru. Jsou to hrdinky. Jsou to Ježíšovy prababičky! První je Támar, mladá dívka, kterou si do své rodiny pro nejstaršího syna vyhlédl Juda. Támar se musela poprat s hanbou, odmítnutím, útokem na svou identitu a zradou. Přesto díky svému přístupu, vynalézavosti, a spravedlnosti dosáhla změny pro sebe i pro svou rodinu.

Šepot křičený ze střech 3. - Duchovní rozhovor na střeše ukazuje místo pro proklamaci víry. Probořená střecha ukazuje na praktickou víru projevující se láskou. Na střeše Bůh jedná s předsudky, mění postoje, hodnoty, a dává novou vizi pro naši víru. V dnešním příběhu Bůh skrze vidění na střeše domu v Joppě změnil myšlení hlavního Ježíšova učedníka Petra, který následně odemkl evangelium pro ty, kteří byli vně, outsidery, pohany. Pro budoucnost církve je to důležité. Kdyby nedošlo k obrácení Kornelia, křesťanství by vážně hrozilo, že by zůstalo jako sekta uvnitř židovství. Jenže, když Bůh zašeptá do ucha, odbourává předsudky. Spojuje. A otevírá nové horizonty.

Šepot křičený ze střech 2. - Dnešní příběh začíná probořením střechy čtyřmi přáteli chromého muže. Nevíme, v jakém jsou vztahu. Jak se znali? Ještě důležitější je: Znal Ježíš tohoto muže? Ježíš totiž bydlí v Kafarnaum, a s největší pravděpodobností je to střecha jeho domu, kterou probořili. Pokud Ježíš toho muže zná, jeho slova o odpuštěném hříchu dostávají nový a jiný význam. Nezlobí se, že má probořenou střechu, naopak oceňuje víru. Ještě důležitější je ovšem šepot, který říká chromému. Nešeptá: „Hříšníku!“, ale říká mu: „Synu, tvé hříchy jsou odpuštěny.“ To je síla šepotu, která boří střechy, odpouští hříchy a uzdravuje nemoci.

Šepot křičený ze střech 1. - Střechy hrají v křesťanském příběhu poměrně dost zajímavou a bohatou roli. Ježíš říká svým následovníkům, že co slyší šeptat do ucha, mají hlásat ze střech! Evangelium nezačíná hlasitou proklamací na střeše, ale vždy začíná šepotem do našeho ucha. Na střeše proběhl jeden z nejdůležitějších spirituálních rozhovorů historie. Jen znovuzrozený člověk totiž zakusí znovuzrozený svět. Ježíš touží po tom, aby lidé světa mohli vstoupit do znovuzrozeného světa, kde všechno vzkvétá.

Podzim v Elementu 2. - Setkání s Ježíšem každého proměnilo. Hodně o tom ví Samařanka, kterou Ježíš potkal za městem u studny, a která s Ježíšem zapředla jeden z nejpozoruhodnějších rozhovorů zaznamenaných v Bibli. Během něj zjistila, že Ježíš může vyléčit její trauma, a odpustit její hřích, a to přesto, že se to snažila skrýt pod nánosem náboženských otázek. Ježíš totiž na nikoho nezapomíná, a je ochoten zbořit bariéry, aby se k nám dostal.

Podzim v Elementu 1. - Žijeme v nejsložitější době historie samostatné České republiky a výhled do nadcházejících měsíců neslibuje rychlé zlepšení. Mnozí jsou unaveni z tak dlouhého období stagnace. Má smysl se vůbec o něco pokoušet? Příběhy lidí z nedávné doby i časů Ježíše nám ukazují, že smysl můžeme nalézt i na místech, kde bychom to nečekali.

Co by měl každý (nejen) křesťan vědět o Bibli 5. - Bibli nemá smysl číst, pokud ji odmítáme zapracovávat do svého života. Křesťanské čtení Písma nás totiž nakonec vždy vede nejen ke kristotelickému čtení, ale především ke kristotelickému životu. Chceme se podobat tomu, o kom Písmo je. Cílem našeho čtení Písma není hledat Ježíše za každým keřem Písma, ale žít podle jeho příkladu. Dal nám své Nové přikázání - milovat tak, jako miloval on. Zbytek Nového Zákona je rozvinutí tohoto přikázání do praxe. Láska je konečným cílem naší cesty Písmem.

Co by měl každý (nejen) křesťan vědět o Bibli 4. - Jedna z nejkontroverznějších otázek v současném přístupu k Bibli je otázka neomylnosti. Co se tím myslí? Jaké máme alternativy? Je tedy nutné, abychom si řekli, že křesťanství nestojí a nepadá na tom, zda je Písmo neomylné: je to totiž moderní spor pro moderní dobu. Důležitější otázkou než, zda má Bible ve všem pravdu, je to, zda ji můžeme brát vážně. Je to proto, že i když je všechno v Bibli inspirováno, není všechno stejně důležité. Naše první otázka by tedy měla znít: S pohledem na evangelia, zní to jako něco, co by Ježíš řekl? První církev se naučila, že abychom mohli Bibli brát vážně, nemůžeme ji brát vždy doslova – vždy ji ale musíme brát kristotelicky. Jakmile čteme Písmo se strachem, že něco ztratíme, nejsme schopni v něm vidět bohatství a sílu, která dokáže měnit životy, protože Písmo ve správném duchu vede vždy ke Kristu.

Co by měl každý (nejen) křesťan vědět o Bibli 3. - Ježíšův příběh osvětluje vše ostatní, co v Písmu najdeme - díky němu rozumíme všemu ostatnímu. Tak tomu rozuměl nejznámější apoštol, kterého známe pod jménem Pavel. Jeho příběh můžeme popsat jako příběh světla a temnoty. Fyzické osvícení, které Pavla dočasně oslepilo při setkání s Kristem, ho duchovně rozsvítilo. Když pak Bůh uvnitř rozsvítí, poznáme Boha ve tváří Ježíše Krista. Pavlovo osvícení není výjimkou, zažili ho i jiní Ježíšovi následovníci. Asi nejvíce to jde vidět na cestě dvou učedníků na cestě do Emauz. Také oni pochopili, že je to Kristus sám, ne Bible, kdo je pravým slovem Božím. Bible, je-li čtena ve správném duchu a s doprovázením dobrých učitelů, nás přivede k němu. Ježíš je nový střed Písma, kolem kterého se vše točí. Je to nový zlatý milník.

Co by měl každý (nejen) křesťan vědět o Bibli 2. - Co to znamená, když řekneme, že je Bible inspirována? Abychom se naučili číst Bibli jako dospělí, potřebujeme nějakou představu, jak Bible vznikla a proč ji považujeme za Boží slovo, i když ho napsali lidé jako jsme my. Bible totiž nespadla z nebe! Bible je společná a společenská kniha a to platí o jejím vzniku i výkladu. Když nás něco inspiruje, cítíme se pohnuti, provokováni, stimulováni, ovlivněni a zalarmováni něco udělat. V tomto případě lidé sepsali Písmo, Bůh do něj vdechl svého Ducha a slova ožila významem. Autor dostal nápad, ale přesné znění slov je jeho práce. Bible je tak výsledkem spolupráce mezi Bohem a jeho lidem.

Co by měl každý (nejen) křesťan vědět o Bibli 1. - Řada lidí se domnívá, že Bible je základem křesťanské víry. Není tomu tak. Křesťanství zde není proto, že máme Bibli. Ba, právě naopak, Bibli dnes máme díky křesťanství. Abychom se ji tedy naučili číst jako dospělí lidé, začneme tím, že porozumíme tomu, jak ji četli první křesťané. Ježíšovo zmrtvýchvstání jednou provždy změnilo způsob, jak četli a rozuměli Bibli. Začali ji číst odzadu. Začali Synem a vraceli se zpět. Cílem Písma pro ně nebylo poznat Boží vůli, ale navázat vztah se Synem. Bible totiž dává smysl jen tehdy, když se nad ní potká Bůh a čtenář.

Narozeniny Elementu 2022 1. - Zlatý bzučák je skvělým moderním podobenstvím Ježíšových slov: “Výborně, dobrý a věrný služebníku! Byl jsi věrný v mále, svěřím ti mnoho. Sdílej radost svého pána.” Bůh nás tak posouvá do nové a další fáze. Bůh totiž vždy otevíral dveře pro nové věci. Bůh otevírá před námi nekonečné možnosti. Otevřené dveře zahrnují také dobro, které ještě neznáme. Otevřené dveře nenabízejí jistý pohled do budoucnosti. Jsou tajemné, možné, ale ne jisté. Jediný způsob, jak poznat, co leží na druhé straně otevřených dveří, je vykročit skrze ně. Vstupem do otevřených dveří vytvoříme budoucnost, která není, ale která by měla být!

To nejdůležitější 2. - Všichni si nějakou mírou uvědomujeme, že smysl života není práce, vybudování kariéry nebo postavení domu a zasazení stromu, ale že ho nacházíme ve vztazích s lidmi okolo nás. Kdyby měl člověk možnost si před smrtí naposledy zavolat, poslední hovor by nesměřoval do práce, ale zavolal by někomu, koho miluje a nebo někomu, komu ublížil, aby se omluvil. V posledních chvílích života je totiž mnohem zřetelnější, o co v životě jde a co je skutečně důležité. Apoštol Pavel píše v Novém Zákoně: Bez lásky nejsem nic. Víme že to nejdůležitější je vztah, ale proč je někdy těžké podle toho žít a jak můžeme milovat lidi tak, jak o tom píše Pavel nebo učí Ježíš?

To nejdůležitější 1. - Každý z nás v životě zažívá strach a snaží se ho přemoci tím, že přebírá kontrolu nad svým životem. Zbavuje nás to ale strachu? Rozhodně ne. Jen nás to často oddaluje od Boha. Potřebujeme se tedy vymanit ze života POD Bohem a NAD Bohem a ze života OD Boha a PRO Boha, abychom mohli začít žít život S Bohem. Jedině jeho přítomnost a jeho láska nás může zbavit strachu, který ve svém životě zažíváme. To nejdůležitější je totiž vztah s ním.

Komunita paradoxů 4. - Církev je inklusivním místem pro protiklady, ale i tak můžeme zažívat hlubokou jednotu. Dobře to jde vidět na dnešním paradoxu - musíme být plně na zemi a plně v nebi – zároveň. Když se Ježíš narodil, nebe sestoupilo na zem. Když Ježíš vystoupil na nebesa, prach země vstoupil do nebe.  Je to Ježíšova přítomnost, co vše drží pohromadě. Jsme-li v Kristu, nebe se zemí protíná v nás. To je naprostý paradox nebe a země. Sedíme v nebesích a pohybujeme se na zemi. Kamkoliv se pohybujeme, přinášíme světlo. Jsme lidé světla, lidé dne. Jsme povolání k duchovnímu bdění – přesto je v církvi místo i pro ty, kteří si zdřímli. Bůh se nezlobí, Bůh zachraňuje. Ať už spíme nebo bdíme – když žijeme s ním.

Komunita paradoxů 3. - Graham Greene napsal, že touha po poznání a touha po jednoduché odpovědi jsou dva hluboké, často si odporující sklony v lidské povaze. Nikde to nejde vidět tak dobře jako když se vypořádat s bolestí, utrpením, a strádáním. Církev Ježíše Krista je ovšem komunita smíchu a pláče zároveň. Církev, která neumí plakat s těmi, kdo se rmoutí, a která se neumí smát s těmi, kdo oslavují, je plochou církví, která uřezala ze svého středu to, co činí komunitu, rodinu tak zásadní. Skutečná církev bude mít ve svém středu vždy obě skupiny lidí: úspěšné i neúspěšné. Bude sloužit oběma.

Komunita paradoxů 2. - Při nanebevzetí Krista ho jeho učedníci uctívali. Někteří ovšem pochybovali. Přesto byli součástí církve. Přesto byli účastníci Velkého poslání. Ve zdravé církvi budeme mít – ba, musíme mít – pochybující uctívače a uctívající pochybovače. Pochybnosti totiž nejsou opakem víry, nýbrž průvodním jevem víry. Opakem víry je nevíra nebo dokonce lhostejnost. Pochybnosti ukazují na to, že nám to jedno není. Víra je především věrnost, vztah. Pro vzájemný vztah je nutná důvěra a ta může vzniknout jen na společné cestě. Proto důvěru ke Kristu můžeme pěstovat navzdory nejasnostem, pochybnostem, nesouhlasu nebo neznalostech.

Komunita paradoxů 1. - Ježíš založil církev jako komunitu. Barevnou, pestrou, živou, radikální, fascinující. Založil ji jako komunitu paradoxů a protikladů. Skoro to vypadá, jako by se Bohu líbilo, že křesťanství nelze nalinkovat lineárně. Prvním paradoxem je klasická tenze lásky a pravdy, která má svůj střed v Ježíšově identitě. Ježíš nebalancoval na hranici mezi milostí a pravdou, neměl to namixované v poměru. Ježíšova schopnost měnit lidské životy bez nucení nebo manipulace, jen kombinací dokonalé milosti a dokonalé pravdy, je úžasná. A vytváří základ a precedent pro církev plnou paradoxů a rozdílnosti.

Host v Elementu 1. - Jak se naučit naslouchat Bohu a prolomit svou duchovní hluchotu.

Eliáš | Člověk jako my 6. - Bibličtí autoři vidí paralely mezi Mojžíšem a Eliášem. Mojžíš poslán se Zákonem. Eliáš poslán se srdečním úkolem. Židé Ježíšovy doby považovali Mojžíše za základ a Eliáše za klíč k budoucnosti. Očekávali, že Eliáš se vrátí ve fyzické podobě. Proto je velice paradoxní, že minuli, kdo tím Eliášem opravdu byl. Křesťanská tradice věří, že Jan Křtitel byl klíčem k budoucnosti, která již na svět přišla s Ježíšem. Eliáš měl přijít znovu, aby obrátil srdce otců k synům a srdce synů k otcům. Jeho hlavním posláním nebyly hromy a ohně. Hlavním posláním bylo spojit rozdělené. Služba smíření.

Eliáš | Člověk jako my 5. - Uprostřed deprese vysvobodí Bůh Eliáše k novému úkolu. Mezi jinými měl najít svého nástupce. Zbytek svého života stráví jako mentor mladšího kolegy. Součástí každého příběhu velkých vedoucích je předávání další generaci. Až co zůstane po nás, definuje úspěch. Na osamělé hoře říká Bohu, že zůstal sám. Od momentu, kdy vyhledal Elíšu, už nikdy nebyl sám. Ještě o jedné věci už nikdy v Eliášově příběhu nečteme: Už nikdy netrpěl depresí.

Eliáš | Člověk jako my 4. - Mnozí velmi dobře známe temnotu, která se skrývá na druhé straně úspěchu. Euforické pocity triumfu mají odvrácenou stranu osamění, vyprázdnění, obav, pochyb a strachu. Deprese obvykle přichází hned po okamžicích emočního a duchovního vrcholu. Eliášova reakce zní až extrémně, kdy žádá Boha, aby si vzal jeho život. Jak Bůh reaguje? Reaguje tím, že mu zajišťuje jídlo a spánek. Oboje je darem. Poté Bůh zve Eliáše na stejnou osamělou horu, kde se s ním dříve potkal Mojžíš. Na hoře se ho Bůh ptá, co chce. Musí to ven. Pak ho zve k tomu, aby jej poznal, jaký skutečně je. Nakonec mu z deprese pomáhá novým úkolem, novou vizí, novým směrem.

Eliáš | Člověk jako my 3. - Když mluvíme o prorocích, máme za to, že měli vždy skvělý vztah s Bohem, a že měli hluboké poznání reality nebo budoucnosti. Eliášův příběh nás učí, že tomu tak vždy není. Má pokřivené poznání Boha i své reality. Pro nás překvapivé, ale je to opravdu tak překvapivé? Samotný fakt, že někdo Bohu slouží, ještě neznamená, že ho dobře zná. Ve skutečnosti, horlivá služba Bohu bez dobré znalosti Božího charakteru, je bránou k radikálnímu fanatismu. Emocionální mix euforie, pocitu nepřemožitelnosti, triumfu, ohrožení vede Eliáše k násilí, které se v jeho příběhu stává předělem. Teprve díky tomuto zlomu pozná později sebe a pozná Boha.

Eliáš | Člověk jako my 2. - Kdo byli proroci? Proč jejich služba vyvolávala tak silné emoce? Když se z rodiny stal kmen, a z kmene národ, role patriarchů se změnila na vedení králů a kněžích. Mezi nimi oznikají ovšem třenice. Právě v této tenzi se objevují nezávislí duchovní vůdcové v podobě proroků. Nabádají k návratu ke kořenům, k samotnému Bohu, jsou ovšem pronásledováni jak králi, tak kněžími, protože narušují status quo a rovnováhu moci. Často je to stojí život. Tímto pohledem se musíme dívat také na příběh Eliáše, který celou svou službu začíná i končí mocnou konfrontací s vládnoucí mocí. také dnes má mít církev prorockou odvahu. Někdy však svůj prorocký úkol ztrácí, nechá se zkorumpovat – penězi, mocí a vlivem, pocitem důležitosti.

Eliáš | Člověk jako my 1. - Nejvýznamnější prorok starověkého Izraele Eliáš neprožil jen slavná vítězství, ale poznal sílu hněvu, se kterou se choval dnešníma očima jako náboženský fanatik. Po svých slavných výhrách prožíval také hluboké deprese, kdy si přál umřít, kdy měl pocit, že na světě už zůstal zcela sám, a kdy pochopil, že Boha znal jinak, než jaký doopravdy je. Eliáš dělal mocné věci, ale zároveň znal tíhu zhroucení. Možná proto o něm Ježíšův bratr napsal, že byl člověk jako my… Možná to ukazuje na to, že si Bůh používá a vždy používal přesně takové lidi jako jsme my.

Poslušnost 1. - V životě křesťana je důležité získat důvěru v Boha a budovat s ním osobní vztah. V této přednášce se mluví o poslušnosti jako dalším projevu důvěry a lásky k Bohu. Poslušnost tím vstupuje do vztahu s Bohem jako silný vztahotovrný prvek, který není o slepém poslouchání, ale o projevu lásky.

Bůh s rýčem v ruce 2. - Ať už to chápeme, jak chceme, doslovně, alegoricky nebo dokonce poeticky, v Genesis nacházíme, že Bůh stvořil svět za šest dní a sedmý den odpočíval. Nám, lidem, dal výsadu spravovat celou zemi a stvoření na ní. A je rád, když se toho úkolu s vervou chopíme a děláme zemi lepším místem. Pokud ale budeme žít pouze v tom pracovním nastavení prvních šesti dní a nedáme prostor tomu sedmému, náš vnitřní svět se vyprázdní. Je uměním udržet náš vnitřní a vnější svět v rovnováze. Nejlepším příkladem nám byl Ježíš, jeho život byl plný shonu, ale nitro bylo klidné. Byl dokonalým příkladem vyvážení aktivity a odpočinku. Brouzdejme naším vnitřním světem, dopřejme místo nudě, abychom u sebe zpozorovali případnou neplodnost zaneprázdněného života.

Bůh s rýčem v ruce 1. - Ježíš představuje Boha jako zahradníka-vinaře, který nekompromisně odřezává vše neplodící a špatné, a to dobré čistí. K užitku celé rostliny a pro co nejlepší plody. Jen udělat ten řez není vždy jednoduché, často to bolí, je to nepříjemné, vede to z počátku ke ztrátám. Pociťujeme to v našich životech každý den, kdy bilancujeme nad tím, kde to zlé odříznout a kde povolit nějaký kompromis. Pokud neuděláme řez od hříchu hned na začátku, bude to bolestivější a bolestivější. Zabere to více času a rozhodování, více prostoru. Pokud dáme kompromisům se zlem šanci, z kompromisu se nakonec stane vzorec chování. Naopak každé vítězství nad takovým kompromisem vede k dalším vítězstvím a plodnému životu.

Dobrý Bůh | Co máme na mysli, když mluvíme o Boží dobrotě? 4. - Sedm Ježíšových vět z kříže nejsou izolované výkřiky, zpětně nám dávají smysl ve světle Ježíšova vzkříšení. Od modlitby za své vrahy, přes ujištění pro kajícího se zločince, oznámení své nové komunity, až po volání vyplývající ze samoty utrpení, vyprahlosti, vítězství a odevzdání svého ducha do Božích rukou. Ten, který utišuje bouře, jehož slovem vytryskávají prameny živé vody, který nabízí vodu věčnosti, umírá žízní pro lásku ke svým milovaným ovcím. O to zajímavěji zní Ježíšova první slova po vzkříšení svým přátelům. Všímá si jejich smutku, ptá se jich, dává jim tak naději, má osobní přístup, vzbuzuje údiv a úctu. Ježíš je dobrý.

Dobrý Bůh | Co máme na mysli, když mluvíme o Boží dobrotě? 3. - Strach nás sice dokáže motivovat, vždy ale jen dočasně. Opravdová a dlouhotrvající změna musí být jedině z pozitivní motivace. Člověk totiž není zcela zkažený, má v sobě střípky dobra. Co nás tedy vede k pokání, tedy kombinaci lítosti a obrácení se na jiný směr? Boží svatost? Uvědomění si vlastní zkaženosti? Strach z trestu? Ne! Boží dobrota. Jak vidíme na krásném příběhu Mojžíše, když se setkal s Boží dobrotou, jeho tvář zářila. Když přišel Ježíš, dal Boží dobrotě tvář. Když se tedy přibližujeme ke Kristu, jeho dobrota nás skrz naskrz proměňuje.

Dobrý Bůh | Co máme na mysli, když mluvíme o Boží dobrotě? 2. - Bůh si nikdy nepoužívá zlo k dobru. Bůh nikdy dobro nezneužívá. Ano, Bůh dokáže vymáčknout něco dobrého z každého zla, které se nám děje, ale Bůh nikdy zlo nepůsobí, neplánuje ho, a neaktivuje ho. Bůh dokáže vykoupit a transformovat zlo v dobro v osobní i společenské rovině. Ale není jeho původcem ani schvalovatelem. Proč je to pro nás důležité?

Dobrý Bůh | Co máme na mysli, když mluvíme o Boží dobrotě? 1. - Pokud Bůh existuje, podvědomě doufáme, že je férový. Takto bychom viděli dobrotu častěji, že? Ježíš tvrdí, že nikdo z nás není opravdu dobrým, a že Bůh je opravdu dobrý. Jak ovšem jeho dobrota funguje? Nic neilustruje Ježíšův pohled na Boží dobrotu tak dobře jako podobenství o štědrém hospodáři. I pro nás jsou adresována tvrdá slova z tohoto podobenství: “Anebo snad kvůli mé štědrosti trpíš závistí?” Když závidíme, přivádíme sami sobě trápení. Dobro je vtisknuto do našeho nitra. Jenže, zlo nás poznamenalo tak, že nedokážeme vždy rozlišit a dělat dobro. A především, nedokážeme lehce být dobrými jako štědrý hospodář. Proto jsme nahradili dobrotu férovosti. Bůh ovšem není férový, Bůh je dobrý. To je pro nás paradoxně lepší zpráva!

FamilyFest 2022 | Dar nedokonalosti 3. - Důvěra je sázka na nejistotu. Mít něčí důvěru znamená mít to nejcennější, co ve vztahu k druhým lidem máme. Je tak cenná proto, že se velmi složitě a dlouho buduje a zároveň relativně snadno a rychle ztrácí. Dávat důvěru je jako dávat dar. Jaké vlastnosti má důvěryhodný člověk? A co se může stát, když ve výchově dětí věnujeme pozornost spíš poslušnosti než důvěře? O tom všem je náš třetí díl série na téma mezilidských vztahů.

FamilyFest 2022 | Dar nedokonalosti 2. - Není to tak, že radost nás dělá vděčnými. To vděčnost nás dělá šťastnými. Vděčnost jako aktivní, vědomý a plánovaný postoj. Je to lék, který můžeme použít proti strachu, smutku, sobeckosti i závisti. Vděčnost je jako pátá chuť, která našim vztahům dodává ten správný rozměr.

FamilyFest 2022 | Dar nedokonalosti 1. - Slovní spojení krása nedokonalosti nám může připadat jako protimluv. Na příkladu japonského umění ale můžeme vidět, jak nalézat krásu v jednoduchosti a přijímat sami sebe i lidi kolem nás takové, jací jsme, se všemi chybami a nedostatky. Do našich vtahů tak přineseme více světla, budou hlubší a pevnější.

Věčně mladý 2. - Musíme se smířit s násilím? Opravdu se nedá čekat nic jiného, než že lidský druh vždy znovu sklouzne ke koloběhu násilí, ve kterém bude reflektovat ďáblovy skutky: lhát, krást, zabíjet a ničit? Ďábel ovšem není stvořitel a jen opakuje, co vždy dělal. Nemá žádný nový materiál. Bůh oproti tomu dělá stále nové věci, a přináší proměnu. Začíná naším srdcem, pokračuje novou identitou a končí novým světem. Díky jeho daru věčného života máme podíl na jeho věčném mládí. A chceme-li pochopit mladého člověka, musíme ho pochopit v pohybu. Naše modlitba bez ohledu na náš věk by tedy měla znít: Kdy a kde mám vyrazit?

Věčně mladý 1. - Je Bůh Stvořitel, protože stvořil, nebo Bůh tvořil, protože je Stvořitel? Co myslíte? Jinými slovy, dělá Bůh stále něco nového, nebo žije ze své minulosti? Důležité otázky. Boha si zhusta vizualizujeme jako staršího muže. Proč vlastně? Možná proto, že jsme uvěřili Šalamounovým slovům, že není nic nového pod sluncem. Co když se tento nejmoudřejší člověk na světě plete? Co když je to tak, že člověk, který propadá unavenému cynismu, popírá jakoukoliv kreativitu? Proto si musíme říct, že Bůh bez ustání vše obnovuje, protože je vždy nový: Bůh je mladý! A církev, ta musí být místem pro mladé proroky a staré snílky.

Oxygen | Ježíšova škola modlitby 4. - Modlitba není jen shluk pěkných slov, informační oznámení nebo prázdný rituál. Je to boj. V modlitbě se zastáváme druhých, otevíráme nové dveře, bojujeme jako medvědice o svá mláďata, která někdo napadne.

Oxygen | Ježíšova škola modlitby 3. - Od Ježíše se učíme, že modlitba obsahuje mluvení slov, ale zároveň zdroj vyslyšení našich modliteb není v jejich množství. Ježíš takovou modlitbu nejen učil, ale také ukazoval v praxi, kdy se modlil jasně, stručně a konkrétně. Někdy jsme v pokušení modlit se velmi obecně. Musíme ovšem obstát v pokušení chtít všechno a nic zároveň. Když se modlíme, jak by zněla naše jedna hlavní žádost?

Oxygen | Ježíšova škola modlitby 2. - V modlitbě potřebujeme průvodce, který nám pomáhá vyslovit nevyslovitelné, a otevřít dveře do nemožného. Takovým Průvodcem je podle Ježíše Duch svatý. Spolupracujeme s Duchem tím, že v modlitbách vytváříme prostor, který naplňuje.

Oxygen | Ježíšova škola modlitby 1. - První princip, který Ježíš učí své následovníky je to, že záleží na tom, kde se modlíme. Chceme-li se modlit, máme jít na konkrétní místo v konkrétním čase a tam věnovat nerozdělenou pozornost modlitbě. Máme mít místo, kde jsme s Bohem sami.  Přesto i Ježíš někdy potřeboval v modlitbě pomoc od druhých. Tam nám pro změnu pomáhá společná modlitba.

Open | Rozhodnutí pro otevřený život 3. - Od okamžiku, kdy byl člověk schopen abstraktního myšlení, byl schopen vytvářet báje a mýty, které mu sloužily k pochopení celku. Uvnitř svého nitra člověk tušil, že realita je vícevrstevná. Vnímal, že to, co vidíme svýma očima není vše, co je. Uvnitř naší lidskosti se skrývá touha po nebi, po souvislostech, po smyslu. Vícevrstevná realita a její dopady vidíme krásně na příkladu proroka Elíši a jeho sluhy Geházího. Na příběhu je zajímavé i to, že Elíša sám vidět nepotřeboval, protože důvěřoval. Věděl, že Bůh je na jeho straně. Nepotřeboval přepočítávat anděly. Ale měl pochopení pro svého sluhu, který měl strach. Navíc mohl svým nepřátelům prokázat laskavost a pohostinnost, protože viděl jejich potřeby a dokázal jim projevit vlídnost a laskavost.

Open | Rozhodnutí pro otevřený život 2. - Bůh naše srdce proměnil z kamenného na masité a plné života. Naše srdce však může znovu ztvrdnout. Co můžeme udělat proto, abychom své srdce nezatvrdili? Boží plán pro udržování našeho srdce ve stavu života je komunita bratrů a sester, která se naučí mluvit pravdu v lásce a vzájemně se povzbuzují a napomínají. Slovo napomínání je důležité. Pravá komunita totiž není jen povídání si o počasí. Pravá komunita je odvaha znát a být poznán. Otevřené srdce je znamením opravdové komunity. Srdce je dokořán se projeví vzájemnou otevřeností, opravdovou konverzací. Výsledek je napřirozený: Jakmile se naučíme otevírat svá srdce, abychom slyšeli, Bůh otevře naše srdce, abychom přijali.

Open | Rozhodnutí pro otevřený život 1. - V této době potřebujeme zůstávat otevřenými lidmi. Hodně se mluví o otevřené mysli, která je jistě důležitá. Ještě více je ovšem důležité se naučit žít s otevřenýma rukama. Je to proto, že Boží dokonalost, ke které nás Ježíš vede nespočívá v dokonalém poznání, ale v dokonalé lásce k nepřátelům. Otevřené ruce symbolizuji nenásilí, zranitelnost. Bůh nás miluje empaticky, cítí bolest, směje se v naší radosti, pláče v našem smutku. Má vůči nám doslova otevřené ruce. Otevřené dlaně symbolizují také ochotu jít o kus dál. Otevřené ruce jsou symbolem pokory, zranitelnosti, odpuštění, a štědrosti.

Kvarteto | Čtyři portréty evangelia 5. - Vánoce jsou dobrou zprávou o tom, že Bůh nám posílá pomoc. Neodmítejte ji jen proto, že právě teď se cítíte silní, jako byste nic nepotřebovali. Síla nás někdy opustí snadněji a rychleji, než bychom se nadáli. Vánoce jsou zprávou o tom, že když se topíme ve svém životě, Bůh nepomáhá posláním pravidel plavání. Poslal nám zachránce se záchranným kruhem. Dar Vánoc je v příkrém rozporu s tím, co cítíme o svém světě. Máme pocit, že ho někdy nelze zachránit, a hle, je tu dítě se jménem Ježíš, což znamená „Záchrana“. Náš svět i naše životy se někdy cítí zanechány napospas, a hle, je tu dítě s přezdívkou Immanuel, „Bůh s námi“. Ježíš je mezi námi. Slovo se stalo tělem a krví a přistěhovalo se do sousedství.

Kvarteto | Čtyři portréty evangelia 4. - Jan nás zve k pozornému pohlédnutí do tváře Ježíše, až do momentu, kdy si s úžasem uvědomíme, že se díváme do lidské tváře živého Boha. Všichni evangelisté jsou teologové, ale Jan je nejvíce promyšleně: představuje Božího Syna, který je sebe zjevením Boha Otce. Ještě důležitější zjevení, než že Ježíš je Bůh, je to, že Bůh je jako Ježíš. Proto se Ježíš chová a mluví jako Bůh, tvrdí, že všechno, co dělá a chce je totéž, co dělá a chce jeho Otec, a že jsou jedno. To je důležité pro naše chápání Boha a pro naší teologii. Ježíš nás nezachraňuje před Otcem, a jeho hněvem. Ježíš nás leda tak zachraňuje před naším pokřiveným obrazem Otce.

Kvarteto | Čtyři portréty evangelia 3. - Lukáš poeticky věnuje své evangelium těm, kdo milují Boha. Žádné jiné evangelium není tak globálně přijímané a žádnému není tak dobře rozumět napříč kulturami. Je totiž napsáno pro čtenáře nežidovského původu. Ve svém evangeliu dává velký důraz na Ježíše jako Spasitele světa, na Ducha svatého, a také na ranou církev: věnuje se ženám, modlitbám, chudým, bohatým, a misii. Lukáš píše řadu příběhů, detailů o postavách, a Ježíšových podobenství, které najdeme jen u něj, a nikoho jiného. Představuje Ježíše jako Spasitele pro všechny lidi, ze všech národů a etnik. Podává velice lidský obraz Ježíše.

Kvarteto | Čtyři portréty evangelia 2. - Matouš byl oblíbeným evangeliem první církve. Bylo to nejcitovanější, nejvíce kopírované, a nejčtenější evangelium. Matouš symbolizuje obří skok mezi světem Starého a Nového Zákona. V křesťanském pojetí Bible je Matouš opravdovým Genesis pro celou Bibli. Matouš se snaží Ježíšův příběh vyprávět tak, aby ho akceptovali staří i noví. Velké téma Matoušova evangelia je také učednictví, a cena za následování Krista. Matouš představuje Ježíše jako Židovského Mesiáše, který naplnil starozákonní naděje, a který je velkým Spojovatelem mezi židovskou minulostí a pohanskou budoucností.

Kvarteto | Čtyři portréty evangelia 1. - Z hlediska kompozice, historických reálií, a narativního příběhu to vypadá, že evangelia jsou životopisy. Není tommu tak úplně.  Evangelia jsou především teologická literatura. Pisatelé jsou teologové píšící s jasným záměrem. Pochopíme-li, co je hlavním cílem a myšlenkou jednotlivých evangelií, pochopíme také, proč máme evangelia čtyři. Začneme s Markovým evangeliem. Hlavní dějová linka Markova evangelia se týká konfrontací se silami temnoty. Marek představuje Ježíše jako vítězného Válečníka, který přemáhá síly temnoty svým slovem!

Prorocká imaginace 5. - V knize Jeremiáš vidíme, že Bůh nemá problém pracovat s lidskými emocemi. Mnohem větším problémem se jeví lhostejnost. Možná, kdybychom my hledali člověka pro úkol, který Bůh svěřil Jeremiášovi, naše volba by byla jiná. Hledali bychom někoho, kdo lépe zvládá konfrontaci. Někoho, kdo si tolik věci nepřipouští. Paradoxem je, že to, co lidé vidí jako křehké, Bůh nazývá železným sloupem. Jeremiáš byl citlivý plačící prorok, který se ovšem nikdy nepřidal k hlasité většině, která šla zcela špatným směrem. Citlivost je dar a s případnou přecitlivělostí si Bůh umí poradit.

Prorocká imaginace 4. - Každý z nás se někdy unavil a pod tíhou vyčerpání si začal stěžovat na všechny a na všechno. Kde brát dostatek sil v každodenním životě, ve kterém se snažíme naplňovat své povolání a konat dobro? Jak se neunavit maličkostmi a neztrácet síly nad nepodstatnými věcmi? V životě můžeme běžet podle toho, co nám lidé dovolí, nebo k čemu nás volá Bůh. Chceme mít vyšší a dlouhodobé cíle? Pokud ano, bez obnovy sil se neobejdeme. Jeremiášův příběh je svědectví o zkušenosti s Boží obnovující láskou.

Prorocká imaginace 3. - Obrazy v naší představivosti jsou silnější než slova. Máme s tím zkušenost z našeho vizuálního světa. Proto také lépe rozumíme Jeremiášovi. Další jeho dva obrazy hovoří o stejné věci. Je to hlína v rukou hrnčíře, který ji tvaruje dle své představy a děravá cisterna. Oba obrazy jsou propojené - nádoba i cisterna nesou obsah. Skutečně, člověk je nádobou schopnou nést obsah. Je užitečná, krásná a vznešená nádoba. Pokud nejsme užiteční a krásní, můžeme očekávat změnu tvaru.

Prorocká imaginace 2. - Jeremiáš se ptá řadu otázek, jedna se ale vrací stále znovu a znovu: "Co se to s vámi stalo?” Naráží na to, že jsme na Boha zapomněli, a vyzývá nás, abychom si vzpomněli. Protože on si na nás pamatuje. Jsme to my, kdo zapomínáme, že Bůh všechno vidí, a že schovat se před ním do jakéhokoliv úkrytu je holý nesmysl. Ozvěnu Jeremiášových slov slyšíme ve zvolání zločince na kříži po Ježíšově boku, který před svou smrtí Ježíše požádal: „Pane, vzpomeň si na mě.“ Bůh si na nás pamatuje. A co více, Bůh proměňuje naše srdce.

Prorocká imaginace 1. - Bylo by velkou chybou, pokud bychom prorockou literaturu Starého Zákona označili za nesrozumitelnou a odsunuli ji na pomyslnou periferii křesťanského života. Kniha Jeremiáš je nadčasová a jeho slova nás mohou postavit na cestu naděje a obnovy. Některé naše krize, ve kterých se zdá, že všechno je dost hrozné a ve kterých ztrácíme kontrolu nad okolnostmi, se mohou stát pokladem, ze kterého budeme čerpat později v životě nejen pro sebe, ale také pro ostatní. Není to ovšem automatické.

Dobrozvyky rozhodování 4. - Dobrozvyky nás přibližují k Bohu a prohlubují naši víru. Nejsou jen technikálií, ale vskutku duchovní záležitostí. Ježíš není jen učitelem, který jen dává informace našemu rozumu, ale formuje všechny naše smysly. Nepřetváří jen naše myšlení, ale také naše touhy a lásky. On je tím skutečným slovem, které proniká až k rozhraní duše a ducha, až do morku a kloubů, až do srdce, kde zkoumá jeho myšlenky a úmysly. Křesťanské dobrozvyky se formují ne vědomostmi, ale láskou.

Dobrozvyky rozhodování 3. - John Maxwell řekl, že pokud chceme být opravdu úspěšnými lidmi, musíme se naučit klást správné otázky. Otázky zpochybňují zavedené způsoby myšlení a dostávají nás z vyjetých kolejí. V tomto díle se podíváme na pět otázek, které si musíme položit, pokud se chceme rozhodovat moudře. Správné otázky nám pomohou vypěstovat dobrozvyky rozhodování.

Dobrozvyky rozhodování 2. - Abychom se vydali správným směrem, nutně potřebujeme své okolí. Nejsme totiž jediní lidé na světě. Žijeme na světě, kde do sebe naráží svobodné bytosti se svobodnou vůli a vlastními cíli, vzájemně se ovlivňují. Kromě toho jsme Boží spolupracovníci a spolupracujeme s ním v různých věcech. Mnoho z nich má smysl v kontextu vztahů, kde si pomáháme vzájemně vytvářet návyky rozhodování, například v oblastech jako je útěcha, smíření, spravedlnost, láska, odpuštění. Zaséváme spravedlnost, sklízíme lásku.

Dobrozvyky rozhodování 1. - Život není šňůra perel, kde tyto perly jsou na sobě víceméně nezávislé, ale cesta, kde jeden bod nevyhnutelně vede k druhému. Proto i malé rozhodnutí může dramaticky ovlivnit život. Ten je tak cestou, na které jsme poháněni svými návyky a automatismy. Návyky, dobré i zlé, jsou svodidly - čím silnější návyk, tím větší zeď lemuje naší cestu. Na každý zlozvyk totiž existuje dobrozvyk. A každá drobná změna, dokonce i směšný návyk, se časem nahromadí v něco velkého. Malé návyky vytváření prostor pro dlouhodobou změnu.

Host v Elementu 1. - Křesťané někdy tvrdí, že základem církve je rodina. To ale neladí ani s biblickým příkladem, ani s historii církve. Svobodní lidé vždy byli v centru církve na rovnoprávném místě s rodinami. Základem církve jsou skupiny přátel, které zahrnujou svobodné i sezdané. Svobodní nejen nemusí být na periférii, oni tam ani být nemají.

Bůh v politice 3. - Možná, že Bůh chce, abychom se stali radikálně nevinnými svědky, kteří budou mít pokojný, a přesto kritický přístup ke světu a nenechají se ošálit rádoby mesiáši současné politické kultury. Kteří miluji a toleruji lidi, a přesto prosazují spravedlnost a nenechají se zatlačit do světa „my a oni“, kde bojujeme proti lidem s odlišnými názory nebo chováním. Možná, že být radikální znamená, že si dáme pozor na varovné signály u politiků a stran. Na jaké signály si dávám pozor já?

Bůh v politice 2. - Pro Ježíše je důležitější to, co děláme, než co říkáme. Praktický dopad politiky je důležitější než volební slogany. Cílem nemohou být zbožné nebo křesťanské řeči, a anti-Ježíšovské chování k tomu. Samozřejmě, nemůžeme mít na politiky měřítka křesťanského charakteru zbožnosti, ty koneckonců nesplňuje ani řada křesťanů. Nicméně, od bezcharakterních jedinců nemůžeme čekat charakterní politiku. Politik s dovednostmi ale bez charakteru je nakonec všeho schopný.

Bůh v politice 1. - Měli by se tedy křesťané vrtat do politiky? Samozřejmě. Nemohou jinak. Je to proto, že žijeme na světě, reagujeme na něj. Tenze se týká toho, kdy mluvit, kdy komentovat, kdy kritizovat, a kdy mlčet. Mlčení má jistě mnoho výhodného. Někdy ale mlčet nesmíme. Při pozorném čtení velice politického setkání Ježíše a Piláta se nemůžeme ubránit dojmu, že oba vědí, že i když to navenek vypadá na setkání zločince před guvernérem, ve skutečnosti stojí guvernér-zločinec před spravedlivým králem. To je v jádru nesnadné téma politiky a křesťanství. Ne všechno, co vidíme navenek, odpovídá vnitřní realitě.

Léto v Elementu 2021 4. - Jaký by měl být správný muž? Podle čeho to můžeme měřit a kdo vlastně rozhoduje o tom, co to znamená být správným mužem? A měl by se chtít muž takovým mužem vůbec stát? Co nás přibližuje a co oddaluje od mužství podle božích měřítek a k čemu jsme jako muži povolaní? Na tyto a další otázky se podíváme v posledním dílu ze série Léto v elementu.

Léto v Elementu 2021 3. - Četba Bible může být mnohem více než pouhá četba historických faktů, morálních pravidel či pouček. Bible je i příběhem o hrdinovi, který přišel zachránit svět. Než ho zachránil, prožil dobrodružství, o kterém stojí za to číst.

Léto v Elementu 2021 2. - Ty jsi ale…! Kolikrát jsme to v životě řekli nebo slyšeli. Ty jsi ale budižkničemu, tlustoprd, sobec, hlupák… S různými nálepkami se setkáváme v našem životě běžně. Některé se nalepí a hned odlepí, některé zůstanou pevně přilepené k našemu srdci a ovlivňují naši sebeúctu a chování. Buď hodí naše chování do extrémního opaku, nebo, a to je častější, nás paralyzují a berou šanci na změnu a my přijmeme, že takoví opravdu jsme a nejde z toho ven. Bůh nás nenálepkuje a nedefinuje nás našimi selháními. Dá nám šanci na změnu, protože je Bohem nových šancí.

Léto v Elementu 2021 1. - Představit si svět bez soucitu znamená si představit temné a kruté místo. Když otvíráme Bibli, zjišťujeme, že soucit je vlastnost, která je Bohu vlastní a ke které nás prakticky vede. Bůh nám dává svým soucitným srdcem příklad, abychom byli soucitní k lidem okolo sebe a projevovali soucit i k sobě samému. Klíčové však je, zda se necháme soucitem naplnit a následně pohnout k nějaké viditelné akci, která bude okolo nás budovat komunitu smíchu a pláče.

Mezi řekou a jezerem | Svět Ježíšových pokušení 5. - Úspěch není negativní, to ale neznamená, že v sobě nenese zárodek pokušení. Otázkou je, zda úspěch jsou jen čísla, nebo zda je úspěch naplnění nějakého záměru, vize, hodnot, směru. Mnoho z našich definic úspěchu jsou ve formě konečné hry: něčeho dosáhneme a konec hry. Úspěch je znát smysl svého života, růst ke svému potenciálu a zasévat požehnání pro druhé.

Mezi řekou a jezerem | Svět Ježíšových pokušení 4. - Na rozdíl od popularity je sláva náhodná, ale o to více pokoušející. Na celebritách vidíme, že se slávou umí pracovat málokdo tak, aby se nezbláznil nebo nezačal popírat sám sebe. Jak se naučíme pracovat se slávou, ovlivní náš život. V okamžiku, který Ježíše mohl proslavit se rozhodne nevyužít trpícího člověka, ale naopak mu pomoci tak, aby mu neublížil. Sláva, která na nás někdy spadne, je mincí, kterou jsme obdarováni ke konání dobra.

Mezi řekou a jezerem | Svět Ježíšových pokušení 3. - Poté, co Ježíš odmítl ďáblova pokušení, další mu přichystali sousedé v městečku, kde vyrůstal. Pokušení popularity. Ježíš mohl (podle všech předpokladů měl) začít budovat svůj kult. Popularita se pěstuje více opatrností než radikální smělostí. Ježíš odmítá pokušení popularity, a rozhoduje se pro cestu výzvy, protože nechce mít své působení založené na lži. Odolal pokušení být populární, být s každým zadobře, být za každou cenu milovaný, být oceňovaný, naplnit očekávání lidí okolo, být mužem pro davy. Ježíš se rozhodl pro dlouhodobou konzistentní opravdovost, ne pro chvilkovou popularitu.

Mezi řekou a jezerem | Svět Ježíšových pokušení 2. - Jedno z nejčastějších pokušení zahrnuje našeptávání lží ohledně naší identity, našeho ega, a našeho vztahu s Bohem. Nepřítel víry je skutečně otcem lži. Vítězství nad pokušením od tohoto nepřítele Ježíšovi pomohlo vyřešit zdrojový kód pokušení. Pokušení má totiž vždy zdrojový kód: Můžeme důvěřovat Bohu? Je spolehlivý? Přesto ale pokušení není jednorázová bitva, ale spíše válka, ve které otec lži čeká na další příležitost, kdy budeme oslabeni, aby na nás zaútočil s další lží.

Mezi řekou a jezerem | Svět Ježíšových pokušení 1. - Křesťané vždy tvrdili, že Ježíš byl pokoušen. Obvykle si ale myslí, že to byla jednorázová záležitost, se kterou se Ježíš rázně a jednou probždy vypořádal. Což je zásadní chyba. Nechtěně tak implikujeme, že pokušení je jednorázová bitva a když ji vyhrajeme, už se k tomu nemusíme vracet. Pokušení takhle nikdy, nikde a u nikoho nefungují. Ježíšovým prvním pokušením bylo prostředí, kde se ocitl - poušť. Poušť formuje charakter, pomáhá si ujasnit priority, inspiruje chválu a vděčnost, a povzbuzuje společenství. Ve světě neustálého zaneprázdnění zajišťuje jiný tok času. Bůh nakonec naší poušť obrací k něčemu vzácnému, z Rokle neštěstí se stává Brána naděje.

Láska a světlo 1. - Mohu mít v otázkách víry nějakou jistotu? Apoštol Jan ukazuje, kde tuto jistotu hledat a jaké důkazy můžeme pozorovat ve svém životě.

Slow Down 1. - Všichni chápeme, že v životě máme různá období. Co když nás některé naše okolností chtějí nasměrovat k tomu, abychom zpomalili? Zpomalení může být tém nejlepším krokem ve tvém životě.

…{ŽÍT} 2. - Po dobře využitém dni cítíme večer sladkou únavu. Jen neexistuje univerzální návod, jak jí docílit. Každý člověk k ní dochází jinak, protože každý nachází smysl a naplnění srdce v jiných věcech. Ochotní lidé se dívají kolem sebe a pomáhají, kde je zrovna potřeba. Vnitřně šťastní dělají to, na čem záleží jim. A ideální je dělat to, co je potřeba, s naplněným srdcem. A tak co nejčastěji chodit spát s pocitem sladké únavy a dobře využitého dne.

…{ŽÍT} 1. - S životem je jeden problém: prožíváme ho každý den! A někdy ho bereme jen jako rutinu, v rychlosti probíháme a upínáme se na velké události a milníky a přehlížíme vše mimo ně. Bůh nám často posílá malé radosti, ale v naší nespokojenosti a našem spěchu si jich někdy ani nevšimneme. Ale s tímto přístupem nám život uteče mezi prsty. Zkusme se na každý den dívat tak, že není jen krokem na cestě k cíli, ale že je cílem.

Kouzlo mraků 2. - Uprostřed bouřkového mraku stojí někdo jiný. Tím, že se za ním vydáme, Bůh může rozehnat mraky, aby do života člověka mohl proniknout paprsek světla. Můžeme tak zažít kousek nebe, které se prolamuje do našeho světa.

Kouzlo mraků 1. - Mraky mají své kouzlo, pokud nestojíme přímo uprostřed jednoho z nich. To, co se nám děje, změnit nemůžeme - můžeme se ale rozhodnout, z jaké perspektivy se na to budeme dívat. Přeneseme se spolu do vězení za apoštolem Pavlem a také na rybářskou loď učedníků.

Tichá revoluce | Svět potkává první křesťany 5. - Křesťané měnili věci pomalu. To, co bylo zcela nepřijatelné, postupně odstraňovali. Vše bylo dlouhý a pomalý proces, který byl ovšem nesený trpělivou vizi. Kombinace štědrosti, nové sexuální etiky, zázračných odpovědí na modlitby, odvahy při pronásledování a upřímné lásky v komunitě, dělaly z křesťanství neodolatelnou záležitost – kterou chtěli lidé prozkoumat a kopírovat. Byl to kvas, a nakonec trpělivost přinesla změnu.

Tichá revoluce | Svět potkává první křesťany 4. - Náboženství v Římské říši bylo všudypřítomné, mnohovrstevné, a nevyhnutelné. Proč by v takovém světě křesťanství získávalo následovníky? Lze si přece jen stěží představit, že víra ze vzdálené a zapomenuté části říše, by mohla mít takový dopad. Neexistovaly žádné zvláštní výhody, proč se stát křesťanem. Hrozily vám pomluvy, potíže se svými pány, podezření od svých sousedů. Mohli jste být uvěznění, poslání na nucené práce, nebo být zabiti. Okolo vás navíc existovalo množství různých náboženských kultů – veřejné, rodinné, soukromé, uzdravující, věštecké. V čem tedy spočívala přidaná hodnota církve? Co křesťanství mělo a jiné náboženské kulty říše ne? A proč to okolí tak štvalo, že je chtělo vyhladit z povrchu země?

Tichá revoluce | Svět potkává první křesťany 3. - Kdybyste dnes zakládali nové hnutí, co byste udělali? Jeden z důležitých faktorů by bylo, že pokud má nové náboženské hnutí uspět, potřebuje se vyrovnat s tenzí odlišnosti. Křesťané museli být jiní, aby byl důvod se k nim přidat, ale ne zase tak jiní, aby lidé museli zapřít třeba svou rodinu. Po vzniku církve Židé i pohané vnímali, že křesťané jsou v něčem jiní. Jejich jinakost je nakonec vedla k přerodu k univerzální multietnické komunitě.

Tichá revoluce | Svět potkává první křesťany 2. - Růst církve v době před Konstantinem je záhadou, překvapením, a fenoménem. Někteří historikové si všímají opomíjeného faktoru růstu, kterým byl trpělivý kvas církve. Ačkoliv trpělivost nebyla v řeckořímském světě ctností, pro první křesťany byla velice důležitá. Uvěřili totiž Ježíšovým slovům, že království Boží je jako kvas. Podobně i církev prokvasila svět pomalým a trpělivým životem, své prostředí ochucovala a kypřila, až ho nakonec proměnila.

Tichá revoluce | Svět potkává první křesťany 1. - Do fascinujícího světa Římské říše na jejím zapomenutém okraji došlo ke srážce dvou světů. Jak je možné, že malý kámen obskurního hnutí, kterému dnes říkáme církev, roztříštil balvan velké říše? Jinými slovy: Jak to, že dnes v římském Koloseu stojí ve vchodě pro imperátora kříž? Když Ježíš byl zatčen a popraven, jeho učedníci od něj utekli pryč. Nikdo nečekal u hrobu, protože nikdo nečekal Ježíšovo vzkříšení – chyběla jim teologie, představa nebo koncept. Přesto vzniká skupina lidí, která hlásá vzkříšení z mrtvých se všemi náboženskými i politickými důsledky. Jak a proč?

Spiritualita | Moje vnitřní rituály 4. - Všimli jste si, že první křesťané jsou označováni za „lid cesty“? Že se Ježíš sám označil za cestu? A že Ježíš pobízel lidi k pohybu? Říkával jim: „Pojď a následuj mě.“ Zvedal je ze židle. Bylo to často právě na cestě – během společné chůze s Ježíšem, kdy se obyčejní lidé měnili. Rovnali si své myšlení, ptali se Ježíše otázky, byli celkově formováni, zakoušeli nové věci. To, kým se stávali, se dělo v pohybu, v chůzi s Ježíšem. Na cestě s Ježíšem – v tom obyčejném rytmu chůze, pohybu se z obyčejných lidí stali apoštolové.

Spiritualita | Moje vnitřní rituály 3. - Modlitba letí z našich úst k Bohu, letí do vzdálených krajin tisíce kilometrů a trvá jí to jen sekundu. Modlitba má moc pohnout situacemi lidí, za které se modlíme. Modlitba má hluboký potenciál pohnout i tvým srdcem. Jak to může vypadat? Jak se vlastně začít modlit a co si počít s tím, když Bůh na modlitbu neodpovídá? A co se skrývá pod anglickou zkratkou P.U.S.H.?