Loňský rok byl pro herečku Sarah Haváčovou v mnohém výjimečný. Například dopsala a vydala knížku, začala hrát několik nových rolí, mimo jiné poprvé i v divadle v Brně, a vydala se za polární září. S loňským rokem má spojeno mnoho emocí, jak říká, bylo to často jak jízda na horské dráze. Ale nejvýznamnějším momentem loňského roku bylo její biřmování. Možná jedním z nejvýznamnějších momentů jejího dosavadního života, tvrdí.Mimochodem, knížka Sarah Haváčové Nečekat je skvělá a doporučuji ji. O psaní a spisovatelství jsme mluvili, a taky o umělé inteligenci, druhé Smetanově manželce Betty, o divadelních alternacích či o tom, proč je její angažmá v Hordubalovi v Národním divadle jedním z jejích splněných snů. A také o tom, proč jí víra v Boha pomáhá i při práci herečky. Díky ní se prý některá představení jejího monodramatu Alma Rosé zdařila do té míry, že na hodinu vznikl nový vesmír. Při natáčení našeho podcastu jsme zůstali ve vesmíru smíchovského studia, ale snad to nevadí.Přeju příjemný poslech!

Znám ji jako milou, chytrou a ambiciózní mladou ženu. Poznali jsme se před více než deseti lety, kdy mi okomentovala fotku nedělní snídaně na Instagramu a moje žena z ní následně vymámila údajně tajný recept na nejlepší vietnamskou polévku. Ano, právě tu si Vietnamci často dávají v neděli k snídani.Dnes je vdaná, se dvěma malými dětmi. O čem sní? Překvapilo mě a taky trochu dojalo, když řekla: aby Vietnemcům bylo konečně dovoleno cítit se v Česku být doma. A když to řeknou nahlas, aby se odněkud neozvalo: vaše doma je jinde.Thuy Duong přijela s rodiči do Česka v sedmi letech, v roce 1997, a jak říká, nikdy jim za příležitost vyrůstat v Česku a Evropě nepřestane být vděčná. Mluví česky líp než vietnamsky, podobně jako spousta jiných Vietnamců v Čechách ze své generace. Cítí se být Češkou či možná ještě lépe řečeno Evropankou s vietnamskými kořeny.Loni na podzim začala asi právě hlavně s Vietnamci své generace točit podcast. Mluví v něm česky a je určen jak pro české, tak vietnamské publikum. Thuy Duong v něm  představuje své úspěšné vsrtevníky, ať už je to mladá studentka medicíny studující momentálně na Yaleově univerzitě, známá foodblogerka, anebo majitelé úspěšné pražské restaurace.Vietnamci už dávno nejsou komunitou majitelů večerek. Byť sama Thuy Duong v jedné takové večerce na severu Čech strávila kus mládí, protože její rodiče jeden obchod a také restauraci provozovali. Samozřejmě jsme o tom mluvili.I o tom, jak vypadá taková menší vietnamská svatba (nápověda: hosté se počítají na stovky), co znamená pro vietnamské podnikatele vlastnictví vozu jako Bentley nebo Rolls Royce, a jak se změnila slavná obchodní zóna Sapa a taky zda jsou Češi rasisté.Přeju vám pěkný poslech.

Navrhoval jsem lavičku v Central Parku nebo zastrčený bar někde na Manhattanu. Ale Janek Rubeš nakonec domluvil, že jsme mohli natáčet tenhle podcast na střeše České národní budovy na 73. ulici na Upper East Side. Což se nakonec ukázalo jako velmi dobrý nápad, a to minimálně ze dvou důvodů.Za prvé: symbolicky jsme zůstali aspoň nohama na domácí půdě, protože sice jsme se setkali v New Yorku, ale mluvili jsme taky hodně o Česku a o Praze.A za druhé: jakkoli se “kluk z Prahy” Janek Rubeš proslavil tím, že ukazuje turistům, co všechno se může při turistické návštěvě Česka pokazit a na co by si měli dávat pozor, tak vemte klidně jed na to, že má Prahu i Česko rád. Ostatně když je řeč o podvodných taxikářích či směnárnících, tak vždycky podotýká, že se svým kolegou věnují mnohem víc času i energie naopak tomu, aby ukázali, co všechno v Praze naopak funguje a stojí za vidění.Jejich Honest Guide by měl být pro každého turistu povinnou četbou. A asi to tak i je, máme-li soudit podle toho, jak jsou jejich videa například na YouTube populární a sledovaná. Samozřejmě jsme o tom mluvili.A taky o tom, jak Janek Rubeš přišel k polovičnímu otčímovi v New Jersey nebo jak slaví vánoce s tamními příbuznými. Dárky jim nosí stejně jako v Česku Ježíšek, nikoli Santa Claus. Což zdůrazňuji úmyslně, protože na toto téma máme v podcastu lehce vyhrocenou debatu.Ale jinak byl náš rozhovor milý a přívětivý, asi jako mimořádně teplý a slunečný podzim, na který jsme v půlce listopadu měli v New Yorku štěstí. Střechu České národní budovy, kde sídli jak náš konzulát, tak České centrum, jsme pomyslně zahřáli pár hodin předtím, než se tu konala oslava k připomenutí 17. listopadu.A kde jinde oslavit svobodu, než v Americe na střeše? Přeju vám příjemný poslech.

Trochu provokativně jsem se jí zeptal, jestli Bůh náhodou není ukrytý v umělé inteligenci, kterou jsme teď jako lidé stvořili. Odpověděla, že jako věřící zastává názor, že Bůh je vševědoucí. A jak mohla poznat, AI zatím rozhodně vševědoucí není. Každopádně, byl to skvělý rozhovor. Jana Matulíková žije v Petrské čtvrti, což je část Prahy, kterou miluju a kde jsem skoro deset let bydlel, a kde je její manžel kazatelem Církve bratrské. Seznámili se před skoro čtyřiceti lety v Brně, v době, kdy hledala cestu z osobní krize spojené s dospíváním, s takovým menším zemětřesením, a nakonec to dopadlo dobře.Tedy tak, že místo špatné partičky si našla novou, a tou byli křesťani a Bůh.Už jako matka dvou dětí a ve svobodném Česku vystudovala teologii. Ve věznicích působila nejdřív jako dobrovolnice, dnes je profesionální vězeňskou kaplankou ve Vinařicích. Nezastupuje jen svou církev, ale celou křesťanskou víru, a když je třeba, tak i nejen křesťanskou.Počítejte se mnou: z necelé tisícovky vězňů jich týdně vyhledá duchovenské služby asi deset procent, a z nich kvůli křesťanství či Bohu zase asi deset procent. Zbytek si chce popovídat. Ale Janě Matulíkové to nevadí. K její práci to patří.Říká, že si ve věznici uvědomila, jak je bible pravdivá v tom, když tvrdí, že kořenem všeho zla je milování peněz. Plus často například slabost pro drogy. Obecně by se dalo říct, že ve věznicích nejčastěji potkává lidi, kteří se nenaučili odkládat potěšení.A samozřejmě se stává, že ji vyhledají vězni, u nichž by očekávala, že je potká všude jinde než ve věznici. Ale to se stane. Do věznice se člověk dostane z mnoha důvodů, vedle chamtivosti to může být i nezodpovědnost nebo smůla. To jsou ti lidé, u nichž si Jana Matulíková v duchu říká: “Doprčic, člověče, co sem zrovna tebe přivedlo?”Bylo mi ctí, jako člověku, který nemá dar víry v Boha - a ano, vysvětluju si to tak, že Bůh neexistuje, pochopitelně - a v zemi se skoro největším počtem ateistů na světě, mluvit s ženou, která o Bohu dokáže mluvit, mile, přesvědčivě a civilně.I to je jedna z ohromných výhod toho, když děláte podcast. Potkáte lidi jako Jana Matulíková ve studiu, nikoli ve vězeňské cele.Užijte si tuhle výhodu i vy. Přeju příjemný poslech.

Děláme to automaticky a bezmyšlenkovitě. Nejčastěji mobilem, samozřejmě. Někdy si výsledek ani neprohlédneme, jindy ho vystavujeme na sociálních sítích. A chceme za to lajky. Ano, řeč, je o focení.Odhaduje se, asi velmi nepřesně, že za rok uděláne celosvětově zhruba 1500 miliard fotek. To je přibližně stejně, kolik podle jiných odhadů lidé udělali od vynálezu fotografie do uvedení iPhonu na trh v roce 2007. A do třetice, jiný odhad zase říká, že za dvě minuty dnes udělají lidé víc fotografií, než bylo vyfoceno za celé 19. století.A přesto, fotografování má v sobě kouzlo, kterému lidé stále podléhají, říká fotograf Kamil Rodinger. Profesionálním focením se stále živí, byť je to těžké. Média a žurnalistika jsou v krizi, klesá poptávka i po fotografování na zakázku. Lidé mají pocit, že dnes fotoaparáty a telefony fotí samy. Do jisté míry, v úzkém technickém slova smyslu, mají částečně i pravdu. Byť fotografování samozřejmě není jen o technické dokonalosti, ale je zároveň komplexním řemeslem i uměním .Co neklesá, je touha lidí se fotografovat naučit. Takže Kamil Rodinger více než deset let fotku učí a vede kurzy. Dříve v Institutu digitální fotografie, dnes takzvaně na vlastní triko. Na nezájem si nemůže stěžovat, jak během rozhovoru několikrát z pověrčivosti potvrdil zaklepáním na stůl ve studiu.Letos bylo Kamilu Rodingerovi šedesát, což se obešlo bez velké oslavy, ale i tak je to příležitost se za profesním životem ohlédnout. Známe se více než třicet let. Můj vztah ke Kamilovi je trochu speciální i v tom, že jsem s ním jako s fotografem jezdil po roce 1990 na svoje vůbec první časopisecké reportáže. To budete muset v podcastu přetrpět: bohatýrské vzpomínky dvou starců na doby divokého mládí.O tom všem jsme spolu mluvili: koho Kamil vyfotografoval a koho naopak nikoli, byť třeba chtěl, a dnes už ti lidé nežijí. Koho má chuť dnes fotit a ještě žije. A mluvili jsme i o tom, že ne vždy se v životě daří. A že když byla těžší doba a Kamil Rodinger si chtěl udržet vlastní ateliér, musel nějaký čas například i rozvážet nákupy na Rohlíku anebo dělat malíře pokojů.Když fotku milujete, není co řešit. Přeju příjemný poslech.

K současnému umění je skeptický. Má rád výtvarníky své generace, o těch mladších nemá moc valné mínění. Ani o jejich tvorbě. “Nikdo nechce říct, že král je nahatej a že to stojí za prd,” říká Pavel Beneš, třiašedesátiletý výtvarník a grafik.Mimochodem, své generační souputníky zná takzvaně na vlastní kůži. Nebo by se dalo říct, že je má i pod kůží. Na pravé paži má totiž tetování podle devíti návrhů současných výtvarníků, mimo jiné Petra Síse, Zdeňka Lhotského či Jiřího Davida. Na levé má pak tetování podle návrhu svých rodičů, rovněž výtvarníků.Poznali jsme se počátkem devadesátých let v časopise Reflex, kde pracoval jako grafik. Udělal mi v roce 1991 velmi netradiční svatební oznámení, vypadající jako složenka. Pro mladou generaci: to byly takové papírky, které lidem chodily do schránky, a oni s nimi a s penězi pak zase museli chodit na poštu.Mluvili jsme s Pavlem Benešem o tom, proč už neběhá a proč ani neučí na vysoké škole, jakkoli obojí byly jeho dvě velké vášně. Na obojí má jednoduchou krátkou odpověď: přestalo ho to bavit. Ale umí to i dlouze vysvětlit, a to si poslechněte v našem rozhovoru.Má přitom titul docent, ale i na něj se dívá s nadhledem. “Až se právníci a doktoři dozví, že absolventi uměleckých škol mají stejné tituly jako oni, ale některým jejich získání zabralo tak asi dvacet minut, budou nejspíš rozladění,” říká.Povídali jsme si o mnoha věcech: že své umění představil i na benátském Bienále, byť jen po dobu asi třiceti minut a anonymně. Že má v uchu dvě náušnice, a to už od roku 1987. Plus bonus pro ty, kteří budou poslouchat až do konce: dozvíte se, jaké prášky vám zajistí smíření se světem a štěstí.Byl to místy prostě hodně boomerský rozhovor. Můj host v něm nadával na mladé, trochu i na umělou inteligenci, ale vše samozřejmě v milém a tolerantním duchu. Míru sarkasmu a ironie si doplňte sami, a to jak v tomhle textu, tak především v našem rozhovoru.Moc mě to bavilo a doufám, že bude i vás. Hezký poslech.

Známe se dlouho, a kdybych měl říct, kde jsme se nejčastěji setkávali, tak to bylo asi na různých konferencích. A to zase tak často na konference nechodím. Z čehož by mohou plynout, že Josef Šlerka bývá na všech, ale to asi taky nebude pravda. Byť sám říká: s blížící se padesátkou se asi čím dál víc považuju za akademika.Vystudoval filosofickou fakultu a dlouhou dobu tam působí jako učitel. Docenturu zatím nezískal, a docela hodně jsme o vysokoškolském mikrokosmu v našem rozhovoru mluvili. Ne úplně pozitivně. Takže po tomhle podcastu se už docentem nestanu stoprocentně, říká snad s velkou nadsázkou Josef Šlerka.Svůj život dosud dělil právě mezi akademický svět a startupy. Byl například analytikem společnosti Socialbakers, pracoval pro ni v pražském Karlíně i v německém Mnichově. Zároveň o fenoménu sociálních sítí přednášel právě na filosofické fakultě, kde rozvinul studia takzvaných nových médií.Čtyři roky byl ředitelem Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, který mimo jiné hodnotí důvěryhodnost českých médií, a některá média zároveň finančně podporuje. Ne moc, ale ani ne úplně málo, podle Šlerky rozdělí ročně asi 8 až 10 miliónů korun. O tom, jak to funguje a co to obnáší, jsme samozřejmě taky mluvili.A taky o vinylových deskách, filmu Matrix a chybějící styčných plochách.Ano, původně jsme se sešli proto, že budeme mluvit o umělé inteligenci. Oba nás fascinuje. Ale nakonec z toho bylo hodinové povídání skoro výhradně o jiných věcech. Ale i tak jsme se stačili shodnout na tom, že to, co kolem AI prožíváme, je revoluce. Avšak jak Josef Šlerka říká, její specifikum je v tom, že spousta lidí si téhle revoluce možná nevšimne.Nebo jim to bude dlouho trvat.Točili jsme s Josefem Šlerkou podcast po druhé, poprvé to bylo v době nejtvrdších covidových lockdownů. Natočíme někdy v budoucnu ještě třetí podcast? Nedá se to vyloučit. Ale stejně tak je možné, že místo nás dvou si budou po třetí povídat už dobře natrénovaní inteligentní chatboti.Tentokrát ještě ne. Takže omluvte chyby a přeřeknutí, jsou lidské. Hezký poslech.

Přerovský podnikatel Pavel Březina trochu naznačoval, že by mohl do studia přiletět, lépe řečeno přijet. Ale letadlem. Což ovšem také není úplně přesné, protože vírník je kategorie dopravních prostředků sama o sobě. Těch létajících. A když ještě řeknu, že Pavel Březina se měl dostavit v autovírníku, bude to už úplně nesrozumitelné.Takže popořádku. Vírník je dopravní protředek těžší než vzduch. Je podobný vrtulníku, byť ve vzduchu ho drží trochu jiné fyzikální zákony, zjednodušeně řečeno. A hlavním rozdílem je to, že nemá rotor poháněný motorem. Mimochodem, vírník vynalezl v roce 1923 Španěl Cuan de la Cierva, takže slaví 100 let existence.Autovírník je vírník, který je kromě vrtule pohánějící stroj ve vzduchu opatřen ještě elektromotorem, a ten umožňuje jízdu po zemi. Je homologovaný pro běžné silnice, takže si s ním můžete zajet pro benzín k pumpě nebo ho zaparkovat před domem na Vinohradech. Možná jste před asi šesti lety zahlédli v médiích fotku vírníku v Praze na Václavském náměstí nebo nábřeží s výhledem na Hrad.No a Pavel Březina je přerovský podnikatel a nadšenec, který do té Prahy tehdy s autovírníkem přiletěl. A do centra přijel. Podobně jako na náš rozhovor. Z Přerova je to asi tak hodina a něco cesty. Vírník letí zhruba ve výšce 200 až 300 metrů, takže se můžete kochat. A nemusíte se bát, protože je v porovnání s vrtulníky či malými letadly prý naprosto bezpečný. Navíc - a to bychom si museli znovu vzít na pomoc aerodynamiku a další přírodní zákony - je také odolný vůči turbulencím a špatnému počasí.O tom všem jsme se sedmapadesátiletým nadšencem do létání mluvili. Také jsme spočítal, kolik ze svého života tráví času ve vzduchu, tedy mezi nebem a zemí, jak říká.Když budete mít po poslechu našeho rozhovoru chuť se ve virníku proletět, případně si ho koupit, nelekejte se. Měl jsem to taky a prý je to normální reakce. Ale většinou to zase přejde. Přeju příjemný poslech.

Dnes výjimečně nikoli Jedno procento, ale první epizoda podcastu Inspiruj.se.Má to dva důvody. Inspiruj.se točím se svou ženou Sentou. Budu rád, když se stanete jeho posluchači. Najdete ho ve všech dobrých podcastových aplikacích, jako jsou Spotify nebo Apple Podcasts.A také stejně jako Jedno procento na adrese jednoprocento.cz nebo na webu inspiruj.se. Pokud čtete můj newsletter, tak víte, jak moc času věnuji v poslední době generativní inteligenci. Tenhle podcast, ve kterém se chceme bavit s inspirativními lidmi, je toho logickým pokračováním.To byl první důvod. Druhý důvod je ten, že začala škola a hostem epizody, kterou uslyšíte, je Radko Sáblík.Radko Sáblík: vystudoval Fakultu strojní ČVUT v Praze. Již během studií se aktivně věnoval sportu, hrál závodně basketbal, působil jako trenér i rozhodčí v první basketbalové lize mužů. Kromě toho působil jako skautský vedoucí a předseda Sokolu Motol.Od roku 2002 vede Smíchovskou průmyslovku a gymnázium, školu, která byla magazínem Forbes zařazena mezi osm nejzajímavějších škol v republice, a s jedním z nejvyšším počtem přihlášek. Rovněž byl členem expertní skupiny Strategie 2030+ a v roce 2018 vydal inspirativní knihu "Učit jde i jinak, aneb školství je jak stařenka o holi".A ještě aktuální zpráva - tento týden pan ředitel Sáblík spoluzakládá spolek Uši, tedy Unii škol inovativních, který si klade za cíl rozvíjet kritické myšlení a mediální gramotnost žáků a studentů.Příjemným poslech. A příště už zase Jedno procento.

Přišla do studia s vlčím mákem na prsou. “Občas si ho beru, když mám pracovní jednání,” řekla Miroslava Pašková s úsměvem. Zakladatelka neziskové organizace Vlčí máky se před deseti lety rozhodla, že bude pomáhat válečným veteránům. Zní to trošku divně, že ano? V zemi, která nevede a ani v historii nevedla moc válek.On je to trochu omyl. Technicky máme v Česku zhruba 15 tisíc válečných veteránů. Jejich status je definovaný zákonem, v zásadě jde o bývalé profesionální vojáky, kteří od devadesátých let působili v různých misích. Od Iráku až po Afghánistán. Ne všichni, ale část z nich se v civilním životě potýká s problémy a potížemi. Miroslava Pašková má ambici jim v tom pomáhat.Z jednoduchého důvodu. Protože si to zaslouží. Sympatická mladá žena, která má dva akademické tituly, to bere jako samozřejmost. Moc ji nezajímá, jak válečné veterány definuje zákon. Mimochodem, ten je poměrně přísný a důsledný. Paradoxně i přesto, že když už někdo status válečného veterána na základě zákona dostane, tak mu to stejně prakticky žádné výhody či úlevy nepřinese.Platí však i to, že o konkrétní výhody většina veteránů nestojí. Spíš by ocenili, kdyby věděli, že si jich společnost váží a že si uvědomuje, že jsou lidmi, kteří mají odvahu a kteří byli ochotni riskovat život za vlast. Ano, zní to možná pateticky, ale zároveň je to takto jednoduché. I proto Miroslava Pašková nerozlišuje, jestli jde o bývalé vojáky, anebo třeba policisty či hasiče. Její spolek chce pomáhat všem, kteří to potřebují.O tom jsme mluvili v podcastu. Jak se k problematice veteránů dostala, a co s tím mají společného Facebook či Twitter. Že už jako malá holka si radši hrála s kluky na vojáky a proč po mámě požadovala, aby jí šila maskáčové sukně. Proč si váží hrdinství a obdivuje lidi, kteří chtějí dobrovolně sloužit v armádě.V tom posledním jsme se mimochodem neshodli: já jsem z generace, která vyrostla a někdy ještě povinně sloužila armádě s přívlastkem lidová, profesionální vojáky jsem moc neměl rád a ve volnomyšlenkářských devadesátých letech jsem k armádě už vztah nezískal.Ale vážím si lidí, kteří mají odvahu a odhodlání za vlast bojovat nebo i riskovat život. A chápu, že jsme se po třech desetiletích naivního globalismu ocitli v mezinárodně politické situaci, kdy obrana vlasti a armáda jako taková mají najednou jiný patos než dřív.Rozhovor s Miroslavou Paškovou mě bavil i proto, že to bylo setkání dvou světů, které mají jinou životní zkušenost, ale asi stejné ideály a stejný pohled na svět. Stále věřím, že válka na Ukrajině je jen epizodou a připomenutím světa, který snad už brzo bude patřit minulosti. Věřím tomu a přeju si to, ale to samozřejmě nestačí.Každopádně si koncem října koupím vlčí mák a 11. listopadu si připomenu lidi, kteří mají větší odvahu a méně cynismu než já. Možná to uděláte taky. Každopádně vám přeju příjemný poslech.

Povídali jsme si v ne úplně klimatizovaném studiu a venku na ulici bylo třicetistupňové vedro. A protože tématem byly vlněné přikrývky, dalo by se říct, že to byl zážitek na hranici masochismu. Ale to jen zdánlivě. Za prvé proto, že podnikatelka Zuzana Bílková je milá a bezprostřední. A za druhé, je přece stará známá věc, že vlna v zimě hřeje a v létě chladí.Že jste to nevěděli? Já taky ne, aspoň do setkání s majitelkou beskydské firmy Besky. A tak úplně tomu nevěřím. Ostatně i Zuzana Bílková mi řekla, že se v letošním super horkém létě občas sama při spaní odkope.Ano, mluvili jsme hodně o spaní. Ale pro mě byl nejzajímavější její příběh. I proto, že je vlastně jednoduchý a obyčejný. Vypráví o ženě, která vystudovala ekonomii na Vysoké škole báňské a přes vášeň pro počítačové hry se dostala k podnikání. Jistě, v tomhle tvrzení jsou jistá zkratka a nadsázka, ale jen malé.Nemohla si vybrat konzervativnější druh byznysu. Převzala řemeslnou výrobu vlněných pokrývek. Před třiceti lety takových malých firem a živností vznikla zejména v Beskydech a okolí celá řada, ne každá měla ovšem výdrž jako Besky.Dnes se tato značka prodává prakticky výhradně přes eshop a má zákazníky v celém Česku. Zuzana Bílková plánuje i zahraničí, ze začátku hlavně to nejbližší. Ale plány jsou uměřené a střízlivé. Ostatně strojový park je originální, z velké části víc než sto let starý. Firma chce zachovat tradiční výrobu.Tohle je příběh o tom, jak si malý podnik může najít náročnou a spokojenou klientelu. Zuzana Bílková umí tenhle příběh vyprávět mile a příjemně. Točili jsme v Praze, kam přijela z Beskyd na dva dni. Jako vždycky si enzapomněla tři věci: pozitivní energii, radost ze života a vlněný polštář.Přikrývka se jí do kufru nevešla. Přeju hezký poslech.

Milan Tesař hostem Jednoho procenta už byl, a to u poměrně smutné příležitosti. Tou byl konec legendárního komiksu Zelený Raoul v časopise Reflex. Takže jsem se nyní logicky Milana Tesaře zeptal, jak se mu bez mimozemšťana žije a zda náhodou nevstal z mrtvých. Nebo zda to neplánuje.Ovšem hlavním tématem bylo Česko. A my Češi. Milan Tesař totiž vydal knížku, kterou považuju za jednu z nejdůležitějších a zároveň nejzábavnějších tohoto roku. Jmenuje se Štěstí po česku, a shrnuje ji dobře její podtitul: “42 způsobů, jak být v téhle zemi v pohodě”. Milan Tesař o ní říká, že je to pokus přijít s českým protipólem skandinávského “hygge”, onoho slavného přístupu k životu až filosofie, pro kterou jsou charakteristické radost ze života a hledání pohody v každém okamžiku.Až na to, že v Česku je naše “hygge” spjato se zabíjačkami, houbařením, tanečními kurzy či obloženými chlebíčky.To jsou momenty, činnosti či situace, které nám Čechům opravdu dávají pocity štěstí. Milan Tesař je ohledává s humorem a ano, nepochybně i jistou škodolibostí. Ale není na nás Čechy zlý a zároveň ani ubrečený, jakkoli by obojí bylo jednoduché.To na téhle knížce oceňuju nejvíc: že nás nelítostně pitvá, ale nedělá to se zavilostí a nesnášenlivostí. Zkoumá náš komplex malého národa bez malosti a zakomplexovanosti, dalo by se říct.Čímž zároveň dokazuje to, co o Češích píše a říká: že možná máme řadu nepěkných vlastností či kuriozních zvyků, ale nejsme zlí. A ještě jedna věc je důležitá: že Česko je země, kde se dobře žije, jakkoli si to často sami neuvědomujeme. V mnoha ohledech patříme k světovým nebo minimálně evropským šampiónům. Máme nejlepší turistické značení, jednu z nejhustších sítí knihoven (a 40 procent lidí ve výzkumech tvrdí, že chodí do knihovny aspoň jednou ročně!), jsme rekordmani v počtu aktivních cyklistů i lyžařů (jakkoli si zároveň stěžujeme, že ve srovnání se světem nemáme ani pro jedno moc dobré podmínky), jsme velmi nadprůměrní v počtu houbařů, včelařů a pejskařů.No a to jsem ještě nezmínil naši chloubu, kterou je český dabing. Některé z našich posedlostí jsou historicky na ústupu, třeba tramping, povinné taneční v pubertě či akvaristika. Ale i v těchhle kategoriích jsme stále silní.Jistě, nelze si nepovšimnout, že nemáme moc nositelů Nobelových cen, na3i jedinou světově proslulou značku dnes kompletně vlastní a rozvíjejí Němci, z vyhlášeného českého průmyslu zbyly stíny montoven a až na pár záblesků jsme se významně nezapsali ani do světa literatury, filmu či výtvarného umění.To Milan Tesař samozřejmě ví, a hodně jsme o tom mluvili v našem podcastu. V knížce se však soustředí hlavně na to pozitivní. Na Čechy úspěšné a spokojené. To činí její čtení radostným a osvěžujícím. Snad se část té pozitivní energie propsala i do našeho povídání. Přeju příjemný poslech!

Po pravidelné několikatýdenní prázdninové pauze - můžeme říct odstávce? - tu máme díl číslo 240, a zároveň rozjezd už páté sezóny Jednoho procenta.Jak víte a jak vždy opakuji, tohle je podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Je fajn si popovídat s lidmi, kteří vám mají co říct a s kterými je příjemné strávit čas. No a právě ty si zvu.Tím zajímavým a zábavným hostem jsem … jsem já.Úplně vidím vaše otřesené výrazy. Otřesené, nikoli otřesné, podotýkám, abych předešel dalším nedorozuměním. “Vážně"?”, říkáte si. “Vážně ten člověk pozval do podcastu sám sebe?”Ne tak docela. Ano, přijal jsem pozvání, ale ne od sebe, ale od Roberta Vlacha. Ten mě pozval do Ostravy, a to na opravdu výjimečné natáčení. Podcast trvající pět hodin. Plus zároveň mě požádal, abych při té příležitosti pokřtil nové podcatsové QQ studio. Stal jsem se jeho kmotrem.Křtil jsem leccos, od dětí až po knížky, a některých - myslím knížek i dětí - jsem byl i autorem. S nadsázkou řečeno, a asi bych měl říct, že v některých případech jen spoluautorem, anebo tak mi to aspoň bylo řečeno.No a dnes na Jednom procentu uslyšíte závěrečnou necelou hodinu ze zmíněného pětihodinového podcastu. Zpovídá mě Robert Vlach, úspěšný autor knížky Na volné noze, která vyšla nejen v Česku, ale i v řadě jazyků včetně angličtiny na celém světě v nakladatelství Harper Collins. Robert je nejen vynikající autor, ale taky člověk.Tématem poslední hodiny byly standupy, moje “druhá kariéra”, jak to Robert Vlach nazval, a já mu to hned vyvrátil s tím, že je to spíše součást mé kariéry první a jediné. Ale protože standupy sice dělám, ale zas tak často o nich nemluvím, tak snad to pro vás bude zajímavé.Takže, vítejte v páté sezóně. Od té čtvrté se toho zase tolik neseběhlo: jsem o rok starší, standup jsem měl například v již zmíněné Ostravě, ale také ve Werichově vile, kde s Luďkem Staňkem vystupujeme pravidelně. A i přes léto děláme s mou ženou Sentou masterclass o generativní umělé inteligenci. Pokud byste chtěli v srpnu nebo i o prázdninách přijít, najdete nás na adrese inspiruj.se.Partnerem Jednoho procenta je zpravodajský server Seznam Zprávy, kde vycházejí moje články. Vše důležité, včetně možnosti objednat si můj newsletter, najdete na adrese jednoprocento.cz.Díky, že posloucháte i čtete. Zvu vás teď do ostravského studia a předávám vedení Robertu Vlachovi.

Neexistuje, že něco nejde, říká muž, který v necelých třiceti vybudoval firmu nabízející online zprostředkování brigád v Česku. Michal Harásek chtěl být jako kluk automobilovým závodníkem. Když se byl zeptat na místo v týmu, řekli mu, že si nejdřív musí sehnat milión korun. Mysleli si, že ho tím odradí. A pak se divili, když velkou část této sumy opravdu sehnal. “Nikdo mi neřekl, že to nejde,” usmívá se.Jak coby neznámý kluk z Brna peníze od sponzorů získal? Podobně jako jiní. Napsal žádosti šéfům či majitelům firem. Obvykle zájemci napíšou desítky, ti urputní stovky mailů. Michal Harásek jich rozeslal osmnáct a půl tisíce. “I proto nemám v podnikání strach, že mi někdo ukradne nějaký nápad. Lidi si většinou myslí, že jsem blázen,” říká.Studoval ekonomii na Masarykově univerzitě. Ale protože už tehdy podnikal, dokonce v africkém Kongu, a v prvním ročníku měl díky tomu hodně absencí, zašel si na studijní oddělení požádat o individuální studijní plán. Řekli mu, že si musí vybrat, jestli chce studovat, nebo dělat něco jiného. Rovnou jim odpověděl, že už vybráno má, a podepsal žádost o ukončení studia.Od roku 2017 buduje firmu Tymbe. Ta nabízí online zprostředkování brigád. Jak pro ty, kteří je poskytují, tak pro ty, kteří chtějí pracovat. Jak to funguje a proč je sledování nabídky a poptávky něco jako barometr toho, jak se Česku ekonomicky daří? Mluvili jsme o tom. I o tom, proč to, že průměrný věk zájemců o brigády roste, není moc dobrá zpráva.Zeptal jsem se i na další věci: proč 40 procent lidí, kteří vyzkoušejí brigádu u pokladny v supermarketu, končí nejpozději po třech směnách. Nebo jaká specifika má podnikání právě v Kongu. A samozřejmě také na to, o jakou brigádu je dnes v Česku největší zájem. A proč to ani zdaleka není ta nejlépe placená.Přeju příjemný poslech.

Do studia přišel bez psa, a to si mohl vzít rovnou dva. Buď svého německého ovčáka, anebo toho plyšového. Jaroslav Cibulka vyvíjí v dejvickém CIRC, tedy Českém institutu robotiky a kybernetiky při ČVUT, takzvaného petbota. Je to robotický mazlíček, který by měl sloužit jako společník a do určité míry i opatrovník starších lidí. Umí jim říct, kdy bude oběd a jaké si mají vzít léky. A taky ohlídat, jestli neupadli nebo třeba nezapomněli vypnout vařič v kuchyni.Devětatřicetiletý Jaroslav Cibulka vystudoval strojní fakultu v Plzni, pak se od technologií trochu rozkročil i ke společenským vědám. Pět let působil na Metropolitní univerzitě v Oslu. Dnes je součástí mezinárodního výzkumného týmu DISTINCT, který se zaměřuje na to, jak využívat technologie v terapii i péči o lidi s demencí. Petbot, na kterém pracuje, by v budoucnu mohl pomáhat i s jejím včasným odhalením.Seznámili jsme se na konferenci věnované dlouhověkosti, ve studiu jsme pak mluvili hlavně o robotech, umělé inteligenci a budoucnosti. Zajímalo mě, co mu - kromě základů norštiny - dal a co mu vzal pětiletý pobyt v Norsku, jaká technologie ho naplňuje největším úžasem a jak by s výběrem povolání poradil dnešním dospívajícím školákům.Povede se prototyp dokončit, založit univerzitní spin-off a nabídnout plyšového robota pro seniory na trh? Zájem by byl, odhaduje Jaroslav Cibulka. Určitě má v plánu se o to pokusit. Byť zároveň říká: mám vědu rád mimo jiné i proto, že jsem v ní poznal spoustu přívětivých lidí. V průmyslu je to mnohem drsnější.Přeju nikoli drsný, avšak přívětivý poslech.

Jeho první věta ve studiu byla: “Někdy mám pocit, že mi je už přes sto let.” Avšak to jen měřeno množstvím životních zážitků a zkušeností. Biologicky je naopak nejméně o deset let mladší, než by vyplývalo z data narození. Aspoň to tvrdí. A ví to proto, že je šéfem a jedním ze spoluzakladatelů kliniky, kde se biologický věk měří.Pětapadesátiletý Petr Šrámek byl koncem května jedním z řečníků na konferenci Vogue Live, věnované dlouhověkosti, která se konala v Praze. Kromě toho, že řídí kliniku s pobočkami v Praze, na Floridě a Bahamách, je také zakladatelem investičního fondu Longevity Tech Fund.Investoři většinou z Česka mu svěřili peníze, aby investoval menší sumy, řádově milióny korun, do startupů začínajících podnikat právě v různých oborech, spojených se zdravým životem a dlouhověkostí. Spojují je dva zájmy, které má i Petr Šrámek: o technologie a o zdraví. Konkrétně možnosti žít déle, než je dnes běžné.Kolik to je? A opravdu se můžeme reálně dožívat věku přes sto let, jak slibují někteří lidé z této branže? Přičemž někteří slibují i mnohem víc? Pamatuju se, jak na prvním ročníku Singularity University v Praze tvrdil z pódia britský gerontolog Aubrey de Grey: už dnes tady v sále jsou lidé, kteří se dožijí 150 let.Problém je v tom, že nevíme jak. Ano, spousta objevů je velmi zajímavých, dokonce i některé experimenty na zvířatech jsou slibné. Ale je reálné prodloužit život lidí, a to dokonce takto výrazně? Můžeme se spolehnout na to, že medicínu a biologii, případně další příbuzné obory, čeká exponenciální změna? Jinými slovy, že přijdou zásadní až převratné objevy, které změní dnešní pohled na stárnutí?Samozřejmě jsem se na to Petra Šrámka zeptal. Zajímalo mě, v kterých oborech je případná disrupce nejpravděpodobnější, a jak reálné tyto výhledy opravdu jsou. A zeptal jsem se i na to, jestli jsme případně na prodloužení života běžné populace připraveni i jako společnost. A stojíme vůbec o to, žít takhle dlouho? Každý to samozřejmě vnímá jinak.Co vy? Můžete o tom přemýšlet během podcastu, ve kterém já se ptám a Petr Šrámek odpovídá. Každopádně přeji příjemný poslech.

Dorazil do studia s motorkářskou helmou, na které je nápis: “Ze špatných rozhodnutí vznikají dobré příběhy.” Nevím, jak podnikatel a dnes hlavně “hlídač státu” Michal Bláha hodnotí rozhodnutí povídat si se mnou v podcastu. Ale protože přišel po tříleté pauze už po druhé, tak snad špatné nebylo. A osobně si myslím, že v tomhle případě heslo zní: “Z dobrých lidí ve studiu vznikají dobré podcasty.”Povídali jsme si o mnoha věcech. Ano, první část života, do které patřilo například spoluzaložení jednoho z prvních českých internetových vyhledávačů, jsme probrali už minule. Ale zmíněné tři roky, které od té doby uplynuly, byly tak nabité událostmi, že rozhodně bylo o čem mluvit.Třeba o tom, proč se stal poradcem místopředsedy vlády, jak se podílel na vzniku nového státního úřadu a zda jeho angažmá ve vzniku Digitální a informační agentury nebylo v konfliktu zájmů s jeho rolí šéfa a zakladatele neziskovky Hlídač státu.Samozřejmě mě zajímalo, co se o státu dozvěděl z druhé strany, tedy jako insider. Malá nápověda či spoiler: není to nic lichotivého. Také jsem se zeptal, jestli na motorce občas porušuje předpisy, jako chodec chodí někdy na červenou a jestli by radši nechtěl žít v Americe. Třeba v Seattlu, kde ostatně nějaký čas strávil.Prostřednictvím covidu jsme se trochu vrátili k Andreji Babišovi, ale opravdu jen krátce a letmo, protože tenhle politik dnes už vlastně nestojí za řeč. Michal Bláha mi vysvětlil, jak dělí politiky. A já chtěl slyšet, proč je registrovaným příznivcem jak hnutí ANO, tak Pirátů.A ano, jak vyplývá z titulku, trochu jsme si zanadávali v závěru na novináře, protože to nikdy neuškodí. Přeju příjemný poslech.

Jak se pozná dobré kimči? Jednoduše, musí vám chutnat. Což je asi největší problém této epizody podcastu. Protože o kimči budeme pouze mluvit. Zato s člověkem, který ho snad umí opravdu dobře a pro kterého se právě kimči stalo cestou k budování úspěšné firmy. Martin Kudera je přitom podle svých slov kluk od počítače. Narodil se v roce 1990, ale protože vyrůstal v rodině programátora, měl svůj počítač ještě dřív, než začal chodit do školy. Brzy se naučil programovat a objevil v sobě touhu podnikat. Takže i v tomhle byl napřed a první peníze vydělal už na střední škole.A protože v tom byl docela úspěšný, logicky neměl moc času, a s vysokou školou to už moc nevyšlo. Ale nikdy toho nelitoval. Jak říká, do roku 2020 se mihnul v různých byznysech, většinou startupech a technologických firmách. Jenže pak přišel covid a s ním nová kapitola. Tedy již zmíněné kimči.Firma Živina, kterou založil s manželkou a její sestrou, se týká druhé vášně Martina Kudery. A tou je jídlo. Konkrétně pochoutky a lahůdky, případně můžeme říct ochucovadla. Prostě takové ty věci ve skleničkách, které ozdobí stůl a potěší chuťové buňky.Jak se buduje taková firma v době pandemie? A co má nebo může mít společného jídlo s technologiemi, případně startupovou mentalitou? Plus ještě jedna delikátní otázka, kterou jsem ovšem řešil už s více hosty. Když podnikáte s manželkou či partnerkou, co spíše přežije? Váš vztah? Nebo společný byznys? A může přežít obojí?Zeptal jsem se. Přeju příjemný poslech.

Do hry zvané bitcoin nastoupil Martin Kuchař celkem pozdě, až v roce 2017. Mladý muž s maturitou ze stavební průmyslovky, nedostudovanou architekturou a dostudovanou informatikou měl vždycky blízko k moderním technologiím. A těm se v té době věnoval i profesně.Víceméně náhodu se mu tehdy během jediného týdne zmínilo několik lidí, včetně jeho vlastní ženy, o nové měně, která se dá těžit na počítači. A protože to bylo v Ostravě, kde k těžbě bylo vždycky blízko, pustil se do toho. Což říkám samozřejmě s velkou nadsázkou a zjednodušeně.Dnes se kolem bitcoinu točí Martinu Kuchařovi svět. Tedy myšleno ten pracovní. Společně s bratrem začali pořádat konferenci Chaincamp. A byť to bylo během covidu, tedy za ztížených podmínek, zjistili, že pořádají největší neanglickou konferenci o bitcoinu na světě.Teď se rozhodli pro ještě větší sousto a v červnu pořádají v letňanském veletržním areálu konferenci Prague BTC. Ta má ambici být a asi také bude největší bitcoinovou konferencí v Evropě. Trochu bere radost jen to, že takzvané kryptoměny dnes neprožívají úplně veselé a optimistické časy.Jak je to konkrétně s bitcoinem? O tom se bude mluvit v Praze. Hvězdným řečníkem je byznmen a velký bitcoinový evangelizátor, Američan Michael Saylor. Konkrétně o něm, ale obecně o bitcoinu jsem samozřejmě mluvil s Martinem Kuchařem v podcastu.Stane se bitcoin v budoucnu skutečnou měnou? A jsou země, kde tak funguje už dnes? Uslyšíte. A taky proč kryptoměny vadí vládám, a to jak autoritářských, tak i demokratických zemí. Kolik bitcoinů se v jeho nedlouhé historii definitivně ztratilo? A kolik je utajených bitcoinových miliardářů, jejichž jméno jsme nikdy neslyšeli?Ne na všechny tyto otázky se dozvíte odpověď. Ale zeptal jsem se. Přeju příjemný poslech.

Čokoládu poprvé ochutnal asi před deseti lety po jednom divočejším večírku. Myšleno řemeslně vyrobenou, pravou čokoládu dovezenou z Guatemaly. V té době už věděl, že se nechce živit jako manažer v marketingu, a hledal novou náplň života. Takže si Filip Teplý řekl: proč by to nemohla být čokoláda?Nastudovali si s dnes již bývalou manželkou teorii v knížkách a hlavně na webu, nakoupili základní vybavení a začali čokoládu vyrábět doma. První ochutnávka pro přátele nedopadla stoprocentně úspěšně. Vzorky se nepovedly na jedničku. Ale jak říkají Američané, nejlepším učitelem jsou vlastní chyby, a tak se kvalita rapidně zlepšovala. Začátečníci se rychle stali profesionály, a po pár letech dokonce získali za svou čokoládu první mezinárodní cenu.Dnes je značka Ajala, což v mayském jazyce prý znamená probuzení, dobře známá všem milovníkům čokolády. Je jich méně než milovníků kávy nebo vína, ale postupně jich přibývá. Čokoláda vlastně následuje trend, kterým prochází spousta potravin: část trhu se odklání od velkých výrobců a korporací, a místo si hledají malé, někdy domácí nebo garážové firmy. Ajala je s 16 zaměstnanci a zhruba patnáctimiliónovým obratem už nepřehlédnutelnou firmou, byť parametry je to stále malý byznys. Co při jeho budování způsobilo Filipu Teplému největší starosti? A co naopak největší radost? Mluvili jsme o tom.A taky samozřejmé párování, což je magie milovníků jídla. Samozřejmě je řeč o párování chutí. Náš podcast jsme zpárovali se stoprocentní čokoládou z Ekvádoru. Ale dozvěděl  jsem se, že se čokolády dají skvěle párovat s naturálními víny či belgickými lambiky, což je pivo, ale také … a to nebudete věřit … třeba i s plesnivými sýry. Výsledná chuť je prý famózní.Přeju nejen dobrou chuť, ale samozřejmě taky dobrý poslech.

Tvrdí, že k vínu hledala cestu od studií, ale to by mohl říct skoro každý. A taky že definitivně ji našla v době covidové pandemie. Avšak takových lidí by se asi našlo víc. Ostatně statistiky nám ukázaly, že konzumace alkoholu v té době stoupla.Barbora Pečová ovšem našla cestu k vínu jako profesionálka  a stala se sommeliérkou. Nemyslí si, že je to nějaká superschopnost. Nejradši lidi učí, že můžou mít víno rádi i bez toho, aby mu takzvaně rozuměli a stali se experty. Protože to nejdůležitější na vínu je to, aby nám chutnalo.O tom jsme si povídali. A taky o tom, co všechno v životě dělala, byť by možná bylo jednodušší mluvit o tom, co nedělala. Pracovala například v televizním marketingu, psala scénáře, byla ředitelkou vnějších vztahů na ministerstvu, dělala kurzy jógy, psala rozhovory o osobním rozvoji nebo přispívala do lifetsylových magazínů.A to ještě ani nestačila mít krizi sředního věku. Ale už stihla představit středoevropská vína novému americkému velvyslanci v Praze. Jak mu chutnala a co na ně říkal? Poslouchejte. Přeju příjemnou zábavu. 

Píše každý den na Twitter a někdy i minutu po minutě detailně popisuje, co prožívá. Třeba dnes: jídlo k obědu je dobré. Fazole, maso a brambory. Následuje podrobný program odpoledne.Co je na tom divného? Nepíše něco podobného na sociálních sítích víc lidí? Ne tak docela. Všechny tyto události se totiž odehrály přesně před čtyřiceti lety. Dnes padesátiletý Petr Kocian byl v roce 1983 mezi Čechoslováky, kteří se v Angole stali oběťmi únosu. Povstalecké hnutí UNITA, bojující proti tehdejší komunistické vládě, uneslo Čechoslováky, většinou pracující v tamní papírně, s jejich rodinami. Celkem to bylo 66 lidí. Ušli pěšky 1300 kilometrů, jeden zemřel. Ženy, děti a část mužů byla propuštěna v červnu 1983, zbytek mužů až o rok později.Jak to prožíval desetiletý kluk, který byl v Angole od prosince předešlého roku, společně s mladším bratrem a rodiči? Samozřejmě jsme o tom s Petrem Kocianem mluvili, byť právě podrobný popis včetně fotografií či map najdete na jeho twitterovém účtu.Zajímalo mě, jaké zážitky byly ty nejhorší, a co všechno se dělo po návratu zpátky do tehdy socialistického Československa. Události se samozřejmě věnovala tehdejší normalizační média, na základě příběhu angolských rukojmí vznikl i televizní film.Ptal jsem se na to, co taková událost v životě člověku vezme a co mu naopak dá. A jestli mu to nějak pomohlo v úspěšné kariéře, zahájené vlastně náhodou po roce 1990. P etr Kocian dnes patří k nejúspěšnějším manažerům a podnikatelům ve zdravotnictví. Založil a řídí oční kliniku Neovize a další společnosti. Je také spoluzakladatelem startupu AireenAI.Přeju příjemný poslech. 

Je profesor medicíny, řídí mnoho let Kardiologickou kliniku v nemocnici v Praze Motole. V podcastu byl mým hostem už třikrát. A zvu Josefa Veselku právě proto, že nás často zajímají podobné věci a přemýšlíme o nich podobně, a zároveň děláme oba hodně odlišnou práci a tedy i s různými zkušenostmi.Tentokrát si v podcastu povídáme prakticky výlučně o tématu, které se ze spíše okrajové zajímavosti stalo něčím, co má na počátku roku 2023 potenciál změnit svět a budoucnost. Je to umělá inteligence, konkrétně jazykové modely, které dnes umí psát a konverzovat prakticky stejně dobře jako my lidé.Znamená to, že umí také přemýšlet? A je v tom pro lidi naděje, anebo riziko? Zatím nevíme. Vlastně nevíme ani to, jestli jsme opravdu na počátku nějaké nové velké revoluce či disrupce, anebo je dnešní poprask kolem služby ChatGPT jen bouří ve sklenici vody.Jsme dnes ve fázi “čtení úvodu do problematiky,” říká muž, uvyklý akademickému stylu. Ale zároveň dodává, že už loni v prosinci zvládl ChatGPT v Americe úspěšně absolvovat zkoušky, které na závěr studia skládají tamní lékaři. Tedy zhruba to, co obnášejí státní zkoušky i na lékařských fakultách v Česku. O tom všem se bavíme. Jak moc změní umělá inteligence medicínu a psaní, tedy obory, které nás oba zajímají. Jestli bychom si přečetli novou knížku našeho oblíbeného autora, kterou za něj však po jeho smrti napsala umělá inteligence. A jestli bychom vlastní diagnózu a rozhodnutí o způsobu léčby chtěli slyšet radši od lékaře, anebo umělé inteligence.Přeju vám příjemný poslech.

Hodně o něm vím: že založil úspěšnou firmu, která “prodává” řečníky firmám a korporacím. Že vymyslel akci “Týden inovací”, která by Česku mohla pomoct do elitního klubu malých zemí, které pochopily, že velkým můžou konkurovat jen tím, že budou chytré. Nebo že je mladším bratrem ekonoma a spisovatele Tomáše Sedláčka.Ale co jsem nevěděl, je to, že kromě podnikání či psaní taky dělá sochy. Ta poslední ztvárňuje rodící ženu, která má mezi roztaženýma nohama vyplazený jazyk, po němž jede tank. Značka je nejistá, mohl by to být německý Leopard nebo americký Abrams, říká Lukáš Sedláček.Mluvili jsme mimo jiné o jeho novém projektu, lépe řečeno novějším než již dva zmíněné, a tím je firma Poetizer. Založil ji s manželkou někdy v roce 2017, a to s globálními ambicemi. Chce dobývat trh, na který se ovšem obvykle technologické startupy nesoustředí. Tedy na sdílení a vydávání poesie.Ano, v 21. století se stále čte a píše poesie, a Lukáš Sedláček má k dispozici průzkumy, které říkají, že tenhle zájem nemá zas tak málo lidí. Ve Francii je to skoro každý pátý dospělý, v Americe každý osmý. A spousta těchto lidí má ambici vydat svou vlastní poezii na papíře. Poetizer jim to dnes už umožňuje.Lukáš Sedláček napsal svou první báseň v devíti. Byla pro spolužačku, a jestli to byl plán, jak se jí zalíbit, tak nevyšel. Já si svou první báseň nepamatuju, ale tu momentálně poslední jsem napsal cestou do studia na rozhovor právě se zakladatelem Poetizeru.Zdálo se mi to vhodné. Je to limerik, má oblíbená básnická forma, zcela nevážná a bez literárních ambicí. I tak jsem svůj limerik Lukášovi v podcastu na začátku zarecitoval. Byl ostatně o něm. Všem opravdovým milovníkům poesie se předem omlouvám.A samozřejmě, přeju dobrou zábavu.

Narodil se a vyrostl v Praze, vystudoval techniku v Liberci a stal se specialistou na ruskou stíhačku Mig-21. Nebýt roku 1989, zřejmě by Lukáš Havlas svou kariéru rozvinul ve Výzkumném zkušebním leteckém ústavu v Letňanech.Ale to se nestalo. Rozhodl se být novinářem a poslal svoje povídky do deníku Lidová demokracie. Těmi tedy neprororazil, ale dostal nabídku nastoupit do vznikající ekonomické redakce. Pak pracoval v dalších denících, mimo jiné Mladé frontě nebo později Hospodářských novinách. Deníky, milé děti, to byly takové webové stránky vytištěné na papíře. Ano, o dnešní krizi v médiích a žurnalistice jsme taky v téhle epizodě trochu mluvili.Dětský sen stát se spisovatelem si Lukáš Havlas splnil až pár let po padesátce. V roce 2022 napsal a vydal knížku 180 stupňů, které je napínavým příběhem spolužáků, jejichž životy se ubíraly většinou jinak, než si původně představovali.O tom, že se to stává nejen v románech, jsme si povídali. Známe se z redakce Hospodářských novin, kde jsme společně pracovali. Ale to relativně nedávno. V devadesátých letech jsme se neznali, ale protože pro naši generaci byla v mnohém určující, tak jsme na ně zavzpomínali. Lukáš Havlas třeba na to, jak telefonoval tehdejšímu premiéru Václavu Klausovi a vydával se za Vladimíra Mečiara.A trochu jsme si i zanaříkali: nad knižním trhem, nad stárnutím a nemocemi a taky nad tím, jak těžké to mají začínající spisovatelé. Zejména ti po padesátce.Přeju příjemnou zábavu.

Narodil se ve Zlíně, v devadesátých letech vystudoval v Praze Vysokou školu ekonomickou. V roce 2000 založil se společníkem firmu Fincentrum. Když v ní v roce 2013 prodali majoritní podíl dalším investorům, stal se Petr Stuchlík bohatým člověkem. Dnes mimo jiné spoluvlastní investiční fond Quant a rozjíždí startupovou firmu Corrency.V roce 2018 ho Andrej Babiš oslovil s nabídkou, aby kandidoval na pražského primátora. Osobně mu zavolal a sešli se u tehdejšího premiéra v Průhonicích. Po krátkém přemýšlení Petr Stuchlík nabídku přijal. Samotné komunální volby byly shodou okolností ve stejné době, kdy vrcholil prodej Fincentra novému majiteli. Ten proběhl úspěšně, ve volbách však Petr Stuchlík neuspěl.Proč Babišovu nabídku přijal? Jaké si dával šance? A bylo pro něj těžké, když to nevyšlo? I  tom všem jsme spolu mluvili. A samozřejmě i o tom, jak se stalo, že je dnes jeho spolupracovnící ve společnosti Corrency Adriana Krnáčová, žena, která primátorkou Prahy naopak byla.Zeptal jsem se i na další neúspěchy, i když v byznyse žádné velké nebyly. Snad s výjimkou investice do zakázkového krejčovství Le Premiere, o níž přišel poté, co se firma dostala do potíží v době covidu. A bavili jsme se také o soukromém životě. V roce 2018 měl jako politický kandidát v životopise hrdou zmínku o tom, že žije v dlouhém a šťastném registrovaném partnerství. Ale i to je dnes jinak.Petr Stuchlík dnes bydlí v centru Prahy. Do studia na Smíchově přijel na sdíleném kole Rekola, do rodného Zlína se vrací černým mercedesem s pražskou poznávací značkou. Občas tam na něj jeho rodáci podrážděně zatroubí.Přeju příjemný poslech.

Když dělá padesátník rozhovor s mladou podnikatelkou v oboru rozkoše, a ano, míněna je ta sexuální, je to tak trochu chůze na tenkém ledě. Nevíte, na co se sluší zeptat a také jakým tónem, protože prostě nejste zvyklí o těchhle věcech mluvit.  Určitě ne v podcastovém studiu. Nevím, jak jsem to zvládl, ale mým hostem byla každopádně Zuzana Křížová, zakladatelka Rozkoššše přímo v centru Brna. Je to prodejna spodního prádla a sexshop v jednom. V jedné Rozkoššši.Říkám a píšu sexshop, ale slušelo by se neopomenout přívlastek “tak trochu jiný”. Protože takový měla Zuzana Křížová od začátku v plánu. Vytvořit obchod s erotickými pomůckami, kde se ženy budou cítit dobře a kam se nebudou bát chodit ani muži. Rozkoššš v Brně otevřela loni na podzim. Velkou pozornost věnovala s architekty a designéry interiéru. V prvním patře najdou zákazníci malý prostor ve tvaru vagíny. Zuzana Křížová říká, že se měl jmenovat Černá díra, po vzoru té ve Vesmíru, kde platí jiné přírodní zákony. Ale nakonec dostal jméno Svatyně, což zní přece jen důstojněji.Zuzana Křížová také říká, či lépe řečeno cituje svou kamarádku, že Brno je město penisů, a až teď má díky jejímu obchodu také vagínu. Zajímalo mě, jak Rozkoššš přijalo Brno a zda se po necelém půlroce obchodu daří. Mluvili jsme i o tom, proč nedostudovala medicínu a jaké chyby dělají muži, když svým partnerkám kupují erotické pomůcky.Muži často vůbec neví, jak klitoris vypadá, říká Zuzana Křížová. A ženy ostatně mnohdy také ne. Trojrozměrný model klitorisu, který je v obchodě ve zmíněné “svatyni” v prvním patře, někteří považují například designový věšák na šaty. Ale mají šanci na osvětu, třeba díky gumovým bonbónům ve tvaru klitorisu, které jsou rovněž v obchodě v nabídce.Přeju příjemný poslech.

Před patnácti lety jsem ho učil žurnalistiku na fakultě sociálních věd, pak ovšem ještě Jan E. Svatoš vystudoval dvě další vysoké školy. Fotografii na FAMU a dokumentaristiku na Filmové akademii v Písku. Dnes má natočeno několik dokumentárních filmů, z nichž některé si odnesly ceny a všechny mají poměrně slušný divácký ohlas.Rád cestuje a nejradši má Afriku, kde vyhledává místa, která ještě nezměnil tolik zájem turistů. Stát v safari frontu na fotografii spícího lva se mu nechce. Afrika je mu blízká z mnoha důvodů, třeba tím, jaký mají tamní lidé vztah k času. Nesledují ho. Neměří minuty, ale často ani dny nebo roky. Když někdo umře, mnohdy ani jeho blízcí nevědí, jak byl starý. Důležitější pro ně je, jestli prožil šťastný život.O tom všem jsme s Janem Svatošem mluvili. Jestli se dá natáčením dokumentů uživit, zda žurnalistika a kinematografie přežijí v digitální éře a jak se pracuje v tandemu, který tvoří on a manželka. Dá se to zvládnout? A co má větší šanci, že vydrží? Pracovní tým, anebo jejich vztah? Poslouchejte.Nostalgicky jsme vzpomínali na dobu, které se dnes zpětně říká analogová, kdy se filmy vyvolávaly v temné komoře nebo v koupelně, a zvětšeniny se lepily do alb. Dozvěděl jsem se, že starším lidem se v Africe říká “mzee” a prokazuje se jim úcta. Prý bych byl dobrý “mzee”, řekl mi Jan Svatoš. Já se ho na oplátku zeptal, jestli s blížící se čtyřicítkou už očekává krizi středního věku, a jak se u něj asi projeví.A samozřejmě jsme se hodně věnovali již zmíněné Africe. Největším kontinentu, o kterém víme, že ho jako první obeplul v patnáctém století Vasco de Gama, ale s nadsázkou se dá říct, že pro západní civilizaci zůstává stále neobjevený. Objevíme ho dřív než Východ, tedy hlavně Čína? Přeju příjemný poslech.

Potřebujete peníze? To může být problém. Avšak v případě, že víte, co s těmi penězi udělat, a myslíte si, že by to mohlo zajímat i další lidi, řešení existuje. Prostě si o ty peníze řekněte. Moderně se tomu říká crowdfunding, byť o nic nového nejde. Peníze se v předminulém století vybíraly například na newyorskou Sochu svobody či pražské Národní divadlo. V moderní podobě nastartovala crowdfunding společnost Kickstarter, založená v roce 2009.Česká společnost Hithit vznikla o tři roky později. Její zakladatelé se řídili starým známým heslem, že než něco špatně vymyslet, je lepší to dobře okopírovat. Jedním z nich byl Pavel Eichler, muž zběhlý v médiích a začínající v reklamě. Poprvé jsem s ním dělal rozhovor před deseti lety, pár měsíců poté, co Hithit vznikl. Tehdy pro časopis Ekonom.Uplynula dekáda, Hithit vybral skoro půl miliardy korun a já Pavla Eichlera pozval do podcastu. Beru jako určitou kuriozitu, že tyhle dva rozhovory zároveň rámuje začátek a konec prezidentské kariéry Miloše Zemana. Samozřejmě i na něj a na jeho nástupce přišla v rozhovoru řeč. Ale hlavně jsme se bavili o crowdfundingu a o Hithitu.Zajímalo mě, kdo byl za uplynulých deset let v Česku ve vybírání peněz nejúspěšnější, kdo byl na crowdfunding nejlépe připravený a jaký nejpozoruhodnější nápad uspěl. Možná se budete divit. A překvapí vás, že úspěšných je zhruba 60 procent projektů. Takže pokud peníze opravdu potřebujete, vyplatí se o ně požádat. Samozřejmě, má  to  určité háčky. Budu o nich s Pavlem Eichlerem mluvit.Taky o tom, co ho živí, protože Hithit to není. A o jeho minulosti politického aktivisty, kariéře nadšeného amatérské boxera či důvodech, které ho vedly k tomu, že se stal instruktorem umění sebeobrany zvaného Krav Maga. Pokud náhodou nevíte, o co jde, tak i to se dozvíte.Přeju příjemný poslech.

Chtěla být kriminalistkou a studovat kriminologii, ale na policejní akademii ji nevzali. Neuměla dělat shyby a dělala chyby v balistických příkladech. Nakonec vystudovala sociologii na Masarykově univerzitě v Brně. Táhlo ji to ke kriminalistice a vězeňství, ale nakonec začala psát diplomovou práci o stárnutí. Dnes je přední českou expertkou v oblasti sociologie věku a stárnutí.Působí v Brně. Podcast jsme točili v Praze, kde byla na skok mezi cestami do Dublinu a New Yorku. Což běžného smrtelníka unaví. Takže možná i proto, když jsem se jí zeptal, jestli by chtěla být nesmrtelná, odpověděla: “nejsem si právě teď úplně jistá”. Ale o nesmrtelnosti jsme také mluvili. Mimo jiné i o tom, jak se zkoumání prodlužování lidského života v poslední době přesunulo ze sféry šarlatánství do oblasti opravdové vědy. Ale znamená to, že se budeme běžně dožívat sto či více let? Poslouchejte.Pokud bychom opravdu žili déle, museli bychom asi předefinovat to, co nazýváme stářím. Či seniorským věkem. Lucie Vidovićová tvrdí, že například s diskriminací zaměstnavatelů se lidé začínají potýkat už po padesátce. Takže jsem se zeptal, co vlastně stáří je a jak ho definujeme. A proč odborníci říkají, že stáří je dnes tzv. feminizovanou zkušeností.Mluvili jsme o spoustě věcí. O tom, že lidé s negativním postojem ke stáří se podle jedné studie dožívají v průměru až o sedm a půl let nižšího věku. Že diskriminace z důvodu věku je mnohem častější než diskriminace genderová, o níž se však mnohem víc mluví a píše. A že ve všech typech krizí jsou senioři výrazně četnějšími oběťmi než běžná populace. Vzpomeňme třeba na pandemii.Pochlubil jsem se, že jsem starší než slovo ageismus, a chvíli jsme se o tomhle fenoménu bavili. Jaké jsou nejčastější projevy ageismu, proč jsou jeho oběťmi nejen lidé starší, ale často i mladší, a spekulovali jsme i o tom, co je opak ageismu. Je to společnost, která věk ze svěho povědomí vyzmizíkovala, anebo která naopak věk oslavuje?A konečně, zeptal jsem svého hosta mimo jiné i na to, jestli se stáří bojí a zda by chtěla znát datum, kdy zemře. Jestli vás zajímá odpověď, určitě poslouchejte. Plus jedna praktická rada: když v tomto díle podcastu zazní konkrétní data a informace, pak vězte, že je Lucie Vidovićová čerpala z vědeckých studií či jiných relevantních zdrojů. A když je k dispozici nemá, říká stroze: “na to nemám data”.Přeji příjemný a datově pestrý poslech.

Narodila se ve Frýdlantě a vyrůstala v Liberci, ale je rozkročená mezi Česko a Japonsko. Jestli se Naomi Adachi považuje víc za Češku, nebo Japonku, vám neřekne, ani když ji budete nutit. Miluje pestrost a rozmanitost, a tomu odpovídá i její kariéra. Na veřejnoprávní televizi moderuje pořady o videohrách, na soukromé televizi účinkovala v reality show Love Island. Jako modelka chodila na molu na pražském Fashion Weeku.Na osmadvacetiletou mladou ženu je to celkem slušná kariéra, byť jak říká, v Japonsku se svobodným ženám v tomto věku říká poněkud nezdvořile “zbylá rýže”. Nebo možná spíš říkalo. Dnešní Japonsko patří mezi vyspělými zeměmi mezi ty, kde je nejvíc stárnoucí populace a zároveň vysoké procento lidí, kteří žijí sami. Mimo jiné o tom jsme se v podcastu bavili. Zajímalo mě, proč jí česká maminka a japonský tatínek dali jméno hebrejského původu, a dozvěděl jsem se mimochodem i to, že na tradiční vánoční večeři se v Tokiu chodí do KFC. A taky to, že pro svůj život čerpá Naomi Adachi z obou vlivů, japonského i českého. Z toho japonského si snaží brát přístup k práci, zodpovědnost a lásku k dokonalosti. Na tom českém ji baví naopak chaos a kreativita.Naomi Adachi měla být hvězdou českého zpravodajství z olympiády v Tokiu v roce 2020, ale nakonec to kvůli covidu dopadlo trochu jinak. Olympiáda se konala s ročním zpožděním a v atmosféře, ve které rekordy nepadaly ani tak na sportovištích, jako spíš v protipandemických opatřeních a omezeních. Jak na to po skoro dvou letech vzpomíná? Poslouchejte.A konečně jsem chtěl vědět i to, jestli a případně jak moc váhala Naomi Adachi nad účastí v reality show Love Island, a proč se bála, jestli jí “pobíhání v plavkách na pláži” odpustí její fanoušci na sociálních sítích. Kdo ji nakonec přesvědčil, že se nemusí bát? A komu na dobu reality show svěřila správu svého Instagramu a Facebooku? Možná se budete divit.Přeju příjemný poslech.

Možná jste už i vy narazili na Instagramu, Facebooku nebo TikToku na muže, který vášnivě a zasvěceně mluví o tom, co všechno děláme špatně. Hlavně co se týče toho, jak na sebe svítíme. Pouličními lampami, kancelářskými zářivkami i displeji mobilních telefonů. A jak bychom měli svítit líp. Jmenuje se Hynek Medřický.Vystudoval sdělovací a zabezpečovací techniku, odmaturoval v roce 1989 a počátkem devadesátých let začal v Mostu podnikat. Otevřel si malé studio se svítidly. Od roku 2001 žije a pracuje v Praze. A přibližně od roku 2010 se intenzivně zabývá tím, jak osvětlení doma, v práci i venku ovlivňuje naše vnitřní biologické hodiny.Říká: světlo není jen od toho, abychom dobře viděli, ale je to zároveň signál pro náš organismus. Spolupracoval s profesorkou Helenou Illnerovou, bývalou předsedkyní Akademie věd, která objevila souvislost mezi tvorbou melatoninu a biologickými hodinami v mozku. Ambicí Hynka Medřického je propojovat odborníky různých profesí, aby se na problém světla v našem životě dívali z nadhledu.A to někdy doslova, to když například s radiospektrometrem leze na sloupy pouličního osvětlení a proměřuje intenzitu tam, kde v okolí lampy lét8 noční hmyz. Říká, že je tam větší intenzita světla než za jasného letního dne v poledne na slunci. Chce to změnit. O tom, jak svítit méně, chytřeji a lépe, jsme mluvili v podcastu.Ano, není akademik a nemá ani vysokou školu. Ale celkem logicky namítá, že ve většině oborů je celkem jedno, co člověk před třiceti lety vystudoval. Je třeba se vzdělávat celý život, a Hynek Medřický podle svých slov posledních víc než deset let vlastně nedělá nic jiného. Povídali jsme si i o tom, kam si mají ve školní tříde sednout vaše děti, aby měli to nejlepší světlo. Co můžeme udělat my osobně pro své zdraví a co by měla udělat společnost. A že lidi si v nejhorším můžou na oknech zatáhnout žaluzie, ale hmyz s naším veřejným osvětlením nenadělá nic. A i proto v posledních letech hmyzu v přírodě významně ubývá.Plus uklidnění pro ty, kteří podcast budou poslouchat před spaním. Pokud usnete, vězte, že zazní mimo jiné i to, že to vůbec nejlepší, co můžeme pro zdraví udělat, je mít pravidelný a vydatný spánek.Hezký poslech a ještě lepší sny!

Vystudoval architekturu, protože se mu jako klukovi líbilo, že by chodil na stavbu jako jeho táta architekt a pracoval venku. Ale pak Adam Gebrian zjistil, že skoro celý pracovní život architekta se odehrává v kanceláři a u počítače. Přesto architekturu vystudoval, v Liberci a v Los Angeles. Ale věnoval se jí poměrně krátce. Dnes o architektuře hlavně mluví a píše.Povídali jsme si shodou okolností pár desítek minut poté, co se Praha - s velkým zpožděním a po náročných politických jednáních - dočkala nového primátora. Jaký bude Bohuslav Svoboda? Samozřejmě jsem se Adama Gebriana zeptal. Odpověděl, ale zároveň řekl, že role primátora se podle jeho názoru přeceňuje. Jsou lidé, kteří atmosféru města dokáží ovlivnit výrazněji. Kdo například? Poslouchejte.Mluvili jsme i o tom, jak si vybrat dům, ve kterém chcete bydlet. Co je na architektuře krásné a co naopak těžké. Dozvěděl jsem se také, jakou otázku klade studentům, kteří se na studium architektury hlásí. Mimochodem, zajímalo mě i to, jestli Adam Gebrian někdy lituje, že už práci architekta nedělá. Odpověď mě překvapila.Dozvíte se, v jakém městě se cítil mimořádně dobře, a proč to byla právě Barcelona. Povídali jsme si i o Los Angeles a New Yorku, a obecně o Americe. Adam Gebrian mi řekl, které domy v Praze ukazuje svým americkým studentům a proč. A že na Praze se mu spousta věcí nelíbí, ale stejně tu žije rád. Určitý klíč jeho postoje hledejme v bonmotu, že nejvyšší formou života je člověk, ale tou nejnižší turista.Přeju příjemný poslech.

Co vám visí doma na stěnách? Plakáty, reprodukce, či originály výtvarných děl? Nebo nic? “My doma ještě před třemi roky měli prázdné stěny,” říká bývalý marketér a online vydavatel, a dnes podnikatel Jakub Svoboda.Zhruba polovina Čechů dostalo někdy umělecké dílo darem, třetina ho zdědila. Jen tři lidé ze 100 si plánují nějaké dílo pořídit. Ukázal to průzkum, který si loni objednala firma s názvem 100ks. Měla k tomu velmi dobrý důvod: z prodeje umění si chce udělat vlastní byznys. Konkrétně prodává číslované reprodukce obrazů současných českých umělců, a to v maximálním počtu 100 kusů.Firmu založil před více než dvěma roky právě Jakub Svoboda. K umění nemá žádný dlouhodobý vztah. Nápad vzešel tak, jak to často bývá. Totiž z osobní potřeby. Plánoval si pověsit nějaké umění na stěny v bytě. A nechtěl, aby to byly plakáty, ale ani si netroufal na originály. A tak začal zkoumat, zda jsou k prodeji kvalitní reprodukce.Loni získala firma 100ks několikamiliónovou investici od společnosti Miton. Dnes nabízí reprodukce obrazů od více než 30 českých výtvarníků. Jednu stokusovou sérii se už podařilo celou prodat a další dvě až tří se k této metě blíží. Firma má sedm zaměstnanců a na výběr obrazů i jejich autorů dohlížejí dva kurátoři.O tom všem jsme se s Jakubem Svobodou bavili: jak si dnes české výtvarné umění stojí a zda se jím dá uživit. Jak se u originálů i u reprodukcí stanovují ceny. A jak moc samotné umělce, galerie či celý umělecký mikrokosmos ohrožuje umělá inteligence. Protože jak jsme si všimli, výtvarné umění jí jde vyloženě od ruky. Dá-li se to tak říct.Děkuji, že posloucháte, a přeji příjemnou zábavu.

Jste úspěšní, ambiciózní a chcete na sobě pracovat? Pak byste mohli požádat o trénink Mirku Čejkovou. Bývalá moderátorka, která uváděla hlavní zprávy postupně na České televizi, Nově i Primě, dnes působí jako koučka či trenérka komunikace. A taky je partnerkou ve startupové firmě, která se mimo jiné zabývá využitím virtuální reality.Právě díky tomu jsme se koncem minulého roku potkali. Na vyhlášení výsledků cen Czech Digi Med Award za inovace ve zdravotnictví, kde jsem v porotě. Firma Virtual Lab z Českých Budějovic si jednu z nich odnesla a Mirka Čejková ji převzala. S komentářem, že si ve firmě mezi svými většinou o generaci mladšími kolegy někdy připadá jako pedagogický dozor.O tom všem jsme se bavili. Jak se přihodí, že se inženýrka chemie stane jednou z nejoblíbenějších televizních moderátorek, a jak snadno či těžko se pak taková kariéra opouští. Co ji baví na mentorování či koučování úspěšných lidí a proč se těší na schůzky se svými kolegy ve startupu. A jak vzpomíná na devadesátá léta, někým proklínaná a jinými obdivovaná.Mirka Čejková byla třikrát vdaná a má tři děti, dceru a dva syny. A byť jsme to původně neměli v úmyslu, nakonec mluvila i o tom, jak její soukromý život proměnilo několik špatných rozhodnutí a jak se s tím následně vyrovnávala.Jako bonus se dozvíte, kdy byla nejvíc fascinovaná nějakou novou či začínající technologií. Napovím, že to bylo hodně na začátku její kariéry v České, tehdy Československé televizi. A asi byste neuhodli, o kterou technologii se jednalo.Přeju příjemný poslech.

Chtěl být hercem, málem se vyučil zedníkem, nakonec se stal kavárníkem a hospodským. Nebo kavárenským povalečem, jak se před časem sám představoval. Martin Kotas provozuje tzv. Mlýnskou, tedy útulnou hospodu na pražské Kampě, které se neřekne jinak než Mlejn. Ta se, zejména díky některým stálým hostům, někdy bere jako jakýsi hlavní stan tzv. Pražské kavárny.Před deseti lety se zde zapíjel neúspěch Karla Schwarzenberga v prezidentských volbách, na jehož kampani se Martin Kotas mimochodem podílel. No a letos se zde naopak zapíjelo zvolení Petra Pavla a jeho vítězství nad Andrejem Babišem. O obou oslavách jsme mluvili, a samozřejmě i o tom, proč termín Pražská kavárna Martin Kotas nemá rád a nepoužívá ho.Zajímalo mě i to, s jakými pocity volil Petra Pavla, který je bývalý komunista, a právě proti komunismu se Martin Kotas v minulých dekádách poměrně ostře vyhraňoval. Spoiler alert, ty pocity byly velmi radostné, jak říká. A doprovází je vtipná básnička, či spíš rýmovačka, kterou v podcastu uslyšíte.Mluvili jsme i o mnohém dalším: jaké bylo Kotasovo setkání s lokální politikou, když v letech 2018 až 2022 vystrčil hlavu z bezpečí kavárny a stal se na čtyři roky aktivním politikem, byť takzvaně místním, a dělal zastupitele na Praze 1. A zeptal jsem se i na to, jaké to je rozjíždět druhý podnik, kterým je kavárna Na Boršově na druhém břehu Vltavy.To, jestli byl Zdeněk Hřib dobrý, anebo podprůměrný pražský primátor, bohužel v podcastu nevyřešíme. Ale o pražské politice jsme si povídali, stejně jako o té velké, globální. Bylo to veselé i smutné, jak se na člověka, který je zároveň pesimistou i optimistou, patří.Přeju příjemný poslech.

Vystudovala ekonomii, pracovala jako daňová poradkyně v renomované poradenské firmě a pak dostala nápad. Že změní svůj život. A začala psát kuchařky, konkrétně sérii knížek, z nichž každá se věnovala jedné konkrétní surovině. První díl se věnoval dýním. Jak Lenka Požárová říká, to bylo v době, kdy dýně skoro nikdo v Česku nejedl.Jako autorka byla úspěšná, dokonce za svou sérii dostala prestižní mezinárodní cenu Gourmand World Cookbooks Award. Byla první autorkou z Česka, která si tuto cenu odnesla. Konkrétně si pro ni jela do Londýna, a to ještě nevěděla, že v tomhle městě bude zhruba o deset let později dva a půl roku žít.Mezitím ještě stihla napsat cestopis, dva romány a jednu kuchařku. V Londýně pracovala mimo jiné i jako servírka, ale hlavně poznávala město a ochutnávala. Mimochodem, při mé pracovní návštěvě Londýna v roce 2018 jsme na jedné večeři byli i společně.Od roku 2019 je zpátky v Česku. Město, které poznává a ochutnává, je paradoxně to, ve kterém se narodila. Zamilovala se do Brna a žije v něm napůl jako místní a napůl jako návštěvnice. A chystá další knížku, tentokrát založenou na jejích rozhovorech pro noviny a časopisy.O tom všem jsme mluvili, a taky o tom, kde vidí smysl života, jaké má ráda lidi a proč si ve středním věku přestala barvit vlasy. A to ještě předtím, než se stříbrná stala pro ženy módním trendem.Přeju příjemný poslech.

Vystudoval klinickou farmacii, krátce pracoval v pražském IKEMu, ale od počátku devadesátých let se věnuje hlavně byznysu. I když v oboru, který vystudoval. Nejdřív zakládal české zastoupení globální farmaceutické firmy, od konce 90. let Vladimír Finsterle sám podniká.V roce 1999 založil první českou online lékárnu, i když v té době to byla spíš internetová poradna. Bylo třeba počkat na legislativní změny, které nejprve povolily prodej zdravotních doplňků a později i některých léků. Dnes je Lékárna.cz jedním ze čtyř největších hráčů na tomto online trhu.Mimochodem, když v roce 1999 zakládal svou firmu, dal do názvu anglické slovo Pears. Tedy česky hrušky. A ano, byla to reakce na jistou globální firmu, která má v názvu jablko. V té době se do ní vrátil její spoluzakladatel Steve Jobs a vedl ji zpět do první byznysové ligy.O tom všem jsme se s Vladimírem Finsterlem bavili: proč nikdy “nepustil” do firmy investora a vždycky se snažil financovat rozvoj z vlastních zdrojů. Kdy to bylo v podnikání pro něj nejtěžší a jaké výzvy vidí dnes. A zda od něj byznys převezmou jeho dva synové, dvojčata, kteří jdou částečně v jeho stopách a studují medicínu.Přeju příjemný poslech!

Věnuje se dvěma specializacím, chirurgii a endoskopii. Jezdí na zahraniční mise organizované Lékaři bez hranic. Od studií podniká a založil firmu U lékaře, která má dnes přes sto zaměstnanců. Napsal čtyři knihy, kterých se dohromady prodalo kolem padesáti tisíc. A také amatérsky létá, sbírá houby nebo leze po skalách.Teď má ovšem zcela novou zkušenost. Už rok a půl je na otcovské dovolené, a ještě další rok by být chtěl. Byť jak sám říká, pouze na půl úvazku. Zkrátka si s manželkou dělí péči o jejich dvě malé děti. Jako řada mužů středního věku má také dvě už dospělé děti, na rozdíl od většiny z nich ovšem s touž manželkou.A to prý ještě ani neměl krizi středního věku.Tomáš Šebek miloval jako kluk indiány a teď v dospělosti zase cituje dalajlámu. Nás běžné smrtelníky může svým “správňáctvím” poněkud iritovat. Ale prý to není zas tak horké. Například pravidelně v Praze běžně chodí nebo i jezdí na kole na červenou.Zajímalo mě ovšem i to, jak vidí budoucnost technologií v medicíně. Budou naše zdraví hlídat chytré přístroje a o diagnóze či dokonce léčbě rozhodovat umělá inteligence? Zeptal jsem se, i na to, proč by si dnes studenti medicíny měli volit specializace jako neurologii, psychiatrii nebo praktické lékařství, ale určitě ne dermatologii. O tom všem jsme mluvili, a jako bonus jsem se místo jednoho životního moudra od Tomáše Šebka dozvěděl pět rad, jak být nejen v novém roce zdravější. Dozvíte se je i vy.Přeju příjemný poslech.

Po změně režimu v roce 1989 věděl Jan Janák jistě jedinou věc: že chce podnikat. V jakém oboru? To mu bylo celkem jedno. Že to nakonec bylo takzvané gastro, byla náhoda. Kdyby byl dnes v podobné situaci, možná by si vybral něco jiného. Baví ho budovat cokoli, co lidem přináší radost. A peníze? “Bez čísel to nejde, ta musí být černá. Ale zas tak důležitá nejsou,” říká.Vybudoval s bratrem a dalším společníkem síť restaurací, kterou před pár lety prodal. Vybudoval také síť kaváren, která sice během covidu zavřela pobočky v Praze, ale jinde se jí v Česku daří. Dnes buduje doma v garáži obytné auto. Koncem ledna by ho měl mít hotové a vyrazit s manželkou na první výlet.Jan Janák se z vedení řetězce kaváren Crosscafe stáhl už před covidem, ale právě pandemie a proticovidová opatření ho zase trochu vtáhly “do hry”. Dnes se práci v CrossCafé věnuje maximálně jeden den v týdnu. Když jsem s ním dělal před sedmi lety rozhovor pro Hospodářské noviny, tvrdil, že firmu převezmou jeho dospělé děti. Ale to se nestalo. Proč? Samozřejmě jsem se zeptal.A taky na to, jak se u něj projevila krize středního věku, v čem je opravdu dobrý (ale k ničemu užitečnému to není) a jak je možné, že všichni mluví o krizi a nadcházejících zlých časech, ale kavárny Crosscafé měly letos na podzim největší tržby v historii.Přeju příjemný poslech.

Taky si někdy stěžujete, jak je rok 2022 špatný a neradostný? Je to možné. Pro většinu z nás určitě nebude tím, na který budeme nostalgicky vzpomínat. Ale pro kolegu novináře Luboše Kreče zůstane rokem, ve kterém se mu zhmotnila noční můra každého rodiče.Manželka a jejich tři děti měly dopravní nehodu, z které desetiletá, dnes už jedenáctiletá dcera Thea vyšla s těžkými zraněními. Z nemocnice je už doma, ale zatím od pasu dolů ochrnutá. Aby rekonvalescence a návrat do života Thee lépe utíkaly, založili si společný instagramový účet Táta a Thea.Vzbudil poměrně velkou pozornost. Navzdory okolnostem je to účet optimistický a radostný, v rámci možností. V poslední době slyšíme o sociálních sítích nejčastěji to, jak jsou toxické a mění naše životy k horšímu. V tomto případě byla šance dát příklad, že to může být taky naopak.O tom jsme si s Lubošem povídali. A taky o jeho práci ve zpravodajském servereu CzechCrunch, který soustavně mapuje a zaznamenává českou startupovou scénu. Kdo jsou na ní nejzajímavější lidé, jaké jsou nejsilnější příběhy a co bude “velkou věcí” českých startupů v téhle dekádě?Přeji příjemný poslech.

Když mu řeknete, že je nejžádanější nebo nejlepší český švec, tak reaguje podrážděně. Říká: já nesoutěžím. A nejen to, soutěžení je jedna ze špatných věcí, které naše civilizace stvořila.Vím, absolutní tvrzení se těžko dokládají. Nevíme, kdo je nejlepší nebo nejžádanější český švec. Ale asi můžeme říct, že Radek Zachariáš patří nimi k nejdražším. Když si od něj objednáte polobotky na míru, budete na první pár čekat půl roku a zaplatíte 60 tisíc korun.Kdo si takové boty kupuje? Na to odpovídá Radek Zachariáš pragmaticky. Lidé, kteří na ně mají peníze. To je ovšem podmínka nutná, nikoli postačující. Abyste si drahé boty koupili, musíte to sami sobě “dovolit”. Ptal jsem se Radka Zachariáše, co to znamená. A jací lidé u něj šijí.Ono jich není mnoho. Za roky, které se téhle profesi věnuje, se v jeho databázi nashromáždilo něco přes 300 jmen. Ušil řádově vyšší stovky bot. Dnes pracuje ve dvou s kolegou, a zvládnou zhruba tři páry bot měsíčně. To abyste si udělali obrázek.Radek Zachariáš je extravagantní člověk. V době covidu říkal respirátoru náhubek a odmítal ho nosit. Chodí v dámském oblečení, nosí boty s podpatkem a má upravené nehty, nalakované jasně červenou barvou.Není to prý fetiš ani nic sexuálního. Proto Radek Zachariáš odmítá to, že chodí oblečen jako žena. Říká: jsem oblečen jako Radek Zachariáš a ano, nakupuju obvykle v dámských obchodech, ale to jen proto, že se pro muže nevyrábějí sukně nebo šaty, které by se mi líbily.Říkám, že je extravagantní, ale to neznamená, že by byl extrovertní. Vlastně si myslím, že je spíš introvert. Tichý, přemýšlivý, s mnohaletou zálibou v hraní na hudební nástroj didžeridu. To je asi jeho největší vášeň. Šití bot se nepočítá, to je samozřejmě taky vášeň, ale zároveň způsob obživy.O tom všem jsme si povídali: taky o tom, že ho krize středního věku stála řádově stovky tisíc, protože si chtěl dokázat, že je nejlepší v Praze. Ale jak už bylo řečeno, z toho už vyrostl. Možná dospěl. Mluvili jsme i o tom, jak jeho živobytí s luxusními botami ovlivní horší ekonomické časy.Přeju vám hezký poslech.

Pracoval pro Elona Muska i pro Jeffa Bezose. V době, kdy ještě nebyli moc známí, a ani jeden z nich ještě nebyl miliardářem. Obou si váží a považuje je za nejzajímavější lidi, které za téměř čytři desítky let života v Americe poznal. A nikoli, Tomáš Svítek není odborníkem na online retail ani na elektromobilitu. Celý život jde za svým snem. Nikdy nedělal nic jiného a patří mezi šťastlivce, kterým se povedlo dělat pouze to, co je baví. Tím je pro Tomáše Svítka kosmický výzkum.Vyrostl v komunistickém Československu a v roce 1984 emigroval i s rodiči a budoucí manželkou nejdřív do Rakouska a pak do Spojených států. Na studium pražské ČVUT navázal postgraduálním studiem na Kalifornském institutu pro technologie, který vedle bostonské MIT patří mezi nejprestižnější technické univerzity na světě. Pracoval pro různé firmy a v roce 2001 založil společnost Stellar Exploration, která dnes zaměstnává něco přes 30 lidí a patří mezi soukromé firmy, které vyvíjejí technologie pro vesmírné sondy.Tomáš Svítek má tři syny, nejstarší je pilotem Letectva Spojených států. Ani jeden z nich se už nenaučil česky. Rodina se rozhodla stát se Američany se vším všudy. Od Česka se odstřihli, a týká se to emocí i praktických vazeb. Dokumentuje to i to, že nyní je sice Tomáš Svítek na týdenní návštěvě Česka, ale už si nepamatuje, kdy tu byl naposled. Ví jen to, že se tehdy ještě stavěl v Praze tunel Blanka.Ale zároveň se teď, skoro po 40 letech, do Česka zase vrací. Ne osobně, ale jeho dávný kamarád a spolužák ho přesvědčil, aby v Praze založil pobočku své firmy Stellar Exploration. Má sedm zaměstnanců, vyvíjí se tu stejné technologie jako v mateřské části firmy v Kalifornii, a zdejším inženýrům se zatím velmi dobře daří. O tom všem jsme mluvili.Tato epizoda podcastu má pro mě i osobní rozměr: Tomáš Svítek byl společně s Tomášem Svobodou, který je jeho zmíněným dávným kamarádem a kolegou, důležitým člověkem mého dospívání. Poznal jsem je ve studentské skupině nadšenců pro kosmonautiku, fungující při pražském Planetáriu. Mně tehdy bylo šestnáct, jim skoro o deset víc. A oba za sebou měli už mezinárodní úspěchy: Tomáš Svítek vyhrál v roce 1982 v Paříži na studentské konferenci při astronautickém kongresu první místo. Za práci o sluneční plachetnici. I o tom jsme mluvili, samozřejmě.Naše setkání ve studiu bylo rovněž skoro po čtyřiceti letech. Omluvte Tomášův americký akcent a občasná anglická slova. Snad nepokazí dojem z rozhovoru, který pro mě byl radost dělat. Snad i vám přinese radost ho poslouchat.Příjemnou zábavu.

Dlouho jsem si s nikým nepopovídal o médiích. Takovým tím zevrubným způsobem, kdy se bavíme o minulosti i přítomnosti, probíráme lidi, kteří v médiích pracovali nebo pracují, a přemýšlíme, jestli média čeká nějaká budoucnost. Případně jaká by mohla být.I proto jsem si jako hosta do podcastu pozval Jana Müllera. Je o něco mladší, ale ne o moc. Poznali jsme se v devadesátých letech, kdy o médiích připravoval rubriku v Lidových novinách. Já v Reflexu. Od té doby jsme se několikrát potkali, byť česká média jsou tak malá, že jsme se vlastně potkávali permanentně.Navíc, jakkoli to zní asi divně, média se zmenšují. Nejen v Česku, ale v celém západním světě, byť v malé zemi je to asi ještě zřetelnější. Zmenšují se metaforicky, ale vlastně i doslova. Představují dnes mnohem menší byznys, méně vlivný obor a celkově mnohem méně příležitostí pro lidi, kteří v nich chtějí strávit pracovní život. Rozhodně v porovnání se zmíněnými devadesátými lety, kdy byla západní média asi na historickém vrcholu.I proto jsme o devadesátých letech hodně mluvili. O lidech, kteří je v našem oboru ovlivňovali a definovali, a co to znamenalo osobně pro nás. Jan Müller prošel na rozdíl ode mě mnohem různorodějšími mediálními tituly: od večerníku Večerka ve zmíněných devadesátých letech, přes mediální časopis Strategie, Lidové noviny, webový magazín Flowee, který byl známější na billboardech než na webu, až po česko-německý velkoformátový časopis, který připravuje dnes.Mluvili jsme o tom, jaké to je, když noviny vlastní miliardáři, a probrali jsme jich opravdu hodně: od Jeffa Bezose, přes Daniela Křetínského, Iva Lukačoviče, Zdeňka Bakalu, až po Andreje Babiše. A dozvěděl jsem se i to, že právě kolem Babiše se Jan Müller několik let - svými slovy - “motal”, a byl jedním z lidí, s kterými se Babiš radil, než koupil vydavatelství MaFra.Jak na to vzpomíná a hlavně, co by mu Jan Müller řekl dnes? Bylo vydavatelství Mafra dobrá koupě, která se miliardáři vyplatila, anebo by se Babiš stal vlivným politikem a kandidátem na prezidenta i bez vlastnictví médií? Poslouchejte. Přeji příjemný, tentokrát veskrze mediální zážitek.

Knížky miluju. A vždycky jsem je miloval. A miloval jsem taky knihkupectví. Ovšem dnes už do nich nechodím, protože ze všech těch napsaných a vydaných knih v regálech mám pocit marnosti. “Co vy?”, zeptal jsem se svého hosta, kterým je Vít Šebor, spolumajitel nakladatelství Jan Melvil Publishing. “Já mám deprese,” odpověděl.Ale i on knihy miluje, takže jsme právě o nich skoro celou hodinu mluvili. Já považuju knihu za neuvěřitelnou věc, už proto, že se víc než 500 let své existence prakticky nezměnila. Odolá i digitálnímu “tsunami”, které mění to, jak sdílíme a konzumujeme informace? Budou knihy existovat i za deset, padesát, nebo sto let?Neprozradím dopředu, co mi Vít Šebor odpověděl, ale bylo to zajímavé. Jen abych úvahy uvedl do kontextu: knížky z nakladatelství Jan Melvil se - na kusy - prodávají ze tří čtvrtin na papíře a z jedné čtvrtiny půl na půl jako eknihy nebo audioknihy. Ale audioknihy, které jsou fenoménem posledních několika let, rostou rychleji.Můžeme se těšit na nějaký nový, nečekaný formát? Poslouchejte.Mluvili jsme také o tom, jak během covidu prodej knih vzrostl, ale po začátku války na UIkrajině zase klesl, a jak to asi bude dál. A dozvěděl jsem se také informace o Brněnském úřadu pro porážku Ruska. Ano, to opravdu existuje.Přeju příjemný poslech.

Tohle je trochu atypická epizoda. Ale začnu jinak: Znáte talkshow s jménem Fuck-up Nights, která divákům představuje několikrát do roka tři nebo čtyři lidi, kteří mluví o svých neúspěších? Tak dnes uslyšíte něco podobného. S jedním hostem. Tím je Anna van der Weerden, a pokud vám je její jméno povědomé, pak máte dobrou paměť. Byla hostem mého podcastu letos v červnu.Byl to podcast o mladé a sympatické právničce, která se na studiích v zahraničí před patnácti lety seznámila s Holanďanem, po čase se přestěhovali do Česka a jakkoli je ona advokátka a on IT expert, tak se rozhodli založit malý pivovar. To se jim povedlo. Jmenuje se Švihov a je v malé vesnici nedaleko vodní nádrže Želivka.Měl to být podcast o tom, že návod na to být šťastný je a) potkat ty pravé lidi a b) zkoušet nové věci, které vás přitahují. Tak jsem si aspoň o příběhu Anny van der Weerden přečetl na webu časopisu Forbes. Ale přišel šok: v půlce podcastu, po vylíčení všech peripetií a toho, jak těžká i zajímavá byla cesta k úspěchu, mi Anna řekla: co bylo, bylo, ale pivovar jsme se teď rozhodli prodat a s manželem se rozcházíme.Krátký střih, asi o dva měsíce později mi přišla pozvánka na Mejdan srdcařů. Tak se ten večírek oficiálně jmenoval a mělo na něm být oznámeno jméno nového majitele. Nemohl jsem se zúčastnit, ale už samu informaci o mejdanu srdcařů jsem bral jako happyend celého příběhu. Jen jsem doufal, že v nabídce pivovaru zůstane můj oblíbený belgický tripel. Ten mě ostatně k příběhu advokátky / spolumajitelky pivovaru přivedl.Jenže happyend se nakonec nekonal. Přicházely ke mně zprávy, že místo majitele byla na večírku nakonec jen jeho maketa (?), že pivovar stále patří původním vlastníkům a že z prodeje sešlo. A protože mi na zmíněném pivu tripel opravdu záleží, a zároveň jsem zvědavý, co se vlastně stalo, pozval jsem Annu van der Werden do studia ještě jednou.Poslechněte si jejími slovy to, co se vlastně seběhlo. Přeju příjemný zážitek. Většinou říkám příjemnou zábavu, ale to se tentokrát úplně nehodí.

Známe se z devadesátých let, kdy byl art directorem týdeníku Reflex. Vystřídal grafika Aleš Najbrta, který dal tomuto časopisu tvář, originalitu a divokost. Malíř Jan Gabler nic z toho nezadusil, avšak vzhled tehdy populárního týdeníku učinil klidnější a poetičtější. Oba se, byť každý trochu jinak, zasloužili o to, jak Reflex vypadal a působil v asi své nejzajímavější a nejúspěšnější dekádě.Po odchodu z Reflexu pracoval jako art director dalších časopisů, zároveň se zařadil mezi nejúspěšnější knižní grafiky. Vytvořil obálky stovek knih. Zároveň se celou dobu zabýval vlastní tvorbou, ve které kombinuje kresbu a malbu. Jeho oblíbenou barvou je černá, byť jeho obrazy nejsou temné ani pesimistické. Do černé se i rád obléká, protože to považuje za praktické.Před deseti lety vyrazili se ženou autem a zaoceánskou lodí na výlet na Lanzarotte na Kanárské ostrovy, a nakonec se tam usadili a dva roky žili. Nyní jsou zpátky v Praze. Gablerovu výstavu nazvanou Příběhy lze vidět do ledna 2023 v Mnichově Hradišti.O tom, co mají příběhy a obrazy společného, jsme spolu mluvili. A taky o stárnutí a Bohu, v kterého on věří a já nikoli, o radosti z práce a samozřejmě o inspiraci. Kde se bere? A jak ji přivolat, když nepřichází? Oba jsme se nakonec shodili na tom, že platí, co před časem prohlásil americký malíř Chuck Close: “Inspirace je pro amatéry. My ostatní si prostě sedneme a začneme pracovat.”Přeju příjemný poslech.

Před rokem by bylo natáčení této epizody podcastu načasováno mnohem lépe. Bylo to krátce po olympiádě v Tokiu, kam překvapivě postoupil i český basketbalový tým a tento sport v Česku získal na popularitě. A zároveň se blížilo prosincové 130. výročí vzniku basketbalu.Ano, jde o jeden ze sportů, u nichž víme prakticky na den přesně, kdy se odehrál první zápas. Dokonce známe i jména většiny hráčů. Víc si o tom přečetete v knížce, kterou napsal novinář Petr Koten a která se jmenuje “Basketbal: Velký americký příběh.”Samozřejmě jsem se Petra Kotena zeptal i na to, proč tuhle výpravnou publikaci, zaplňující prázdné místo na knižním trhu, nepřipravil k vydání o rok dřív. Nápověda: prsty v tom měl jak covid, tak i určitá autorská liknavost. Ovšem mluvili jsme i o spoustě jiných věcí: proč je basketbal tak populární právě v Americe, jaké byly klíčové momenty jeho historie a jaká ho čeká budoucnost.Na to vše zná Petr Koten odpověď. Avšak na to, proč je obliba basketbalu, či česky košíkové, v Česku o tolik menší než v Americe, a i mnoha jiných evropských zemích, už tak jasnou odpověď nemá. Lze tedy jen doufat, že jeho knížka oblibě tohoto sportu zase trochu pomůže.Přeju příjemný poslech.

Život je zázrak a úžasná věc, kterou prožíváme, ale nikdy jí nebudeme rozumět. To je jeden úhel pohledu. Druhý úhel pohledu je ten, že život je soubor dat, která můžeme změřit, zapsat a vyhodnotit. Vypočítat výsledek a dvakrát ho podtrhnout. Což znamená, že lze najít způsoby a cesty, jak to zařídit, aby to příště vyšlo líp.Říká se tomu lifehacking. V osmdesátých letech začali tenhle termín pužívat programátoři, když hledali způsoby, jak zvládnout a nezbláznit se z množství dat, která se na ně začala valit. Tehdy hlavně prostřednictvím prehistorických počítačových služeb či emailu. Dnes se na nás valí dat milionkrát víc a lifehacking se stal seriózní disciplínou. Mimochodem, to, co teď posloucháte, je podcast, tedy - podle American Dialect Association - nejužitečnější slovo roku 2005. Tím druhým byl lifehack. A jakkoli se dnes píše rok 2022, je nepochybné, že posloucháte velmi užitečnou epizodu. O lifehackingu v ní mluvím s Tomášem Baránkem, mužem, který se proměřování a vylepšování života věnuje v Česku. Primárně toho svého, ale na webu lifehacky.cz dává rady a tipy také opstatním.Mluvili jsme o tom, jak se bránit úzkostem a nočním můrám dnešního světa. Jak se nezbláznit z války na Ukrajině. Proč je dobré se čas od času pohádat se svými nejbližšími a jak to udělat, abychom neumřeli předčasně na infarkt. Nebo pokud možno v co nejvyšším věku.Tomáš Baránek napsal před lety knižní bestseller Jak sbalit ženu. To se mu povedlo, a jeho žena Kateřina by dnes mohla napsat knížku Jak přimět manžela k cestování. Ale asi ji nenapíše.Přeju vám příjemný poslech.

Co se vám vybaví, když se řekne slovo posed? Pokud promrzlý myslivec, čekající ráno na jelena, pak asi neznáte mého hosta. Nebo to, čemu se nyní věnuje. Ladislav Trpák zjistil, že posed může být sice minimalistickým, ale zároveň plně funkčním a romantickým místem k životu. Nebo aspoň těch momentů v životě, kdy chcete trávit čas sám se sebou nebo s někým blízkým uprostřed přírody.Více se dozvíte v našem rozhovoru. Že posedy mohou být sexy stavby, které navíc pohledem české legislativy stavbami tak úplně nejsou, nebo minimálně nepotřebují stavební povolení. A že se z toho pro firmu, kterou Ladislav Trpák před dvěma lety spoluzaložil, stal během posledního roku nadějný byznys.Že je nadějný, lze doložit čísly, tedy racionální úvahou. Ale někomu to může napovědět také jeho intuice. I o tom jsme s Ladislavem Trpákem mluvili. A jakkoli jsme se neshodli na tom, co je důležitější - jestli racionalita, anebo víra v intuici? -, padly rozhodně zajímavé argumenty. Pokud vám vaše intuice napovídá, že byste tenhle podcast měli slyšet, pak ji rozhodně poslechněte.Ladislav Trpák za sebou má, vlastními slovy, “vzlet i pád”. Tedy podnikatelský úspěch, kterým byl prodej jeho první firmy, a také podnikatelskou havárii. Nebo životní, chcete-li. Tou byl pád firmy, dlouhá snaha mu nějak zabránit, a nakonec rezignace a zapsání vloženého podílu i času za seznam životních ztrát. Včetně spojených problémů i v osobním životě.Avšak mluvili jsme i o tom, jak dopadne další firma, potýkající se s krizí. Tou firmou v uvozovkách je současný svět, a ten je prý jak roztočená káča. Jenže se v poslední době točí nějak divně, soudí Ladislav Trpák. Podle jeho názoru se svět láme. Kam se nakonec zlomí, je však otázka. Bude to úspěch a zatáčku se podaří vybrat, anebo se máme bát havárie? Malý spoiler alert: můj host je optimista. Ale jak říká, nebude to jednoduché.Přeju příjemný poslech.

Dal dohromady knížku ze sloupků, které psal v posledních třiceti letech pro časopisy Strategie a Marketing a média. A jsou výborné, včetně těch z devadesátých let. Samozřejmě, o kontroverzních a diskutovaných “devadesátkách” musela v podcastu být řeč. Protože vzestup reklamy a lidí kolem ní tuhle dobu silně definovaly, v dobrém i ve zlém. Josef Havelka byl jedním z hlavních aktérů.Chystaná knížka se jmenuje Reklama: Umění hovna?, a Josef Havelka zdůrazňuje otazník na konci. Že by reklama mohla být uměním hovna, prý v devadesátých letech napsal v jednom ze svých sloupků spisovatel Ludvík Vaculík. A Havelka se nejen ve svých sloupcích na otázku, zda to tak je, snaží odpovědět.Říká: jako budhista musím samozřejmě souhlasit, reklama nic jiného než umění hovna není. Ale pak je druhá perspektiva, když se na reklamu dívám jako člověk, pro kterého je to obživa a džob. A pak jde samozřejmě o reálný svět, ne nějaké hovno.O tom všem jsme mluvili: taky o tom, jaké to je emigrovat v šestnácti z Brna rovnou do německého Frankfurtu, a stát se po útěku před ruskými tanky mladým německým levičákem. A pak skutečným Němcem, chodícím do práce a na porady a vychovávajícím dvě dcery.Nebo jaké to bylo dorazit v roce 1990 do Prahy v Audi 100, považovaném tehdy Čechy za bourák, a v kapse mít dvacet tisíc marek na založení německé pobočky velké reklamní agentury. A pak dělat skvělé věci, vydělat velké peníze, ale taky onemocnět a o velké peníze investované do špatných nápadů přijít.Pokud to stihnete, podpořte vydání knihy Josefa Havelky na Hithitu, a každopádně přeju příjemný poslech.

Poprvé jsem jméno Petr Laštovka zaznamenal před necelými dvaceti lety, když se objevil jako expert na “digitál”, jak se tehdy říkalo. Pro televizi Prima vybudoval službu iPrima, pracoval v Eurotelu v době, kdy se tehdy největší operátor spojoval s Českým Telecomem a kupovala je španělská Telefónica, a pak působil v několika reklamních či komunikačních agenturách. Byl šéfem digitální sekce Asociace komunikačních agentur.V poslední době o něm bylo slyšet méně, vlastně vůbec. Proč? Uvědomil jsem si to ve chvíli, když jsem na webu zaregistroval reklamu na karetní hru Chemoška na raka, a pod ní byl podepsaný právě Petr Laštovka. Hru vymyslel, když ležel mnoho měsíců v nemocnici, protože absolvoval … ano, chemošku na raka.Jak se to vše seběhlo, změnily se nějak jeho hodnoty a pohled na svět, a co si slibuje od budoucnosti? Tyhle a mnoho dalších asi banálních a prvoplánových otázek jsem mu položil ve svém podcastu. Jako autor jsem se stal důkazem toho, že rakovina je v běžném životě stále trochu tabu a většině z nás dělá problémy o ní mluvit nebo i pouze přemýšlet. Hra Chemoška na raka má mimo jiné ambice to změnit. Nebo ukrátit čas, který pacienti tráví v nemocnicích, v posteli či s nepříjemnými myšlenkami.Mimochodem, v téhle epizodě podcastu asi padne nejvíc jmen a citací mých oblíbených standup komiků. Kteří jsou zároveň oblíbenými komiky mého hosta Petra Laštovky. Upozorňuju například na Norma Macdonalda, který ve svém posledním standupu řekl: S rakovinou se nedá prohrát. Protože když zemřete, tak rakovina zemře s vámi, a je to přinejmenším remíza.Děkuju Petru Laštovku za inspirující a zajímavý rozhovor, a vám přeju příjemný poslech.

Prvním hostem tohoto podcastu byl v srpnu 2019 Tomáš Sedláček. A byla to dobrá volba. Natáčeli jsme ve Werichově vile na Kampě, kam přijel svým oblíbeným dopravním prostředkem. Tedy na monokole. Bylo mu 42, plánoval dát si na rok “pauzu” a říkal, že s krizí středního věku bojuje potápěním a létáním na větroních. A byl vtipný, jako vždycky: například tvrdil, že ekonomového ho považují za originálního filosofa a filosofové zase za brilantního ekonoma.Dnes je Tomáš Sedláček hostem 200. epizody podcastu. Na natáčení v říjnu 2022 přijel opět na monokole. Je o tři roky starší, má možná trochu víc vrásek. Za poslední tři roky zažil to nejhorší i to nejlepší, co může člověk zažít. Přišel o blízkého člověka, v roce 2020 mu zemřela manželka. Letos se znovu oženil a stal se otcem. Ale dramatické a pozoruhodné tři roky jsme prožili všichni. Svět prošel pandemií covidu a v Evropě, kousek od nás, probíhá ničivá válka. Tomáš Sedláček už nepracuje jako hlavní ekonom banky, ale živí se přednášením a psaním. Jako dobře placený intelektuál, shodli jsme se.A peče chleba. Když jsme natáčeli, měl ve svém notýsku poznámky k padesáti dvěma upečeným bochníkům. Jak říká, asi tak posledních deset už by se dalo někomu prodat.O tom všem jsme si povídali: na co spoléhal Putin, když přepadl Ukrajinu. Proč je Česko pitomý název země a jaký by byl lepší. Nebo třeba proč dal své dceři, narozené v Curychu, jméno Evropa Markéta.Přeju vám příjemný poslech v pořadí už 200. epizody Jednoho procenta. Moc děkuji za přízeň a za to, že posloucháte.

Přijměte pozvání k poslechu 199. epizody Jednoho procenta. Do studia přišla Simona Zábržová. Byla vůbec jedním z prvních hostů, když jsem Jedno procento před více než třemi lety začal natáčet. Tehdy jsme mluvili o jejím vyhoření, myšleno samozřejmě tom metaforickém, týkajícím se duševního zdraví. Přesněji řečeno, o jejím v pořadí už druhém vyhoření.Profesně za sebou toho měla dost: mnoho let podnikání s bývalým přítelem a pak šéfování dvou středně velkých firem. Své vyhoření vzala jako pravá podnikatelka, totiž jako příležitost, a založila startup, který se duševní zdraví lidí ve firmách či institucích rozhodl pojmout systémově. A jako byznysplán. Tak vznikla firma Soulmio.Letos  v lednu ovšem znovu své kolegy i přátele překvapila: to když se rozhodla žít většinu roku ve Španělsku a svou rostoucí a rozvíjející se firmu řídit na dálku. Jde to? A jaké jsou její zkušenosti? Tohle je epizoda typu “update”, kdy zvu opakovaně hosty, jejichž život se nějak zajímavě posunul nebo změnil. Což je i případ Simony Zábržové.Jak se ve Španělsku aklimatizovala, které jídlo jí chutná a co dělá ve volném čase, a proč se líbí zrovna francouzským mužům. Byť ve Španělsku. A mluvili jsme také o tom, proč je zrovna duševní zdraví tak aktuálním tématem, a jestli rok 2023 bude konečně lepší než roky 2020, 2021 a 2022.Než vás pozvu k poslechu rozhovoru, dovolte ještě malou anonci: příští jubilejní 200. epizoda bude delší než jindy a do studia přijde host, kterého jsem v roce 2019 pozval vůbec jako úplně prvního. Pokud si ho pamatujete, tak víte, kdo to je.A teď už hezkou zábavu.

Nápad byl udělat něco jako časopis Reflex, ale na webu, popisuje Petr Matoušek to, jak koncem devadesátých let vznikl server Novinky.cz. Čtenáře mu zajistil Seznam, renomé dobře zaplacení externí autoři a samotný redakční systém prý Ivo Lukačovič naprogramoval přes noc. “Ráno mi zavolal a nadiktoval mi adresu i heslo. Tak jsme to spustili,” říká Petr Matoušek.Pochopitelně, tehdy to byly jiné Novinky než dnes a taky jiný Reflex než dnes. Za čtvrtstoletí se spousta věcí změní, a tak Novinky jsou od roku 2002 společným projektem Seznamu a deníku Právo, a časopis Reflex dnes z velké části tvoří i čtou jiní lidé než tehdy.Jenže proměnil se celý mediální svět. Petr Matoušek o tom něco ví: po odchodu ze Seznamu pracoval v dalších dvou mediálních domech. Vytvářel marketingové strategie pro online tituly, papírové noviny i webové projekty.Ano, vzpomínali jsme spolu v podcastu na staré dobré časy, jak se sluší na dávné kolegy a muže středního věku. Ale také jsme se snažili odpovědět na otázku, jak se stalo, že dnes tvrdíme, že technologické společnosti ohrožují svobodnou společnost a demokracii. Copak jsme si v devadesátých letech nemysleli přesně pravý opak?Zvu vás k poslechu rozhovoru, který pohledem mediálního insidera mapuje 25 let nejen v českých médiích. Je cenný i tím, že Petr Matoušek nelíčí jen své úspěchy, ale i neúspěchy. To když popisuje svůj byznys s potřebami pro domácí zvířata, a hlavně to, jak mu covid, ale i vlastní špatný podnikatelský odhad překazily plány.Petr Matoušek říká: “Když máte na štěstí na lidi, tak se úspěchy io neúspěchy dají přežít. Ale doufám, že teď to budou zase nějaké úspěchy.” Přeju vám příjemný poslech.

Koho se máme víc bát? Robotů, které za nás budou řídit letadla nebo ovládat jaderné elektrárny, anebo těch, kteří budou psát novinové články? Václav Mach říká, že těch druhých. Věří tomu, že žurnalistika je pro svět i společnost důležitá, a jako šéf české Unie vydavatelů dělá všechno pro to, aby média přežila současnou krizi.Ne že by toho mohl udělat hodně. Nepřipadá si jako člověk, který stojí a bojuje na barikádě, kde válka už skončila? I na to jsem se ho zeptal. A taky na to, jaké noviny ráno čte. Což byla mnohem jednodušší otázka než ta, co vlastně dneska noviny jsou. A jak by je on sám definoval. Zajímalo mě, jestli si myslí, zda noviny ještě někdy můžou být relevantní. Anebo je čeká definitivní ústup ze slávy, či v tom nejlepším případě osud vinylových desek. Že sice budou dál existovat, ale spíš jako luxusní zboží pro pár fajnšmekrů.Bavili jsme se i o tom, kdo za “vraždou” tradičních médií vlastně je. Jsou to počítače, Internet či sociální média? Anebo ti všichni dohromady, zosobnění velkými technologickými firmami? Pikantní je, že Václav Mach nepřišel do vedení Unie vydavatelů ani jako bývalý mediální manažer, ani jako novinář. Pracoval právě ve vedení technologických firem, konkrétně například Microsoftu či Vodafonu.Samozřejmě mě zajímalo, jakou mají čeští vydavatelé šanci, že dostanou kompenzaci od firem jako Google nebo Facebook, a to za to, že sdílejí jejich obsah. A může jít o sumy, které médiím a zejména žurnalistice opravdu pomůžou? Malá nápověda: Václav Mach je optimista, já spíše naopak. No a během našeho skoro hodinu a půl trvajícího rozhovoru nemohla nepadnout otázka, zda-li jsem i já, jako autor podcastu Jedno procento, rovněž vydavatel. A měl bych do Unie vydavatelů vstoupit, například jako přidružený člen? Plus to nejdůležitější: můžu se těšit na to, že z případných kompenzací od Googlu či Facebooku taky uvidím nějakou kačku?Víc neprozradím, nechte se překvapit. Přeju příjemný poslech.

Proč jsem do podcastu pozval Davida Grudla? Hned z několika důvodů. Za prvé: považuju ho za jednoho z nejvtipnějších a nejchytřejších lidí na sociálních sítích. I když souhlasím, že takto uvést jakéhokoli hosta podcastu je trochu rána pod pás. Co když bude mluvit nudně a hloupě? Poslouchejte, posoudíte sami.Takže zkusím druhý důvod: David Grudl je programátor, tvůrce frameworku Nette, který usnadňuje práci zejména tvůrcům webových aplikací. Také se zajímá například o umělou inteligenci a dokáže o ní hezky mluvit.Třetí důvod: neměl nikdy v životě zubní kaz, zato infarkt prodělal ještě před čtyřicítkou. O obojím dokáže rovněž poutavě mluvit.Čtvrtý důvod jsem zapomněl, ale David Grudl mi ho připomněl. Vlastně ho s sebou prakticky přinesl do studia. Jde o můj sloupek, který jsem napsal před dvanácti lety, a začíná otázkou: “Kdo je největší prase na českém Internetu?” Je o … ehm … Davidu Grudlovi.Omluvou mi budiž, že jsem pouze citoval cizí zdroj. Ale i tak jsme se tomu po mé opožděné omluvě samozřejmě věnovali. Mluvili jsme o tom, jaké to je dělat tzv. legraci na sociálních sítích, jak se bránit riziku, že zůstanete nepochopeni (spoiler: radši žádnou legraci nedělejte) a zda to jde bez nebezpečí, že překročíte hranice vkusu. Nebo nevkusu.Zvu vás k poslechu možná lehce netradiční epizody, avšak plné zajímavých témat a námětů k přemýšlení. Snad se vám bude poslouchat stejně dobře, jako se nám s Davidem Grudlem natáčela.Příjemnou zábavu!

Pil pivo poprvé s Mikulášem a čertem jako kluk, ale to mu ještě nechutnalo. Zamiloval se do něj až mnohem později. A to dokonce tak, že se svou tehdejší přítelkyní založil v roce 2016 létající pivovar Crazy Clown. A připsal si jedno prvenství, či možná spíše marketingové ocenění: jeho podnik vstoupil do povědomí jako nejšílenější malý pivovar v Česku.Dnes Jakub Rendl říká, že mu pivo přestalo chutnat. A že ho taky přestalo bavit. Není to tak docela pravda, protože v našem rozhovoru se ukázalo, že ho stále baví docela dost. A pořád se pro něj dokáže hodně nadchnout. I tak tvrdí: chci pivo vařit a prodávat už jen pár měsíců, maximálně půlrok. Mým cílem je splatit dluhy, které jsem si nadělal během covidu, a pustit se do něčeho jiného.Do čeho? Poslechněte si sami. Ostatně uslyšíte i to, že jsem se Jakuba Rendla snažil přemlouvat, aby u piva ještě zůstal. A budete moct posoudit, jak se mi to povedlo. Každopádně jsem to myslel vážně: piva jako Shit Happens, které má v receptuře cibetkovou kávu, takže jeho obsah koresponduje s anglickým názvem, bude na českém trhu řemeslných piv chybět.Co Jakubu Rendlouvi vadí na české pivní kultuře, která piva má on sám rád a jaké jsou vztahy mezi lidmi v pivovarnické branži? To vše se dozvíte. Přeji příjemný poslech.

Objevil se v Česku v lednu 1995. Prožil zde neuvěřitelné věci. Potkal neskutečné lidi. A teď Česko i celou planetu opouští. Mimozemšťan Zelený Raoul vyprávěl příběh naší republiky svýma očima, a to skoro 28 let každý týden v časopise Reflex. Ani jednou nevynechal. A ve čtvrtek 29. října se poprvé od ledna 1995 na stránkách tohoto časopisu neobjeví. Komiks vymysleli na konci roku 1994 tři mí kolegové v redakci Reflexu: Tomáš Baldýnský, Dan Hrubý a Milan Tesař. Oslovili tehdy dvaadvacetiletého neznámého kreslíře Štěpána Mareše, a společně napsali prvních dvanáct dílů komiksu. A když se ukázalo, že dohromady jim to moc nefunguje, tak se ve psaní epizod začali střídat. A zrodila se legenda a ikona devadesátek, tedy devadesátých let.Jak to bylo? Proč komiks málem skončil už v devadesátých letech? A jaké důvody ho pak naopak udržely při životě až dodnes? Plus otázka nejdůležitější: proč komiks končí právě teď, a proč se to děje tak rychle a neobratně?Na to všechno jsem se zeptal Milana Tesaře. Muže, který na komiksu pracoval polovinu života, a víc než polovinu svého života strávil jako zaměstnanec Reflexu. Většinu času jako vedoucí kulturní rubriky. Mluvili jsme i o tom, jak by misi zeleného mimozemšťana se svými kolegy ukončili, kdyby na to dostali čas a prostor. A že to stejně možná udělají.Milan Tesař dnes pracuje v týdeníku Forum, společně s řadou bývalých osobností Reflexu, jako jsou třeba Dan Hrubý, Petr Volf nebo Jiří X. Doležal. Milan Tesař není jen novinář: napsal několik knih i řadu scénářů. Povídali jsme si otevřeně a pro mě to byla skvělá hodinka plná nejen nostalgie.Přeju vám, ať vás to baví aspoň jako mě. Příjemný poslech!

Vystudovala filmovou vědu, ale skoro celý život pracovala jako novinářka. Známou filmovou publicistkou a reneczentkou se stala v Lidových novinách, věrné čtenáře a fanoušky získala jako autorka píšící o gastronomii v časopise Reflex. Pak ještě pracovala v různých měsíčnících píšících o jídle, některé z nich vedla jako šéfredaktorka. Ale tak jako mnozí jiní novináři toužila po tom o věcech nejen psát, ale doopravdy je dělat. Takže když si Darina Křivánková letos v červenci otevřela vlastní bistro, nikoho to až tak moc nepřekvapilo. Překvapivé bylo něco jiného: že to bistro je v Českém Krumlově, krásném městě, které jezdí obdivovat turisté z celého světa, avšak kvůli místní gastronomii to není.Proč zrovna tam? Samozřejmě jsem se na to Dariny, své bývalé kolegyně jak z Reflexu, tak Lidových novin zeptal. A taky na to, jestli se s podnikem určeným nikoli primárně pro turisty dá v turistické lokalitě přežít, nebo snad dokonce uspět. Bistro Topinka má za sebou tři letní měsíce, takže by to už mohla tušit, byť nikoli vědět. Čeká ho ještě zkouška ohněm, či spíše zimní sezónou, a ty bývají, jak místní restauratéři vědí, v Českém Krumlově tvrdé.Darina Křivánková se do Krumlova přestěhovala a ve svém bistru s krásným výhledem na město tráví deset denně hodin denně. Míněno fyzicky. Mentálně je tam neustále. Takže i náš rozhovor jsme museli natočit tam, nikoli ve studiu. Jako čas jsme zvolili brzké odpoledne, kdy chodí nejméně hostů. Což samozřejmě Darina Křivánková nerada vidí. Nejšťastnější je, když je v malém podniku pro 15 lidí úplně plno.Mně štěstí přálo, za hodinu a půl se v Topince v líném pátečním odpoledni vystřídalo šest hostů, všichni na balkóně. Ale i tak omluvte cinkání nádobí z kuchyně, zvuky kávovaru či občas slyšitelný tlumený hovor v pozadí. Je to autentická zvuková kulisa. A přesně ji uslyšíte, když si do Topinky zajdete. Samozřejmě na topinku.Přeju příjemný poslech.

V roce 2012 byla Česká republika v EU na jednom z posledních míst v investicích do technologických firem a v zapojení tzv. venture kapitálu. Říká to aspoň Martin Kešner, partner investičního fondu J&T Ventures a zakladatel soutěže Nápad roku. Dnes vznikají stovky nových firem a v Česku existuje fungující “startupový ekosystém”. Desítky firem jsou úspěšné i v globálním měřítku, a zdá se, že by se mohli objevit i nějací noví jednorožci, tedy firmy s kapitalizací jedné miliardy dolarů a víc.Že je situace nadějná, dokazuje i letošní ročník Nápadu roku, tedy soutěže, kterou v roce 2007 Martin Kešner uspořádal poprvé, a v úterý 20. září byly vyhlášeny výsledky už 15. ročníku. Jak zaznělo na slavnostním vyhlášení na Žofíně, ještě nikdy nebylo finále tak “nadupané” kvalitními a dobře rozjetými projekty jako letos. Vítězem v silné konkurenci se nakonec stala firma Carebot, která s využitím umělé inteligence vyvíjí nástroje, pomáhající lékařům při vyhodnocování rentgenových snímků.Samozřejmě jsme o ní s Martinem Kešnerem mluvili, a taky o tom, jak se za patnáct let změnily v Česku podmínky pro podnikání a jak moc se poslední ročníky liší od těch prvních. Zeptal jsem se ho i na to, jaká je vůbec role “nápadu” při rozjíždění nového byznysu, a jestli jsou pro investory důležitější právě nápady, anebo lidé, kteří je umějí realizovat.Disclaimer: jsem už deset let členem poroty Nápadu roku a stejně dlouho moderuju s radostí závěrečný ceremoniál. Takže znám tuhle soutěž i trochu zevnitř, a to byl další důvod, proč si Martina Kešnera do podcastu pozvat. A jsem rád, že přišel: Za těch deset let to bylo vlastně poprvé, co jsme si mohli v klidu a bez stresů popovídat.Přeju vám příjemný poslech.

Novinář Vojtěch Gibiš byl hostem mého podcastu už dvakrát. Na podzim 2020 a pak na podzim 2021. Poprvé při příležitosti vydání knihy Pandemie, kterou napsal společně s Michalem Kubalem. No a podruhé, když vycházela Pandemie 2. Žertovali jsme, že znovu se uvidíme zase za rok, až vyjde Pandemie 3. Podařilo se to jen napůl.Další díl knihy o pandemii nevyšel, a snad už ani nevyjde. Ne proto, že by oběma autorům došla chuť psát, ale snad už je tahle kapitola definitivně historií. Aspoň v to Vojtěch Gibiš doufá, a jak říká, pokud nás nezaskočí nějaká nová mutace viru, stane se covid už jen další z mnoha nemocí, s kterými se potýkáme.Téma na podcast s Vojtěchem Gibišem však je, a to docela silné. Jsou to sociální sítě, zejména Twitter. A nebudeme se bavit jen akademicky. Gibiš na jaře přišel o svůj twitterový účet se 70 tisíci followerů. Twitter mu ho zablokoval. On sám se dozvěděl jen jedno: že je jeho účet “permanentně pozastaven”.Neví proč, a není mu ani jasné, zda byl účet “pozastaven”, anebo je to jen “dočasné”. Obojí zároveň jde těžko. Ostatně se slovem “dočasně” jsou celkem nemilé zkušenosti, zejména v Česku. Jak se bojuje o zablokovaný účet, co to obnáší a jaké jsou vyhlídky? O tom jsme samozřejmě mluvili.A o mnoha dalších věcech, včetně toho, co sociální sítě a zejména opět Twitter znamenají v době, kdy Ukrajina válčí s Ruskem a západní svět tomu přihlíží.Přeju příjemný poslech.

Deset let, 240 stran, 140 fotografií, 11 příběhů. To je ve čtyřech číslech knížka dvaatřicetiletého fotografa Davida Těšínského. Vydal ji vlastním nákladem v češtině a angličtině, dohromady 1100 kusů. Peníze na její vydání získal od čtenářů, kteří si ji dopředu předplatili. Pak je sice utratil v Mexiku, ale knížku nakonec s pomocí rodiny vydal. A stojí za to, fotografie i texty jsou mimořádné.Mají v sobě emoce, působí velmi autenticky a upřímně a nabízejí pohled na současný svět, který většina z nás nezná. Představují třeba rapery v New Yorku, vězně na Ukrajině, ženy v Donbasu, přepracované úředníky v Japonsku nebo milence v Iránu. A možná ještě zajímavější je to, jak Těšínský - prostřednictvím svých fotek a zejména textů - vypráví i sám o sobě. Včetně toho, jak se mu zastavilo srdce v San Francisku a málem tam zemřel kvůli předávkování drogami.Těšínský se učil fotografovat na učilišti, kam šel po základní škole. Maturitu si nikdy neudělal, a je podle svých slov rád. Publikoval v mnoha českých i světových médiích, dlouhodobě spolupracuje s měsíčníkem Reportér. Rovněž výstavy měl v mnoha zemích světa. V poslední době se kromě fotografie věnuje natáčení videodokumentů.Na to všechno jsem se ho zeptal: jak definuje dobrou fotku, co dělá z fotky umělecké dílo, v čem je podle něj smysl života a co očekává od umělé inteligence. Malý spoiler: že nás inteligentní roboti všechny postřílí a natočí o tom hezký videodokument.Přeju příjemný poslech.

Myslím, že vím, co budete dělat, až doposlechnete tenhle podcast. Nebo hned při poslechu. Sednete si na zem a zkusíte, jak rychle či zda vůbec dokážete vstát bez použití rukou. Tak jako jsem to ve studiu udělal já. Dobrá zpráva je, že se mi to povedlo, a to celkem svižně a bez problémů. Což prý znamená, a to zejména po padesátce, že na tom moje tělo ještě není zas tak špatně.Tvrdí to aspoň Josef Šverma, který je v Česku prvním certifikovaným instruktorem tzv. chi runningu. Co to je? Hodně napoví doména, na které má můj host webové stránky. Běh bez úsilí, tečka cz. “Běhám přes třicet let, ale opravdu milovat jsem se běh naučil až díky chi runningu,” říká.Na jeho kurzech se zjednodušeně řečeno nenaučíte nic nového, ale vzpomenete si, jak jste běhali jako malé děti.  Stačí pár rad, a už se radikálně změní styl, jakým člověk běhá, říká Josef Šverma. Možná, že ke změně k lepšímu bude stačit už to, když pečlivě budete poslouchat náš rozhovor. Třeba rady o dýchání, náklonu těla či dopadu na střed chodidla.Dozvíte se mimo jiné i to, že průměrný Čech uběhne maraton za čtyři hodiny a pět minut a udělá při tom 40 tisíc kroků, z nichž každý je dlouhý průměrně metr a pět centimetrů. A nejen to: díky tomu, jak se odráží, překoná do výšky celkem 4,8 kilometrů. Takže je to stejné, jako když vyskáčete a pak zase seskáčete z nejvyšší hory Evropy.Co tahle čísla znamenají pro styl běhu? To se dozvíte. Stejně jako rady, jak lépe jíst a jak se lépe hýbat, a proč to může znamenat, že se dožijete vyššího věku. Co dělat? Každý den se protahovat, aspoň půl hodiny běhat nebo rychle chodit a dvakrát nebo třikrát týdně posilovat. Josef Šverma je optimista a pozitivní člověk. A jakkoli souhlasí s tím, že lidstvo není vždycky v té nejlepší koncici, doslova i přeneseně, tak rezolutně říká: “Země je plná krásných lidí.” A nejrychleji a nejpříjemně to zjistíte, když s nimi nebo za nimi doběhnete.Přeju inspirující poslech, především pokud nás posloucháte při běhu.

Sestry Tatinovy, které koncem předminulého století připravovaly malíři Claudi Monetovi svůj dnes slavný jablkový koláč, tedy tarte Tatin, by se asi divily! Kuchař Dušan Mackovič připravil svoji verzi, ovšem naslano a z dýně. A přinesl mi do podcastového studia ochutnat. Dokonce s dezertem, kterým byla panna cotta, opět v dýňové verzi.Dušan Mackovič se tak stal historicky prvním hostem podcastu Jedno procento, který mi přinesl občerstvení. Myslím, že by se z toho mohl stát hezký precedens. Ale povídali jsme si nejen o dýni, byť prakticky výlučně o jídle. Protože to pro mého hosta představuje život.Dnes působí jako šéfkuchař ve Vínografu, předtím mimo jiné v restauraci Como či v restauracích v hotelové síti Four Seasons, z toho nějakou dobu i v americkém Houstonu. Takže jsem se dozvěděl, že gumbo je polévka pocházející z Louisiany a že tajným trikem, jak ji udělat obzvlášť výtečnou, je jíška pečená hodinu v troubě. Poslouchejte!Zeptal jsem se Dušana Mackoviče, jak se mu pracovalo pod vyhlášenými italskými kuchaři, jakými byli například Vito Mollica či Andrea Accordi, který byl jeho šéfem v pražském hotelu Four Seasons v době, kdy pro tamní restauraci získal michelinskou hvězdu. První v Česku. A vlastně i ve všech takzvaně postkomunistických zemích.Zajímalo mě, o čem se dnes mezi šéfkuchaři v gastru hodně mluví, a proč je to například angažmá známého mladého šéfkuchaře Přemka Forejta v reklamě společnosti McDonald’s. Přijal by Dušan Mackovič takovou nabídku? Poslouchejte.Zjistíte i to, které tři podniky má dnes v Praze oblíbené, a proč jeden z nich hraje důležitou roli v jeho kariéře. Byť v něm nikdy nepracoval. Jestli dokáže kolegům kuchařům říct, když mu jejich jídlo nechutná, a jak by reagoval, kdyby se v jeho restauraci nečekaně objevila světová kuchařská celebrita.Mimochodem, už jste měli tatarský biftek z mečouna, v kombinaci s čerstvým rybízem? Pokud ne, můžete si ho vychutnat aspoň akusticky. Přeji příjemnou zábavu, a pokud zrovna obědváte, tak i dobrou chuť.

Často si vzpomenu na citát amerického novináře a spisovatele Christophera Hitchense, který napsal: “Každý v sobě má román. A ve většině případů by tam taky měl zůstat.”Novinář Martin Uhlíř v sobě dokázal udržet svůj román dlouho, až do padesátky. Ale v roce 2021, ve třiapadesáti, vydal v nakladatelství Paseka svoji prozaickou prvotinu. A nepotvrdil rozhodně vtipný Hitchensův bonmot, protože Sestry jsou podle mě jedním z nejlepších románů posledních let.Je to lehce mysteriózní příběh, který se odehrává v omezeném čase exotické dovolené, a zpracovává téma mužské zbabělosti a rozpadu vztahu. Knížka je bravurně napsaná a jakkoli nejsem psycholog, mám pocit, že míří na hlavně mužské čtenáře, nejlépe ve středním věku. Což je v době, kdy literaturu kupují a čtou hlavně ženy, trochu problém.I o tom jsme se s Martinem Uhlířem bavili. Ale také o vědě, protože psaním o ní se zabývá a živí celý život. Původně v Lidových novinách a teď už mnoho let v časopise Respekt. Oddechový čas mezi prací pro deník a týdeník si vybral v Americe, kde byl v roce 2005 na zhruba ročním studijním pobytu na MIT a Harvardově univerzitě.Žijeme v době, kdy lidské poznání neuvěřitelně pokročilo, a my prozkoumáváme tajemství hmoty i vesmíru, či lidské a umělé inteligence, a zároveň se přesvědčujeme, že spousty našich názorů i chování stále ovlivňuje iracionalita. Jaké to je psát v téhle době o vědě? Samozřejmě jsem se na to zeptal.Taky na to, z čeho se Martinu Uhlířovi ve vědě tají dech, a čeho se naopak obává. Jestli si myslí, že je život ve vesmíru běžný, anebo jsme v něm sami. Kde vidí rozdíl mezi vědou a náboženstvím, a jestli sám v Boha věří. A taky jak prožíval covid i to, že Česko neprošlo krizí pandemie příliš dobře. Přeju vám příjemný poslech.

Jakub Tomek vystudoval informatiku na pražském matfyzu, tedy matematicko-fyzikální fakultě, a doktorát si s manželkou, která byla jeho spolužačkou, udělali na Oxfordu. V Británii oba také získali prestižní čtyřletý grant od Welcome Trust. V jeho rámci teď dva roky působí v americké Kalifornii.Co to znamená, a jaké to je být vědcem na počátku 21. století? O tom jsme se samozřejmě bavili v podcastu. Čtyřiatřicetiletý Jakub Tomek se zabývá počítačovým modelováním v experimentální kardiologii. Zajímalo mě, jak se vědci z jiných oborů než technických dívají na výsledky, které počítačové modelování přináší. A věří jim víc, anebo míň než svým experimentům?Mimochodem, s Jakubem Tomkem jsem se seznámil tak, že jsme na Twitteru diskutovali o umělé inteligenci, konkrétně o strojovém překladu. Takže jsme tomuto tématu samozřejmě věnovali i velkou část našeho rozhovoru. Už dnes nabízí modely strojového učení v oblasti jazyka neuvěřitelně pokročilé výsledky. Kdy se dočkáme fungujících a hlavně v praxi použitelných modelů lidského srdce? Zeptal jsem se.Muvili jsme i o covidu, byť to je téma, kterému se Jakub Tomek chtěl spíše vyhnout. A to proto, že je přesvědčený, že v pandemii Česká republika spektakulárně selhala. A mrzí ho to i proto, že má srovnání se zahraničím a že se v době covidu sám snažil angažovat.Padla i otázka, zda se - po zhruba deseti letech akademické kariéry - vrátí vědecká rodina Jakuba Tomka zpátky do Čech. Lépe řečeno, co tomu v tuto chvíli nahrává, a co naopak brání.A konečně, nezapomněli jsme na soukromý život. Je soužití vědce s vědkyní, navíc s tříapůlletým synem, plné obtíží a překážek, anebo naopak procházkou růžovou zahradou? A nebude jeden z manželů na toho druhého žárlit, až třeba jednou dřív než on dostane Nobelovu cenu?Přeji příjemný poslech.

Dělal jsem rozhovory s mnoha fotografy, desítky z nich znám osobně, ale ještě žádný z nich neprohlásil bezprostředně po našem seznámení, že fotografování ve skutečnosti nesnáší a má k němu odpor. Osmatřicetiletý Viktor Mácha to říká s úsměvem a skoro s pýchou. Patří přitom k světově nejznámějším fotografům, kteří se dlouhodobě a systematicky věnují industriální fotografii, konkrétně těžkému průmyslu.A možná nikdo na světě nefotí vysoké pece, důlní věže či slévárny s takovou vášní, jako on. Vzpomíná, jak v patnácti na výletě s rodiči v Beskydech poprvé viděl vysokou pec. Možná budete překvapení, kolik poesie v tom je. “Ona syčela, duněla a lomozila, promlouvala ke mně jazykem, kterému jsem nerozuměl, ale byl mi velmi sympatický. Připadala mi jako kovové božstvo, které po mně něco chce. A já nevím co, ale vím, že u toho chci být,” říká.Viktor Mácha vystudoval religionistiku na teologické fakultě, je praktikující katolík a jak říká, pracuje “v nemovitostech”. Fotografování těžkého průmyslu je jeho koníčkem, časově i finančně náročným. “Jsem v zajetí svých vášní a občas mi za to někdo zaplatí,” říká. Nemá umělecké ambice, byť je samozřejmě rád, když si někdo jeho fotografii pověsí na zeď nebo zařadí do sbírky. Ale jeho ambice je jediná: fotit tam, kde se mu to zatím nepodařilo.Z těch míst, kde se to podařilo, můžeme jmenovat například ocelárnu Azovstal v Mariupolu, o které se většina lidí bohužel dozvěděla až teď v posledních měsících kvůli válce na Ukrajině. I o tom jsme mluvili: jak se na ruskou invazi dívá a jaké zkušenosti udělal při focení těžkého průmyslu v Rusku i na Ukrajině v předešlých letech.Viktor Mácha je fotografem odcházejícího světa. Byť on sám říká, že výroba oceli nikam neodchází, jen se přesouvá a proměňuje. Naše civilizace je postavená na uhlí a oceli, a tak to zůstane, jakkoli nové technologie činí těžký průmysl mnohem ekologičtější a ohleduplnější k planetě. Paradoxem Viktora Máchy je, že to zároveň znamená, že je vizuálně míň zajímavý. “Ale těch podniků a dolů, kde se to zas tolik nemění a které toužím navštívit, je naštěstí stále dost,” říká.Přeji příjemný poslech.

Martin Straka z interny v nemocnici v Sokolově patřil k nejmladším primářům v historii Česka, v době covidu se zařadil mezi nejznámější primáře a teď ho bývalý premiér Babiš označil za nejodpornějšího primáře. To už je docela hodně -nej na jednačtyřicetiletého lékaře, který říká, že ho dřív politika ani moc nezajímala. Co to změnilo? Téhle otázce nerozumí. Má pocit, že to musí vidět a pociťovat každý, kdo v Česku žije. Odpovídá: “O zemi, kde byl premiér Babiš a prezident Zeman, si nemůžu myslet nic dobrého.” Martin Straka někdy čelí kritice, že by jako lékař měl mluvit méně do politiky, nebo aspoň méně hlasitě a méně ostřejšími slovy. Jak sám říká, párkrát to zkoušel, dokonce si na čas několikrát zakázal používat Twitter, kde patří k velmi aktivním uživatelům. Ale nikdy to nevydržel dlouho.Tvrdí: “Jsem z nové generace doktorů, která asi víc odděluje svůj profesní život od života politického nebo veřejného. Je nesmysl, když si někdo myslí, že jsem špatný doktor jen proto, že veřejně urážím Babiše.”Proto to bude dělat dál. A rád by jednou do politiky i reálně vstoupil, třeba jako senátor. Mluvili jsme o tom, proč má na svém twitterovém profilu ukrajinskou, americkou a evropskou vlaječku, ale chybí tam ta česká. A zajímalo mě i to, jak vážně myslel svůj názor, že by volební právo mělo být omezené horní věkovou hranicí. Zeptal jsem se, zda by někdy nechtěl být radši uměřeným a laskavým primářem Sovou z Nemocnice na kraji města. Tomu se Martin Straka zasmál, byť připustil, že i o tom přemýšlí. Ale dodal: “Není pták jako pták. Sova je Sova a Straka Straka.” Což je nepochybně pravda.S Martinem Strakou byla radost podcast natočit: je v osobním styku milý, příjemný a charismatický. Určitě inteligentní a citlivý. Nepochybuji o tom, že ho jeho pacienti v Sokolově milují. Ale zároveň je tím, čemu někdy říkáme “homo politicus”, a prostě si nemůže pomoct.Rada: když ho nechcete vidět rozčíleného, nevyslovujte před ním jména jako Babiš, Zeman, Okamura a další. Ale na druhou stranu počítejte s tím, že si na ně nejpozději do pár minut stejně vzpomene sám.Přeju příjemný poslech.

Patří k nejmladším hostům, které jsem v Jednom procentu měl. Kateřina Rydlová se narodila v roce 1994 a je úspěšnou průmyslovou designérkou v oboru zdravotních či lékařských pomůcek. Jak říká, design je hledáním toho, jak naplnit potřeby lidí. A taky jak propojit funkčnost a estetiku.V jednom ze svých projektů se zabývala například těhotenským testem. Malý papírek, který ženy používají hlavně na toaletě, totiž i při stejném výsledku vyvolává zcela opačné emoce: když je pozitivní, pro některé ženy je to splnění snu, pro jiné zase zhmotnění nejhorších obav. Lze to reflektovat v nějakém zajímavém designovém produktu? Nebo dvou produktech? Zeptal jsme se.Jestliže má být design naplněním potřeb, tak v případě dalšího nápadu šlo o potřeby její vlastní. Kateřina Rydlová přišla s designovým body, které má ženám přinést úlevu při bolestivých menstruacích. Právě v těchto týdnech dostanou produkt s názvem Moody Body první zákaznice.Jaká cesta vede od semestrální práce na fakultě architektury až k fungující  a výhledově úspěšné firmě s dvěma spolumajitelkami? I na to jsem se zeptal.A taky jsme mluvili o pocitech, potřebách i potížích miléniálů, o tom, jak pro mladou designérku byl těžký covid a s ním spojené lockdowny, a jak se to odrazilo na jejím soukromém i pracovním životě. Zajímal mě samozřejmě i její vztah k technologiím, například k sociálním sítím či umělé inteligenci.Budeme někdy žít s roboty či robotkami? A jaká lidstvo vlastně čeká budoucnost? Dnešní dvacátníci jí mají před sebou velký kus. Takže jsem chtěl vědět, jestli se jí spíš bojí, anebo se na ni těší.Přeji vám příjemný poslech.

Život Víta Samka se dělí na dvě poloviny. Ta druhá začala letos 24. února, když Rusko napadlo Ukrajinu. Bývalý záchranář začal jezdit pomáhat na Ukrajinu a změnil svůj pohled na svět i jeho hodnoty. Docela radikálně.Známým se Vít Samek stal v roce 2019, kdy kritizoval vedení pražské Záchranné služby, a tu pak brzy poté opustil. Prý definitivně a bere to jako uzavřenou kapitolu svého života.Ve stejném roce začal psát blog o první pomoci s názvem Bulbem záchranáře. V roce 2020 vyšla stejnojmenná knížka, která se stala bestsellerem. A Vít Samek začal pro internetovou televizi MallTV natáčet sérií videí Na vlastní otvor. Podstupuje v nich nejrůznější lékařská vyšetření, od kolonoskopie až po kontrolu chrupu, a seznamuje tak diváky s jejich průběhem. Varování: ne vždy je to hezký pohled.O tom všem jsme se bavili v podcastu. Proč považuje ruskou invazi na Ukrajinu za naprosto zásadní událost, jakkoli on sám o této části světa předtím nic nevěděl a ani se o ni nezajímal. A proč tam dnes přesto tráví tolik času a dává pomoci Ukrajině tolik energie. Je to konflikt, který Rusko musí prohrát, říká. Taky jsem se zeptal, čeho se bojí a čeho ne, jaké by udělal jedno rozhodnutí, kdyby byl Bohem, a taky jak se stalo, že se z levičáka stal po třinácti letech ve státní službě pravičákem.Vít Samek byl skvělým hostem, a odpovídal upřímně a taky emotivně, což vycházelo i z volby témat. Nebyla lehká, vlastně jsme se velmi často točili kolem otázek života a smrti. Jen z různých perspektiv.Říkám to proto, že v druhé půlce podcastu občas zazní slova, která nejsou úplně běžná. Takže poslouchejte tuto epizodu raději buď bez dětí, anebo s dětmi, před kterými jste už přestali předstírat, že neslušná slova - ano, ta slova, která používají s kamarády - neexistují.Každopádně přeji příjemný poslech.

Když jsem v červnu pozval do podcastu Michala Horáčka, tak přijal, ale zároveň mě požádal, jestli bychom ho nemohli natočit až v červenci. To už totiž bude mít za sebou zkouškové období. Souhlasil jsem, a když přišel, samozřejmě jsem se zajímal, jak zkoušky dopadly. Dozvíte se to.Každopádně však třetí ročník studia historie umění na filosofické fakultě zakončil bez problémů. Příští rok ho čeká ještě napsání bakalářské práce. A zároveň za pár dní, 23. července, oslaví sedmdesáté narozeniny.Jak se cítí ve společnosti spolužáků, jejichž ročník narození začíná číslicí dvě, jsem se Michala Horáčka zeptal v podcastu. Svou první vysokou školu absolvoval textař a někdejší podnikatel v 59 letech, to ukončil studium kulturní antropologie. O pár let později ještě získal ve stejném oboru doktorát.Splnil tak svůj pomyslný dluh vůči rodině, ve které byl podle svých slov za posledních několik generací jediným mužem bez vysoké školy. To už dnes neplatí. Před pěti lety se Michal Horáček pokusil také o získání prezidentského úřadu, to však s menším úspěchem. Stálo ho to rok a půl života, a taky 45 miliónů korun. I o tom jsme mluvili.A taky o tom, proč nepíše s Michaelem Kocábem operu, byť se na to pomyslně chystali víc než dvacet let a loni se do toho rozhodli opravdu pustit. Ale v tuto chvíli práci přerušili. Má to stejný důvod jako to, proč by dnes už Michal Horáček nedokázal na koncertu uvést píseň se svým textem Žijeme v nádherné době.Protože v ní nežijeme. Bude to za deset let lepší?Přeji Michalu Horáčkovi vše nejlepší k narozeninám a vám příjemný poslech.

Když jsem Michaelu Steinhauser viděl v roce 2015 poprvé, byly ponožkoboty jen nápad. A existovaly v několika prototypech. Ale protože to bylo ve finále soutěže Nápad roku, bylo to naprosto v pořádku.V následujících letech se jí a jejímu tehdejšímu životnímu i pracovnímu partnerovi povedly velké věci: češtinu obohatili o nové slovo a na trh uvedli inovativní produkt, který se dnes prodává jak v Česku, tak v cizině. Loni prodali přes 240 tisíc párů ponožkobot.Když počátkem roku 2020 ochromila svět pandemie, firmě Skinners to paradoxně spíš pomohlo, protože lidé v té době začali víc sportovat a zajímat se o své zdraví, a to se promítlo do vyšších prodejů. Ale firmu zároveň čekala jiná těžká zkouška: Michaela a Petr Procházka se rozešli jako životní partneři, a řešili, jak dál s pracovními vztahy.Nakonec tuhle krizi překonali, firma Skinners nejenže existuje, ale právě uvádí na trh nový produkt, kterým je již klasická tzv. barefootová bota. Na crowdfundingovém serveru HitHit.cz v těchto dnech úspěšně dobíhá kampaň.Michaela Steinhauser je ženou činu, takže nezahálela ani v osobním životě. Od začátku pandemie se stačila znovu zamilovat, provdat se a s manželem mají nyní devítiměsíčního syna. Zároveň se stala spolumajitelkou další firmy. Jak říká s nadsázkou: až jednou bude bilancovat, chtěla by vědět, že pomohla na svět stejnému počtu úspěšných firem i dětí. Kolik jich nakonec přesně bude, zatím neví. Tedy kromě jednoho: že by dětí chtěla mít sudý počet. V podcastu vám vysvětlí proč.O tom všem jsme se bavili: a taky proč kdysi nedostala vysněnou práci kvůli vzhledu, k čemu je dobrý doktorát z psychologie a proč je v Česku stále tabu, když má žena ke svému dítěti chůvu.Přeji vám příjemný poslech.

Jan Barta je jedním z partnerů investiční skupiny, které patří například on-line tržiště Aukro, startup vyvíjející cyklistický trenažér Rouvy či nově významný podíl v americké společnosti Groupon. A taky tříčtvrtinový podíl v mediálním firmě, které jsem před necelými deseti lety prodal svou doménu Extra.cz. Byť tehdy jsem se s Janem Bartou nesetkal, protože doménu koupil přes prostředníka. Tak jsme to aspoň dodatečně mohli probrat. Na extra.cz najdete webový bulvární magazín, a prý se mu daří báječně.Sedmatřicetiletý Jan Barta se narodil v Americe, v Česku žije od osmi let a dnes je podle Forbesu 96. nejbohatším Čechem. Povídali jsme si mimo jiné o tom, proč na něj ve čtrnácti křičel v táboře notář či jak se stalo, že mu Andrej Babiš vyfoukl zemědělské družstvo, které chtěl koupit. A proč pak prodělal 100 miliónů na nápadu prodávat v centru Prahy minerály a polodrahokamy.Zeptal jsem se ho na to, proč má ve svém twitterovém profilu citát francouzského maršála Ferdinanda Focha, který zní: “Střed oslabuje, pravice je na ústupu, situace je výtečná. Útočím.” A proč svůj blog pojmenoval podle rodného jména otce Adolfa Hitlera.Jan Barta patřil mezi ty, kteří jako jedni z prvních varovali před nástupem pandemie, a zejména na jejím počátku se snažil ovlivňovat to, jak čeští politici či obecně společnost tuhle věc řešili. Jeho koníčkem je superforecasting, takže jsme se - celkem logicky - bavili také o budoucnosti světa. A proč nemusí být nutně problém, když svět zase bude bipolární.Přeju příjemný poslech!

Zdeněk Bezdíček je návrhář interiérů a nábytku, konkrétně kuchyní, a jeden z účinkujících loňské série televizní soutěže MasterChef. Teď v létě ho můžete vidět na festivalech streetfoodu v různých místech Česka. Poznávací znamení: skvělý bůček a foodtruck, který dělá velký hluk, ale skoro nejede.Znáte ten poučný příběh o tom, jak se děti v Americe učí, jak funguje kapitalismus? Nakoupí si citróny a cukr, vezmou kbelík vody a na ulici ve stánku prodávají za dolar limonádu. Nebo za dva dolary, podle rychlosti inflace.Zdeněk Bezdíček si to udělal složitější. Půjčil si starý foodtruck, nakoupil padesát kilo masa a objíždí festivaly s jídlem a pitím. Zatím byl na jednom, v Karlíně, kde jsme se potkali. A domluvili se na natáčení podcastu.Je to letní odlehčené povídání: o tom, že vydělat na prodeji bůčku je těžké, když o podnikání v gastru nic nevíte, nebo skoro nic, a jediné, co máte, jsou nadšení a radost. A taky spoustu masa a vyzkoušené fungující recepty.Mluvili jsme o páté sérii televizního Masterchefa, o šéfkuchaři Janu Punčochářovi a o Vietnamcích, kteří byli hubení, ale už začínají tloustnout. Tedy ve Vietnamu.No a nezapomněli jsme ani na Instagram, kde Zdeněk Bezdíček nasbíral za necelý rok asi třicet tisíc sledujících, a zařadil se mezi úspěšné účty,. prezentující zábavně a často vtipně vaření a recepty.Že to bylo povídání příjemné a pohodové, dokládá i to, že jsem v půlce podcastu začal svému hostovi tykat, a on bez mrknutí oka tykání opětoval, a já si to uvědomil až v poslední minutě natáčení. Ještě nikdy se mně to v Jednom procentu nestalo.Berte to jako punc letní kvality.Přeju fajn léto a příjemný poslech. Víc najdete na jednoprocento.cz. 

Jakub Zelenka pracoval v Lidových novinách, v newsroomu vydavatelství Economia či v Deníku N, a patří k nejtalentovanějším mladým novinářům. I když je to jen tak tak: letos mu je 32 let a vzhledem k tomu, že se cena pro mladé novináře uděluje v Česku do třiatřiceti, zbývá mu s nálepkou “mladý” už jen rok.Přesto získal Zelenka loni na podzim pocit, že si potřebuje odpočinout a vyčistit si hlavu. Z plánovaného sabbaticalu, česky sabatiklu, se však nakonec stal docela pracovní rok. Zelenka se nechal přesvědčit a založil si na serveru Gazettisto placený blog, či jak on říká projekt, a pojmenoval ho Mimo agendu.Po šesti měsících je v půlce původně plánované profesní přestávky, a tak lze bilancovat. Napsal asi 25 článků, publikuje je tedy tempem jeden týdně. Získal řádově stovky předplatitelů, přesné číslo neříká. A vydělává tak, že se tím dokáže uživit. Některé měsíce si vydělá i víc, než činil jeho plat v předešlém zaměstnání.Jak říká, do Deníku N šel proto, aby si vyzkoušel, jak se doslova na zelené louce staví nové médium. A to včetně montování stolů v redakci. No a dnes, kdy vnímá nástup jakési éry “individualizované žurnalistiky”, kdy jsou jednotliví novináři přímo placeni svými čtenáři, se tenhle model rozhodl taky vyzkoušet. “Jsem rád, že jsem zase u toho,” říká.O tom všem jsme mluvili v našem podcastu. A taky o Twitteru a anonymních účtech, což bylo téma asi jeho nejznámějšího článku v posledních měsících. Zeptal jsem si i na zkušenosti z Turecka a Istanbulu, kde strávil tři měsíce. A konečně jsme si i vyjasnili, jaké máme mezigenerační spory a proč Jakub Zelenka doufá, že se nikdy nestane boomerem.Zelenkův příběh je dobrou zprávou pro talentované a ambiciózní novináře, ale špatnou zprávou pro vydavatele. Zejména ty velké. Ale Zelenka se přesto chce po skončení svého sabatiklu do tzv. velkých médií vrátit a věnovat se investigativní žurnalistice. Proč? A co bude s jeho projektem Mimo agendu?Zeptal jsem se.Přeji dobrou zábavu a děkuju, že posloucháte.

V devadesátých letech byly taxíky symbolem dravého kapitalismu, který se však ještě neodstřihl od minulosti, na níž jsme chtěli zapomenout. A dnes jsou taxíky symbolem dravého kapitalismu, který ještě nedosáhl budoucnosti, o níž sníme. O tom, jaká budoucnost dopravy je, jsem mluvil s Ondřejem Krátkým, šéfem a jedním ze spoluzakladatelů společnosti Liftago.Pro mnoho lidí je Liftago taxi-aplikací v mobilu, která je na trhu číslo tři, za zahraničními společnostmi Uber a Bolt, avšak funguje na jiných principech a s jinou vizí. Původně to bylo kompletní řešení osobní přepravy, počítající výhledově s nástupem samořiditelných aut, a napojením na další dopravu, včetně veřejné. Zeptal jsem se Ondřeje Krátkého, jaká je tato vize dnes a kam firma směřuje.Malá nápověda: Liftago je nyní po pandemii opět v provozování dispečinku taxi v   zisku, významně však investuje do dalších služeb, které zjednodušeně řečeno umožní přepravovat nejen lidi, ale i zboží. Či přesněji, vyřeší to, jak s pomocí dat a algoritmů propojovat nabídku a poptávku firem, které rozvoz zboží buď dělají, anebo potřebují.Ano, Liftago stejně jako mnoho jiných byznysů tvrdě zasáhla pandemie. Potenciálně může mít negativní dopad i ekonomická nejistota, kterou dnes mnozí v Česku i jinde cítí. Ale Ondřej Krátký věří, že firma naváže na svůj růst a dojde i na chystanou zahraniční expanzi.Mluvili jsme o tom, proč není dobře, když je dnes jízda taxíkem pro dva nebo tři lidi levnější než využití veřejné dopravy, a proč je dlouhodobě pro všechny včetně zákazníků důležité, aby se jezdilo za férové ceny. A férové se v tomto smyslu myslí vyšší. Taky se dozvíte, co mají společného firmy Liftago a Rohlík.Avšak bavili jsme se i o dalších věcech: třeba rybím tuku, bubnování, přerušovaném půstu, karate, skákání padákem či otužování. Ondřeji Krátkému letos bude 38, i když si přesným věkem není nikdy jistý. Bojí se krize středního vějku?Říká: Jestli to znamená, že podobně jako v dětství zkouším a objevuju nové věci, učím se od těch nejlepších a nevadí mi, že jsem v nich sám průměrný, pak takovou krizi středního věku beru.Přeju vám příjemný poslech.

Znám Jana Jiráska hlavně z Facebooku. Prý jsme se v devadesátých letech potkávali i v Česku, na různých akcích spojených s počátky Internetu, ale na to si už jako stárnoucí sklerotik nepamatuju. Co vím, že už mnoho let žije v Rusku. Četl jsem jeho zajímavé statusy o životě v Moskvě, a to ještě v době, kdy tam pracoval jako ajťák.Dnes je byznysmen, před čtyřmi lety si založil firmu Jablko, a pod touto značkou vyrábí a dodává na trh svoje cidery. Už nebydlí v Moskvě, ale na venkově, a poslední čtyři měsíce se stejně jako my všichni potýká s tím, co přinesla Evropě, Rusku a světu invaze na Ukrajinu.Zajímalo mě, jak západní sankce ovlivnily jeho život a taky život jeho rodiny či přátel. Zkrátka jak se v Rusku žije například bez francouzských vín, švýcarských sýrů, karet Visa či Facebooku. Ostatně tento týden se otvíraly první restaurace, které mají nahradit fastfoodový řetězec McDonald’s.Domluvili jsme se, že v našem podcastu vynecháme politiku, protože mi už z jeho postů na Facebooku bylo jasné, že bychom se asi úplně neshodli. A taky si nemyslím, že i kdybychom se o politice bavili, že něco vyřešíme. Nakonec se nám to skoro povedlo, i když ne úplně, a pro mě to bylo zajímavé. Snad i pro vás.Omluvte sníženou kvalitu zvuku, jak už bylo řečeno, komunikovat s kýmkoli v Rusku dnes není snadné. Obrazně i doslova. Technicky jsme měli určité problémy, ale nakonec se nám podařilo nahrát jakž takž kvalitní rozhovor přes Zoom.Přeju dobrý poslech.

Anna van der Weerden je mladá sympatická žena, s kterou jsem se seznámil v podstatě náhodou. Mám rád belgická piva, a když jsem koncem loňského roku viděl v Praze na Vinohradech krámek s nápisem Švihlý obchod, s nabídkou holandských a belgických piv, samozřejmě jsem do něj zašel.A udělal jsem dobře: tripel z Rodinného pivovaru Švihov, který je kousek od vodní nádrže Želivka, považuju za skutečný skvost. Zcela se vyrovná nejlepším triplům z pivovarů v Belgii, dle mého soudu. Avšak to je jen první část příběhu. Švihlý obchod počátkem roku zmizel, lépe řečeno se změnil v pivotéku s pivy různých značek, a před pár týdny jsem se dozvěděl, že můj oblíbený tripel se teď minimálně několik měsíců nebude vařit, a možná už nikdy.Rozhodl jsem se tomu přijít na kloub, a díky tomu jsem poznal Annu van der Weerden. Češka, která se před patnácti lety seznámila a provdala za Holanďana, pivovar Švihov vybudovala doslova vlastníma rukama. Ona je přitom advokátkou s vlastní praxí, její manžel je zase softwarový inženýr. Vaření piva a budování pivovaru s restaurací a klubem se stalo jejich srdečním projektem, do kterého zapojili celou rodinu. Ostatně pivovar má v názvu slovo “rodinný”. Bylo to dramatické, náročné a vyčerpávající.Také proto, že se do toho pustili v době, která je nejistá a problematická. Která novým dobrodružstvím a snům nepřeje. Máme za sebou více než dva roky pandemie s mnoha lockdowny, teď je v Evropě válka a západní svět včetně Česka míří zřejmě do ekonomické krize. Přeje, anebo nepřeje taková doba pití piva?Dozvíte se to. A pokud čekáte happy end, pak se emocionálně obrňte, protože vyprávění Anny van der Weerden není idylické ani radostné, byť je plné energie a taky optimism. Ale musím říct, že mě při podcastu dlouho nikdo tak “nerozstřelil”, abych použil trošku silnější výraz, jako právě ona.Víc nebudu prozrazovat a přeju vám příjemný poslech.

Josef Veselka je profesor medicíny, přednosta Kardiologické kliniky v Motole, jeden z nejpublikovanějších odborníků v tzv. intervenční kardiologii. Náš podcast jsme natáčeli ve středu, kdy obvykle tráví dopoledne na sále. Když jsme si proti sobě odpoledne sedli ve studiu, měl za sebou dvě výměny srdeční chlopní a jednu “opravu” srdce mladého muže po těžkém infarktu. Všechno dopadlo dobře.Josef Veselka je také spisovatel a autor novinových článků, což je jeho nová kariéra, které se věnuje asi posledních osm let. Teď v červnu 2022 křtí svoje dvě knížky: román Srdcaři, který vyšel loni, ale kvůli covidovým opatřením se ho pokřtít nepovedlo. A pak sbírku povídek Špitál, která vychází právě teď. Obě i v audioverzi.V mém podcastu už byl, protože se známe dlouho a dobře. Jsme podobně staří, takže mě potěšila malá óda na schopnosti padesátníků, která v podcastu zazní.  Rozhovory s Josefem Veselkou jsou každopádně  inspirující, ať už je vedeme v hospodě u piva či ve studiu při natáčení podcastu. Tentokrát jsme mluvili o tom, kdy nás nahradí roboti a umělá inteligence, a v které z těchto dvou profesí to bude dřív: jestli v medicíně, anebo v psaní.Mluvili jsme také o covidu, který ještě není za námi, ale z nejhoršího jsme už snad venku. Zeptal jsme se, proč jsme jako Česko dopadli v dosavadní bilancii pandemie tak špatně, mezi nejhoršími v Evropě, a počet lidí, rovnající se menšímu okresnímu městu, zemřel nejspíš zbytečně. Zajímalo mě, zda byly podle Josefa Veselky nutné tvrdé lockdowny, a také to, jak si odborně i lidsky rozumí s kolegy, kteří měli na pandemii jiný názor než on. Konkrétně třeba s Lukášem Pollertem, s kterým se jako s anesteziologem občas setkává i na sále.A konečně, hovořili jsme o válce na Ukrajině, o tom, co invaze a následná izolace Ruska znamená pro medicínu a kardiologie, a jaký je rozdíl mezi Rusy a Rusáky.Přeji vám příjemný poslech.Více na: Jednoprocento.cz

Robert Vlach napsal bibli pro takzvané freelancery, pod názvem Na volné noze, před pěti lety. To vyšla česky v nakladatelství Jan Melvil. A letos ji v angličtině vydává renomované nakladatelství Harper Collins pro indický trh. Co může úspěšný autor a konzultant z Ostravy poradit nezávislým freelancerům žijícím v milliardové Indii? Samozřejmě jsem se na to zeptal.Taky na to, jak se přesně freelanceři definují, a jestli do téhle velké skupiny lidí patří vedle spisovatelů či podcasterů taky například účetní, zubaři anebo třeba řidiči taxíků. A jak lidi, kteří každý měsíc nedostávají výplatu ani stravenky,zvládli dva roky covidové pandemie? Robert Vlach o tom něco ví, protože provozuje hned dvě online platformy pro freelancery jak z Česka, tak z celé Evropy.No a pochopitelně jsme se bavili i o tom, proč žije střídavě v Ostravě a na Gran Canarii, a jak je to s mrakem, který každoročně několik měsíců visí nad Las Palmas a činí tamní podnebí příjemným i v letním parnu. Mimochodem, Kanárské ostrovy jsou oblíbeným cílem digitálních nomádů, což je zvláštní odrůda freelancerů, pracujících většinou na noteboocích nebo mobilech. Jezdí tam z celé Evropy včetně Česka.No a jako bonus se dozvíte, jaké jsou dobré restaurace v Ostravě a jaká je nejlepší čokoládovna na světě, a proč je shodou okolností taky v Ostravě.Ať jste v Ostravě, nebo kdekoli jinde, přeju příjemný poslech.

Margareta Křížová začínala jako asistentka vařící kávu, ostatně měla vystudovanou hotelovou školu. Nakonec však spoluzaložila a vybudovala úspěšnou finanční firmu. Byla jednou z investorek v televizním pořadu Den D, který divákům České televize pomáhal pochopit, co to jsou a jak fungují startupy.Dnes je Margareta Křížová občasnou investorkou do menších projektů a pracuje jako konzultantka na volné noze. V době covidu se na televizní obrazovky vrátila jako moderátorka pořadu, který učí finanční gramotnosti. Což se dnes, v době obav z ekonomické krize, může hodit. Takže jsem se jí mimo jiné zeptal, kam investovat: zda do bitcoinu, nebo do zlata. Bavili jsme se o tom, že když člověk jako dítě vypadá trochu jinak než ostatní, tak je to problém, ale pro život to může být výhoda. A taky jak se skoro 40 let žije po boku muže, jehož profese je diametrálně odlišná od čehokoli spojeného s byznysem nebo financemi. Vratislav Kříž je operní pěvec s řadou rolí v zahraniční i v Česku, včetně Státní opery a Národního divadla. Mají spolu dvě dospělé děti.A samozřejmě jsem se zeptal i na to, jaké technologie ji fascinují, čím si nejraději dělá radost a jak se stalo, že na Facebook občas natáčí videa z kuchyně, byť jsem si původně myslel, že ji najdu pouze na seriózní profesní sítí LinkedIn. A hlavně, jak se jí v dnešní polarizované a nervózní době podařilo dojít k obdivuhodnému poznání, že je dobré, když člověk nemá na všechno názor.Přeju hezký poslech.

S Alexandrem Tomským se znám 33 let. Navštívil jsem ho poprvé v roce 1989 jako jednadvacetiletý student  u něj doma v anglickém Purley na jihu Londýna. Byl jedním z osmi exilových nakladatelů české literatury. Nejmladší, je ročník 1947, a jak říká, dnes je z nich poslední naživu. Po návratu do bývalého Československa pokračoval ve vydávání knih, zbohatl, pak zchudl, má celkem deset dětí s třemi ženami, a jako penzista si přivydělává psaním a překládáním. Přeložil například knížky dvou britských konzervativců: již zesnulého Rogera Scrutona a Douglasa Murrayho, současné hvězdy pravicové intelektuální elity. Právě o konzervatismu jsme spolu mluvili: jaké má kořeny a s čím se dnes potýká. Zajímal mě názor Alexandra Tomského na některé významné konzervativce: namátkou Donalda Trumpa, Václava Klause, Borise Johnsona nebo Petra Fialy.Zajímalo mě, jak si vysvětluje, že část pravice, zejména v Americe, realtivizuje ruskou invazi a válku na Ukrajině, a proč se v tomto postoj konzervativců liší. Zajímalo mě, kde on sám vidí východisko. “Velkoruský imperialismus musí dostat po držce,” říká Tomský, avšak celý problém popisuje jako složitý a historický propletený.A samozřejmě jsme se dotkli i oblíbeného tématu konzervativců i Alexandra Tomského, a tím je krize Západu, způsobená nástupem tzv. progresivismu. “Intelligence, a zejména ta humanitní, je velmi náchylna na nemoc rozumu. Mezi inženýry tolik progresivistů nenajdete,” říká Tomský.On sám je skeptický a obává se, že západní civilizace svou existenční válku prohraje a je odsouzená k zániku. Cituje však názor svého syna, který mu oponuje a tvrdí, že svoboda a individualismus Západu jsou nakažlivé, a to i pro kultury, které se - uzavřeny do sebe - staví k Západu nesmiřitelně.O tom všem jsme mluvili: také o smyslu života i o tom, proč je důležité respektovat, že různí lidé mají různé názory.Děkuji, že posloucháte.

Jaké to je, když ve čtyřiceti zjistíte, že se uživíte psaním knih v žánru české fantasy? Nemáte šéfa ani společenskou odpovědnost, a přitom si vyděláte docela dost peněz. Jaký to je pocit? “Trochu jako být pornohercem v Los Angeles v osmdesátých letech,” říká Leoš Kyša.Nebo František Kotleta. To si vyberte. Tenhle díl podcastu je vlastně dva v jednom. S ostrým chlápkem Františkem Kotletou, a pak s bývalým novinářem a vášnivým bojovníkem proti iracionalitě Leošem Kyšou.S Františkem Kotletou, momentálně jedním z nejúspěšnějších českých spisovatelů, jsem mluvil o jeho knihách. Co má apokalyptický brak, který píše, společného s filmem Limonádový Joe, a proč ho čeští čtenáři žánru bezvýhradně milují, ale v Polsku některé z nich irituje? Na to jsem se zeptal.A taky na to, jak dopadne vydání románu Underground v angličtině, které právě dává na trh vydavatelství v Honolulu na Havaji. Může knížka v Americe uspět? Jaký text budou Američané vlastně číst, když uvážíme, že anglický překlad vznikl z toho polského? A to ani nemluvě o chystaném španělském překladu, který zase vzniká z toho anglického. Dorazí španělským čtenářům úplně jiná kniha?Mluvili jsme ovšem také o antologii Spad, ve které František Kotleta s až děsivou přesností vyprávěl události, které teď pozorujeme na východ od našich hranic. Knížka napsaná v roce 2015 předpověděla nejen ruskou invazi Ukrajiny, ale i to, že Putin nedobude Kyjev a válku začne prohrávat. Důležité je, jestli se v tomhle momentu přestane realita Kotletovy předlohy držet. Protože jinak to skončí apokalypsou, stejně jako v knize. A co Leoš Kyša? Jak si myslí on, že to dopadne?Mluvili jsme také o racionalitě, o lidech věřících na spiklenecké teorie a o tom, že narodit se a vyrůst v Bruntálu není nic hrozného, ale musíte odtamtud včas odjet.Přeju příjemný poslech.

Možná koupím Twitter, chci koupit Twitter, mám peníze na Twitter … tak moment, ještě to s tím Twitterem není úplně jisté. To jsou čtyři fáze toho, jak zatím probíhají námluvy mezi nejbohatším mužem světa a platformou Twitter. Proč je kolem toho takový humbuk a jak to celé asi dopadne, tedy zda Elon Musk Twitter nakonec koupí, anebo ne, jsem si povídal s Danielem Dočekalem. Mužem, který o fungování sociálních médií píše, učí a radí o nich ostatním.Je vysoký počet takzvaných botů na Twitteru důvodem, proč Musk pozastavil koupi Twitteru, anebo je to záminka? A kolik těchto botů opravdu je? Pět, deset nebo dvacet procent? Mimochodem, jak se vlastně takové boty poznají? Jsou vždycky špatné, anebo existují i “dobré” boty? O tom všem jsme si s Danem povídali.A ano, u mikrofonů se opět sešli stárnoucí muži středního věku, tak jsme samozřejmě zavzpomínali na bohatýrské doby internetových začátků, zanadávali na poměry a zkoušeli nahlas uvažovat, kam se svět řítí. Taky jaký je smysl života, byť to jsme jako obvykle nevyřešili.Nevyřešili jsme ani to, zda je důležitější bojovat proti dezinformacím, anebo chránit svobodu slova, a zda jsou tyto dva přístupy nutně v protikladu. Zeptal jsem se Dana, jak si vysvětluje to, že tolik racionálních lidí říká neracionální věci, a pravděpodobně si i neracionální věci myslí. A co jsme se o nich dozvěděli za dva roky pandemie a dva měsíce ruské invaze na Ukrajině. Daniel Dočekal, který v devadesátých letech založil jeden z prvních českých zpravodajských serverů s názvem Svět Namodro a mnoho lidí ho zná pod přezdívkou Medvídek Pooh, se dnes primárně živí jako konzultant firem v tom, jak používat sociální média. Můžete si ho najmout, já ho měl jako hosta v podcastu. Na závěr se dozvíte důležitou věc: jestli se navzdory tomu, co prožíváme a co se ve světě technologií děje, Daniel Dičekal stále považuje ta technooptimistu.Přeju příjemnou zábavu. Díky, že posloucháte.

Nedívejte se chlapům na pleš. Je to stejné jako zírat ženským do výstřihu, rozhodl britský soud Tohle je titulek k článku, který vás rozhodně NEBUDE zajímat Rusové chtěli chránit svět, který jim rozumí. Ale dnes jim nerozumí nikdo

Dovolte otázku. Hrajete golf? Pokud ano, pak ho zřejmě milujete. Tvrdíte, že je to skvělý sport, který nabízí rozumnou míru pohybu v krásném prostředí, a často i ve společnosti zajímavých lidí.Ovšem pozor, pokud golf nehrajete, pak se nedá vyloučit, že vás tenhle způsob trávení volného času trochu irituje. Že považujete golf za snobskou zábavu lidí, kteří takzvaně neví roupama co dělat. A navíc zabírají jen pro sebe krásné kouty přírody.Kde je pravda? Bavil jsem se o tom se svým hostem Andrejem Haladou, který právě vydává knížku Český golf. Je to reprezentativní publikace obsahující vše, co o vývoji tohoto sportu po roce 1990 chcete nebo potřebujete vědět.Nebo někdy i co nechcete vědět, třeba historky o tom, jak složitě se utvářela česká golfová kultura v bouřlivých devadesátých letech, kdy se na hřištích setkávali často i mnozí kontroverzní politici či tehdejší podnikatelé.Andrej Halada, dnes asi nejvýznamnější český golfový historik a publicista, však ukazuje golf zejména v pozitivním světle: jako strhující sport, skvělou relaxaci a společenskou aktivitu, které se dnes věnuje něco přes 50 tisíc lidí. Primárně pro ně je knížka určená. Ale nejen pro ně, ona je historie českého golfu posledních třiceti let tak trochu i historií celé země a společnosti. Nebo minimálně její metaforou, se vším dobrým i špatným.Znám Andreje Haladu už přes dvacet let, po roce 2000 jsme spolu dokonce seděli několik let v jedné kanceláři časopisu Reflex, tehdy na Žižkově. I o tom jsme se bavili. Jaká byla devadesátá léta, která Andrej strávil v Mladém světě, a jaká ta další skoro celá dekáda v Reflexu. A taky proč poté novinařinu přestal dělat.Andrej Halada vystudoval dvě vysoké školy, žurnalistiku a filmovou vědu, a doktorát z historie českého golfu si udělal na FTVS na Karlově univerzitě. Jeho momentální golfový handicap je 8,1. To jsou základní fakta, která potřebujete vědět. Víc se dozvíte z našeho rozhovoru.Přeju příjemný poslech.

Zvu si do podcastu  jako hosty často lidi, které chci poznat. A pak mám několik hostů, které si zvu proto, že si s nimi chci popovídat. Pravidelně, zhruba tak jednou do roka, a mluvíme o tom, jak se za poslední měsíce změnil svět a co nového jsme prožili.Jiří X. Doležal mezi nimi zaujímá čestné místo. Známe se déle než třicet let, jsme bývalými kolegy z časopisu Reflex a asi byste těžko hledali lidi, kteří si jsou způsobem života či veřejnou image tak málo podobní jako my dva. Ale zároveň mám hluboký respekt před Jirkovými názory i jeho pohledem na svět, a vždycky si s ním rád o světě popovídám.Tohle povídání ovlivňuje to, že ho vedeme právě v této době. V květnu 2022, kdy se nám oběma vrátilo trauma z našeho dětství, totiž strach z jaderné války, a kdy hledáme to, jak se dívat a jak rozumět světu, který se v posledních letech výrazně proměnil.Ale zároveň jsme oba muži středního věku, kteří zjišťují, jak dobrý a krásný může být život, i když stárnete a možná trochu přestáváte rozumět světu kolem sebe. Povídali jsme si nejen o depresivních věcech, jako jsou jaderná válka či eutanázie, ale také o šnecích a umění, které je se šneky spojené, o zenu, o hlasitém sexu v Bubenči či o japonských haiku.Přeju vám příjemný poslech.

Mým hostem byla mladá žena, která zastává názor, že když děláte něco hodnotného nebo zajímavého, máte za to dostat zaplaceno. I když je to - v uvozovkách - “jen na webu”, nebo “jen digitální”. A je jedno, jestli je to podcast, newsletter nebo třeba online kurz. I proto založila Denisa Hrubešová se svým kolegou platformu Pickey, která právě tvůrcům umožňuje jejich obsah zpoplatnit.Pickey za dva měsíce oslaví roční výročí. Zatím dalo prostor asi 250 tvůrcům, kterým platí řádově tisíce fanoušků. Pickey je českou verzí služeb jako Patreon nebo Substack. Má i českou konkurenci a mění názor, že Češi nejsou za digitální obsah ochotni platit. Jsou. Nebo se to aspoň učí, a docela rychle. Nejúspěšnější tvůrci se už pouze z příspěvků od svých čtenářů či posluchačů dokáží uživit. Povídali jsme si s Denisou Hrubešovou o tom, jak dlouho bude trvat, než Pickey uživí i své zakladatele. Jakou roli hrálo ve vymýšelní současné podoby platformy červené víno, a to vypité v množství větším než malým. A proč je lepší být digitálním nomádem v Mexiku než ve Vietnamu.A pozor, můj host není jen zakladatelkou startupu, ale také úspěšnou tatérkou s vlastním studiem. Zeptal jsem se jí, jak zvládla dva roky pandemie, které tomuto oboru moc nepřály. A jestliže říká, že své zákazníky v tetovacím salónu bere jako sociologický vzorek populace, zajímalo mě, jaká je a kam směřuje dnešní nejmladší generace Čechů a Češek.Přeju příjemný poslech.Více najdete na: http://www.jednoprocento.cz 

Když můj dnešní host pro svou matku a její známou zakládal obchod s českým sklem, dlouho přemýšlel, jak ho pojmenovat. A pak ho to trklo, to když si uvědomil, že se jmenuje Sklenka. Jakub Sklenka. Jak přesně se to stalo, mi řekl v podcastu.O názvech a jménech jsme se bavili i v jiných souvislostech, a ostatně když za mnou přišel do studia ve smíchovském coworkingovém centru Node5, hned mi oznámil, že jeho název je vybraný špatně a že by se mělo jmenovat jinak.Druhý den mi pak do mailu poslal několik návrhů. Zadarmo! Přitom firmy, které názvy či brandy vymýšlejí, si za to často účtují velmi vysoké částky. A mimochodem, víte, které velké pražské nákupní centrum se mělo jmenovat Balerína? A developer za to tehdy zaplatil hodně peněz? I to se dozvíte v podcastu.Jakub Sklenka je vystudovaný právník, pražský patriot a developer, jehož jméno je spojeno s několika celkem významnými projekty. Tím aktuálním jsou budovy, které by za pár let měly stát nad dvěma stanicemi metra nové trasy D v pražské Krči.Mluvili jsme i o dalších věcech: proč v Praze od postavení Tančícího domu nevznikla žádná podobně významná stavba, jaká byla bývalá primátorka Krnáčová a která je nejoblíbenější mobilní aplikace každého developera. Nebo aspoň Jakuba Sklenky.Děkuji, že posloucháte Jedno procento, a přeju vám příjemnou zábavu.

Pro “lenochy” nabízím čtyři dlouhé texty z posledních dvou týdnů v audioverzi. Přeji co nejhezčí víkend, pohodu i radost. A co vy, taky si kupujete knížky jako nábytek? Svoboda je možnost dělat hlouposti a špatná rozhodnutí. A taky psát nedokonalé články Co udělá Musk s Twitterem? Deset rychlých postřehů a míň známých faktů Proč Švédi milují fronty (ale nikdy přitom nevypadají blaženě)

Mým hostem byl Martin Tušl. Odborník na sítě, který třicet let strávil v takzvaném korporátu, a jakkoli to byla pomyslně stále stejná budova, tak prvních 8 let měla na sobě nápis IBM a dalších 22 let AT&T. Dnes je Martin padesátník, a rozhodl se pro něco, co muži v tomhle věku - v našem věku, abych byl přesný - už tak často nedělají. Založil si startup.Měl bych říct i to, že se s Martinem Tušlem známe dlouho. Oba jsme na přelomu osmdesátých a devadesátých let vystudovali na ČVUT technickou kybernetiku. Mysleli si, že celý život strávíme profesionálně s počítači. Jemu se to povedlo, mně ne.I o tom jsme si povídali, a samozřejmě také o tom, jak každý jinak vzpomínáme na devadesátá léta, co si myslíme o stárnutí a co jsme se po vysoké škole ještě naučili nebo chtěli naučit. Dopředu prozradím, že u Martina to bylo plavání kraulem a lyžování na běžkách.Startup Repeato totiž je právě o učení, byť na hudební nástroj. Aneb jak jdou spojit hudba, moderní technologie a touha umět nové věci. A filosofická otázka: je lepší umět víc věcí na 90 procent, anebo jednu dokonale, nebo aspoň na 99 procent?Děkuju, že posloucháte.

Mým hostem ve studiu byla mladá žena, kterou znám docela dlouho. Učil jsem ji na fakultě sociálních věd, kde studovala žurnalistiku. Už tehdy byla sympatická a chytrá, takže mě nijak nepřekvapilo, když se o pár let později stala výraznou tváří zpravodajství České televize.Z médií však odešla, lépe řečeno přešla na tzv. druhou stranu, jak my v oboru někdy říkáme. Stala se manažerkou komunikace na Francouzském velvyslanectví, a tou je od roku 2018.No a právě proto jsem ji pozval právě teď. Natáčeli jsme náš rozhovor v době mezi prvním a druhým kolem prezidentských voleb, jejichž výsledek je podle průzkumů celkem nejistý a rozhodne se v nich mezi Emmanuelem Macronem a Marine Le Penovou. Evropa sleduje výsledek nedělního druhého kola s lehce zatajeným dechem.Katka Etrychová mě samozřejmě dopředu upozornila, že od ní vzhledem k její práci nemůžu čekat ani volební prognózy, ani přiznání, který z kandidátů má její srdce. Takže jsem se na to ani neptal. Ale bavili jsme se o tom, jak Francie volby prožívá a co to pro ni znamená.Bavili jsme se také o Francii obecně, protože Katka Etrychová má v této zemi kořeny a miluje ji. Zajímalo mě proč, a jak by mě případně k lásce k Francii taky přesvědčila.Zeptal jsem se i na další věci: jak se stalo, že si dopisovala s Belmondem, proč si koupila polštář s ukrajinským prezidentem a jaké to je potýkat se s tzv. dlouhým covidem. Prozradím dopředu, že to není nic moc.Ale i přesto je Katka Etrychová velkou optimistkou, a věří, že například i to nejlepší jídlo, samozřejmě francouzské, ji ještě v životě čeká.Přeju příjemný poslech.

Existují lidé, kteří jsou krásní, vzdělaní, úspěšní a ještě plní ideálů. Pozor, teď nepíšu o sobě, ale o svém hostu, kterým byla devětadvacetiletá Andrea Daňková. Časopis Forbes ji zařadil do letošního výběru pozoruhodných lidí, kterým ještě nebylo třicet. Tedy do rubriky 30 pod 30. U svého jména má čtyři pomyslné štítky: manažerka, vysokoškolská učitelka, herečka a modelka.Má za sebou role ve filmech i seriálech, a pokud patříte mezi diváky českých televizí, tak byste asi Andreu Daňkovou na ulici poznali. Nebo se za ní určitě ohlédli. Ale své ambice a životní cíle vidí jinde, a to kupodivu ve zdravotnictví či státní správě. Působí ve vedení Ústavu hematologie a krevní transfuze, špičkového českého zdravotnického zařízení.Vystudovala herectví a sociologii, získala titul MBA v oboru strategického managementu a loni začala studovat práva. Přemýšlí, že příští rok ještě zkusí ekonomii. S úsměvem říká, že studovat plánuje tak do 35 let, takže má ještě na jednu vysokou školu čas.Je ze stejné generace jako moje děti, a tak mě zajímalo, jak se dívá na svět, který od nás mladí a ambiciózní dvacátníci brzy pomyslně převezmou. Co si o něm myslí a hlavně, co s ním plánují udělat.Přeju příjemný poslech.

Svoje fotky podepisuje jako Danalka, v občanském průkazu má napsané jméno Dan Alka, ale příběh jeho jména je ve skutečnosti složitější. Dám malou nápovědu: hraje v něm roli velká indická svatba, na kterou už byli objednáni i sloni a čekaly se stovky hostů, ale třicetiletý kluk z Ostravy své indické snoubence a její rodině těsně před plánovaným obřadem řekl, že se na “to” necítí.Je to jako z hollywoodského filmu? V životě Dana Alky je toho víc, třeba to, jak dělal dva roky v Toskánsku asistenta jednomu z nejslavnějších reklamních fotografů Olivieru Toscanimu, a proč tuhle práci nakonec opustil a s autem naplněným nejlepším toskánským vínem odjel vstříc dalším dobrodružstvím.Nebo jak se mu podařilo setkat se s architektem Frankem Gehrym, navštívit ho v jeho ateliéru v Los Angeles, a jakou roli v tom hrál dres Jaromíra Jágra.No a pochopitelně jsme mluvili také o startupu Instatrio.com, který má ambici ukázat lidem nejkrásnější místa světa přesně ve třech fotkách a jehož budování dnes Dan Alka věnuje prakticky všechnu energii a čas.Přeju vám příjemný poslech.

Tomáš Svoboda je muž, který toho dělal v životě hodně. Jako student byl úspěšný s projekty v kosmickém výzkumu, a získal za to dokonce mezinárodní ocenění. Což pro mladého muže žijícího v tehdejším komunistickém Československu nebylo samozřejmostí.V devadesátých letech začal podnikat v internetovém byznysu, v době, kdy většina lidí ještě ani netušila, co za divné nově věci jménem web a Internet vlastně jsou.Ještě později řídil jako projektový manažer velké projekty ve veřejných institucích: byl šéfem pro technologie v Akademii věd České republiky a měl na starost digitalizaci v Národní knihovně.Dnes, v uvozovkách na stará kolena, se vrátil ke kosmickému výzkumu a řídí evropské operace firmy Stellar Exploration, založené jeho dávným kamarádem Tomášem Svítkem. S ním jako student spolupracoval, Svítek však ještě před listopadem 89 emigroval s rodinou do USA.Osobní poznámka: znám Tomáše právě z doby studentských her na kosmických výzkum. Seznámili jsme se v Pražském planetáriu, kde Marcel Grün, tehdy expert na kosmonautiku a později ředitel celé Hvězdárny a planetária, dával šanci klukům jako jsme byli například my dva.Tomáš je téměř o let deset let starší, takže jsem ho ve svých patnácti letech obdivoval a vzhlížel k němu. Mimo jiné proto, že na studentské konferenci, která se každý rok konala v rámci kongresu Mezinárodní astronautické federace, získal tehdy první cenu.Bylo to za projekt využití nádrže amerického raketoplánu, což byla dvojnásobná drzost: za prvé to bylo ještě předtím, než první raketoplán vůbec odstartoval, a za druhé to byl projekt z té, v uvozovkách, tehdy špatné strany železné opony.Mimochodem, dnešní Tomášův obchodní parter a tehdejší kamarád získal rovněž první cenu o pár let později, v roce 1982 na kongresu Mezinárodní astronautické federace v Paříži, za projekt takzvané sluneční plachetnice.Pozval jsem Tomáše jako hosta do svého podcastu, abychom si mimo jiné popovídali o tom, jak se bude vyvíjet kosmonautika a kosmický výzkum v době, kdy znovu, tak jak si to pamatujeme z osmdesátých let, rozděluje svět. Nejen v kosmickém výzkumu.Přeju příjemný poslech.

Slovenský novinář Tomáš Bella už hostem podcastu Jedno procento byl: uprostřed covidové pandemie, kdy jsme si povídali mimo jiné o tom, jaký je rozdíl mezi přístupem slovenských a českých politiků k řešení krize. A shodli jsme se na tom, jak se těšíme, až bude pandemie za námi.To se stalo, nebo v to aspoň doufáme, ale místo zdravotní krize tu dnes máme krizi zahraničně-politickou. Na evropském kontinentu, vzdálená pouhé stovky kilometrů, probíhá konvenční válečný konflikt. Se vším hrozným, co to může přinášet: mrtvými lidmi a zničenými městy i vesnicemi. Takže jsme opět natočili podcast v neveselém duchu: a opět například mimo jiné o tom, jaký je rozdíl v přístupu českých a slovenských politiků.Tomáš Bella má k tomuto problému blíž než já: nejen proto, že Slovensko sdílí s Ukrajinou společné hranice, ale také proto, že jeho ženou je už 22 let Ukrajinka. Povídali jsme i tedy i o tom, jak to jejich rodinu ovlivnilo, či jak se o válce baví se svým čtrnáctiletým synem. A co to pro ně znamená.Samozřejmě i o dalších věcech: proč je válka na Ukrajině asi nejvíc černobílým problémem, který jsme zažili během našich životů, a jaký dopad má na média, konkrétně slovenský Denník N, jehož je Tomáš Bella spoluzakladatelem.Přeju pokud možno příjemný poslech.

Možná v těchto dnech taky podáváte daňové přiznání. Nevím, jestli vyplňujete pověstný růžový papírový formulář s mnoha kolonkami, anebo to děláte na webu, ale ani v jednom případě to není příjemný zážitek. Přitom existuje země, kde celý tenhle proces obnáší jen pár kliknutí myší.Vždyť přece všechna potřebná data už někde v nějakém počítačovém cloudu jsou. Ať už je to vaše výplata nebo jiné příjmy, případně náklady a výdaje. V cloudu jsou informace o vás, včetně finančních,tedy výpisů z bankovních účtů. Tak proč si je stát sám nenajde a daně nespočítá za vás?V té zemi, kde tohle stát umí (a kde mu jeho občané věří, že jejich soukromé údaje z cloudy nezneužije), si můžete klikáním myši taky otevřít bankovní účet, prodat nebo koupit dům, případně založit firmu. A taky volit ve volbách, bez ohledu na to, kde na zeměkouli zrovna jste. Podmínkou je, abyste měli internetové připojení. A nikoli, zatím se nemůžete bez fyzické účasti oženit. Ale i na tom se určitě pracuje.Řeč je Estonsku, pokud ještě nevíte. Zemi, na kterou je právě teď upřen pohled světa i kvůli velmi blízkému válečnému konfliktu. Velké Rusko je malému Estonsku blízkým a historicky velmi špatným sousedem. Možná i proto mají dnes Estonci celý svůj stát digitalizovaný a nahraný  v “cloudu”, konkrétně na serverech elektronického velvyslanectví v Lucembursku.Povídal jsem si o tom s Jiřím Bulanem, mužem, který je jedním z padesáti tisíc lidí, kteří sice nejsou Estonci a v zemi nežijí, ale využili nabídky stát se jejím elektronickým občanem. Co to obnáší a jak se to dělá, se samozřejmě dozvíte.A povídal jsem si s devětatřicetiletým podnikatelem Jiřím Bulanem také o jeho firmě, která digitálně měří časy při běžeckých závodech, a o tom, jaká technologie podle jeho názoru nejvíc změnila svět. Odpověděl mi i na mou tradiční otázku, zda svět za deset let bude lepší, anebo horší.Přeju příjemný poslech.

Pro “lenochy”, kteří neradi čtou, nabízím v novém díle podcastu čtyři texty z minulého týdne: To jste věděli, že Bono napsal báseň pro Ukrajinu? A navzdory tomu, Západ vyhrává tuhle válku Nikoli, historie se neopakuje Nové čtení starého románu. O světě, který není v pořádku Neposlouchejte mě, většinou se mýlím. Tedy kromě toho, že si myslím, že by Dana Drábová měla být prezidentka Díky, že posloucháte.

Už téměř měsíc žijeme ruskou invazí sousední Ukrajiny a restartem studené války mezi Ruskem a Západem. O to víc svět šokovala fotografie tří ruských kosmonautů, kteří minulý týden doplnili sestavu mezinárodní posádky na vesmírné stanici ISS. Byli totiž v kombinézách žluté a modré barvy, tedy národních barev Ukrajiny. Jak později bylo vysvětleno, jedná se zároveň o barvy takzvané Baumanky, neboli Baumanovy ruské státní technické univerzity. Všichni tři kosmonauti jsou totiž jejími absolventy.Avšak i tak volba kombinéz vrtá mnohým hlavou. Opravdu nikomu v Roskosmu, tedy ruské kosmické agentuře, nedošlo to, jak bude tohle módní rozhodnutí svět vnímat? Šlo o přehlédnutí, anebo ruským inženýrům vyšla snaha upozornit na válku, o které se dnes v Rusku nesmí otevřeně mluvit?Zeptal jsem se na názor Tomáše Přibyla, kurátora letectví a kosmonautiky Technického muzea v Brně a publicisty, který kosmický výzkum a mezinárodní spolupráci na tomto poli dlouhodobě sleduje.Zajímalo mě, jaký dopad mají napjatá politická situace a rapidně zhoršené vztahy mezi Amerikou a Ruskem na atmosféru právě na Mezinárodní kosmické stanici, kde společně působí mimo jiné i američtí a ruští kosmonauti.Mimochodem, právě Američan Mark Vande Hei by se měl příští týden vrátit na zem v ruské kosmické lodi Sojuz. Objevily se spekulace, že by ho Rusové nemuseli na palubu vzít, a Roskosmos dokonce zveřejnil animaci, která ukazuje, jak by se ISS mohla rozdělit na americkou a ruskou část. Hrozí v tomto ohledu nějaké problémy?Mluvili jsme s Tomášem Přibylem o tom, jak těsně byly v historii kosmonautika a politika propojeny, a co výzkumu vesmíru tento těsný vztah dal nebo naopak vzal. A proč je dobře, že dnes je už mnohem důležitějším hnacím motorem kosmonautiky byznys než politika.Přeju vám příjemný poslech.

Co je na té cestě zvláštního? Že to nebyla cesta za dobrodružstvím, a je jedno, jestli si ho představíme jako putování divokou přírodou, anebo jako vycházky po ulicích socialistických kubánských měst. Nikoli, to největší dobrodružství si Michaela vezla sebou, a byl to její děda. Svérázný, protivný i milující, ale především io v roce 2019 stále přesvědčený a zanícený komunista, který nehodlá změnit názory.Proto se knížka jmenuje Třešně v rumu, míněny třešně jako symbol KSČM, a rum samozřejmě karibský. Vnučka zkrátka svému dědečkovi chtěla ukázat zemi zaslíbenou. Není to cestopis, a není to ani doslovný přepis toho, co s dědou na Kubě prožila. Ale je to mimořádně vtipná a zároveň mimořádně silná výpověď o toleranci a snášenlivosti, avšak i o jejích mezích. Kdybych měl svůj pocit vyjádřit bonmotem, pak by asi zněl, že pravda nemusí nutně zvítězit nad lží, ale láska vždycky zvítězí nad nenávistí.O tom všem jsme mluvili, a samozřejmě i o tom, co se v knížce nedočtete. Třeba co říkal na text hlavní hrdina, když mu vnučka knížku s věnováním přinesla. A řeč byla také o žurnalistice a o tom, jak se v Česku změnila od doby, kdy ji Michaela Janečková studovala, a já ji v té době dal zápočet z předmětu Nová média.Přeji příjemný poslech!

Další texty:- Neprohlížejte si zlo moc zblízka. Někdy je milé a okouzlující- Západ stáhl kapitalismus z Ruska. A já si nejsem jistý, že je to dobrá věc- 5 věcí, které byste neměli dělat, i když jste "v nervu"

Mluvili jsme si i o tom, jak se dělá standup v době, kdy se v nedaleké zemi miliónům lidí doslova přes noc obrátil život vzhůru nohama. Je těžší v takové době rozesmát lidi? Je to vůbec správné se o to snažit? Anebo je to pro publikum  právě v dnešní době o to cennější? Samozřejmě jsme se bavili i o dalších věcech: jaké to je stát se otcem, proč jsou rodiče, kterým se narodí první dítě, ti nejhorší lidé na světě, a jak si Nikola Džokič vysvětluje, že se mu lépe dělá standup v češtině než v rodné srbštině.Přeju příjemný poslech.

V únoru kolovat na sociálních sítích vtip. nebo spíš pokud o vtip. A totiž že se epidemiologové shodli, že právě probíhající omikronová vlna je v této pandemii poslední. Tedy minimálně do začátku třetí světové války.Mezitím Rusko na Ukrajinu zaútočilo a nám zmrzl úsměv na rtech. Pravda ovšem je, že pandemií jsme se opravdu zcela přestali zabývat. Válka kousek od našich hranic je děsivější a naléhavější. Utrpení jejich obětí včetně dětí nás zasahuje mnohem víc.Neznamená to, že covid byl snad jen nějakou nedůležitou epizodou či důsledkem naší civilizační zpovykanosti. Celosvětově zemřelo 6 miliónu lidí, což je děsivě vysoké číslo. A neměli bychom zapomenout ani na to, že pandemie ještě neskončila. Zrovna se v Evropě včetně Česka zdvihá další omikronová vlna, byť nebude asi moc velká a podle odborníků přinese nemoc s opět spíše mírnými symptomy.S Petrem Smejkalem jsme mluvili o tom, proč Česko prošlo covidovou kalamitou tak špatně, byť naše zdravotnictví patří spíše k těm lepším. Bavili jsme se o rozdílech mezi lékaři a pacienty v Česku a v Americe, kde Petr Smejkal rovněž působí.Zeptal jsem se ho, proč odmítl funkci ministra zdravotnictví, kterou mu nabídl Andrej Babiš. A jestli toho zpětně nelituje. No a nezapomněli jsme ani na téma, které zatím asi v žádném rozhovoru s ním nezaznělo. Totiž na jeho krátkou kariéru v uměleckém žánru zvaném standup comedy.Přeju vám příjemný poslech.stránka podcastu: http://www.jednoprocento.cz

Další texty, odkazy a informace najdete na serveru jednoprocento.cz.Vítejte u další epizody nové sezóny roku 2022. Roku, který nás zatím svými událostmi moc nepotěšil.Válka na Ukrajině nepolevuje, a s ní se mění celý náš svět. Snažíme se na ně reagovat, v rámci možností pomáhat, ale velmi často jen žasneme. A přemýšlíme o tom, zda se naše budoucnost právě nevratně mění a jak se na to případně připravit. Vedle byznysu, kultury či mezinárodních vztahů se to týká i technologií, a také Internetu. O víkendu se objevily zprávy, že Rusové podnikají kroky, které by mohly vést k úplné odpojení ruských počítačových sítí od globálního Internetu.Lépe řečeno, že by mohl vzniknout Internet další, a to ruský, a v krajním případě zcela izolovaný od ostatního světa.Jak moc je to reálné, co to znamená technicky a co to naopak bude prakticky znamenat pro nás, jeho uživatele, jsem si povídal s Petrem Krčmářem, šéfredaktorem serveru Root,cz a odborníkem na sítě, servery a linuxové technologie.Petr Krčmář napsal téměř přesně před dvěma lety o testu internetového odpojení, který se tehdy Rusko chystalo udělat. Článek se jmenoval: Co všechno se rozbije, až se Rusko odpojí od Internetu?, a je tím pádem mimořádně aktuální i dnes.Přeji příjemný poslech.

Tři glosy z posledního týdne: Chicken Kiev a kouzlo politické gastronomie. Boj o duši i přežití. A co dělat?

Co možná nevíte: - vyhraje ten, kdo přemýšlí logicky a je chytrý ... a taky trochu šílený - stojím pevně na straně dobra a jsem lepší člověk než vy - ... a mimochodem, už víte, jaké používáte zájmeno?

Tohle je jedno procento Miloše Čermáka.Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou asi dva centimetry na výšku a necelý jeden kilogram živé váhy.Jedno procento je taky podcast, který právě posloucháte. Vítejte u první epizody roku 2022. První epizody už třetí sezóny.Bude mi potěšením vás každý týden zásobovat audioverzemi svých článků, poznímek a glos. A samozřejmě vám nabízet i rozhovory se zajímavými a zábavnými lidmi. Čas od času vám snad také nabídnu nějakou další povídku z fleku.Díky, že posloucháte!

Zajímalo mě, co přesně dělá pro pražský magistrát, jak vidí budoucnost a proč považuje téma obnovitelných zdrojů za tak důležité.Mimo jiné mi vysvětlil, proč podle jeho názoru nazvou historici jednou éru, ve které žijeme, “dobou uhlíkovou”. A proč bude trvat 140 let.Martin Bursík přijel do studia na kole. Bavili jsme se také o jeho životní vášni, tedy horolezectví, a tedy i o tom, proč ho už takzvaně zabalil. Je mu přes šedesát, ale na důchod nemyslí. Ani neví, kdy na něj bude mít nárok. Protože jeho pomyslná životní osmitisícovka ho prý ještě čeká.Přeju příjemný poslech.

Mluvili jsme s Josefem Veselkou samozřejmě i o současnosti: tedy o covidu a jeho čtvrté vlně, která zrovna Česko i část Evropy trápí. A taky o tom, jakou stopu zanechal covid v jeho knížce a jak podle jeho názoru pandemie skončí.Josef Veselka nebyl v mém podcastu poprvé. Ale poprvé jsme si povídali nikoli hlavně o medicíně či srdci, ale také o psaní, emocích a kouzlu vyprávění. O snech, mužském egu, životě i smrti. Prostě o všem, o čem je i román srdcaři. Měl by být už na pultech knihkupectví. Rozhovor s jeho autorem Josefem Veselkou můžete poslouchat právě teď.

Těžko říct, jestli se proslavil před dvaceti lety díky pražské restauraci Le Terroir, anebo se tato restaurace proslavila díky němu. Dnes patří jednačtyřicetiletý muž každopádně mezi nejuznávanější české kuchaře.Mluvili jsme spolu o tom, jestli měl před zmíněnými dvaceti lety opravdu na dosah Michelinskou hvězdu, a zda ho mrzí, že ji nedostal.Zeptal jsem se ho i na to, jestli je těžké zhubnout dvacet kilo, a zda to pro kuchaře specializujícího se mimo jiné na českou kuchyni vlastně není špatná reklama.No a pochopitelně přišla řeč i na svatomartinskou husu. Jak ji má rád a jak ji připravuje ve své restauraci U Martina v Praze na Hanspaulce.Mimochodem, tohle je první díl mého podcastu, ve kterém zazní recept na jídlo. Je jím rajská omáčka, která voněla v domě, kde náš rozhovor probíhal.

Mluvili jsme o tom, jak je možné, že počty nakažených a hospitalizovaných kopírují prakticky přesně situaci loni na podzim, možná s rozdílem jednoho měsíce. V čem je situace podobná a v čem se naopak liší.Zajímalo mě, s jakým sólokaprem přijde knížka Pandemie tentokrát. Loni to byl exkluzivní rozhovor s do té doby utajovaným “mužem s excelovými tabulkami”, který na jaře 2020 přesvědčil vládu o tom, že situace je vážná.Zeptal jsem se Vojtěcha Gbiše samozřejmě také na to, jak prožíval to, když covidem sám onemocněl, a to poměrně s vážným průběhem. A proč si myslí, že by očkování mělo být aspoň částečně povinné a proč nás nezachrání větší testování.Chtěl jsem vědět, kdo byl podle jeho názoru nejlepší covidový ministr zdravotnictví, a jaký by mohl být ten budoucí, v nové vládě. A taky kterému z českých expertů na covid Vojtěch Gibiš nejvíc věří a požádal by ho o radu.

O čem jsme si povídali: třeba jak se liší dělat na Facebooku kampaň na nákladní auto a na politickou stranu, či kdo je, v uvozovkách,  Markem Prchalem dnešní ODS.Mluvil jsem s Alexandrem Brunou o tom, proč nosí trička a mikiny s logem NASA, a co v jeho životě znamenalo, když ve třiceti onemocněl rakovinou a lékaři mu z těla vyoperovali nádor o velikosti pomeranče.A samozřejmě mě jako vždy zajímalo, jak to dopadne: s českou politikou, s námi všemi i s vesmírem. A taky jestli za 10 let bude svět horší nebo lepší.Přeju příjemný poslech.

Firmu původně založili jako čistě softwarovou, byť určitý přesah do múzické sféry měla. Její vlajkovou lodí se stal software pro Základní umělecké školy. Avšak teď nedávno se k němu ještě přidal hardware, konkrétně cello na míru, vyrobené metodou 3D tisku.Poznal jsem oba muže jako porotce soutěže Nápad roku. Byli mými favority, to snad můžu prozradit, a nakonec si odnesli skvělé páté místo z více než 130 přihlášených projektů.Přeju příjemný poslech, protože to je ostatně to, oč u hudebních nástrojů běží.

A taky úvaha o tom, jestli nás naše telefony poslouchají (lépe řečeno odposlouchávají), proč je na ostrově Nauru skoro nejvíc obézních lidí na světě, jaký člověk byl britský počítačový pionýř Clive Sinclaire a proč má rád zakladatel Seznamu Ivo Lukačovič elektronické knihy.Díky, že nposloucháte! Textovou verzi podcastu najdete i s odkazy a dalšími informacemi na webu jednoprocento.cz.

Mluvili jsme - o čem jiném? - samozřejmě o mobilních telefonech. Proč si myslí, že je čeká zásadní technologická inovace, a proč podle něj přijde v roce 2025?Chybí vedle značek Apple, Samsung a Xiaomi na českém trhu čtvrtá silná značka, a mohla by se jí stát ta, kterou zastupuje Kamil Vacek?Mluvili jsme samozřejmě o mnohém dalším: například jak se stalo, že je autorem nápadu největšího muzea mobilních telefonů, které slavnostně zahájí provoz na party v Londýně letos v listopadu, a proč si myslí, že problémem současnosti je mentální zdraví a že možným viníkem jsou právě technologie.Zeptal jsem se i na to, proč teď dělá nic. Lépe řečeno Nothing. Pokud vás zajímají detaily, neváhejte a poslouchejte.Jedno procento vzniká ve spolupráci se severem Seznam Zprávy a tím nejdůležitějším v tomto podcastu jste vy, posluchači.Pokud vás zajímá víc, objednejte si newsletter na jednoprocento.cz.

Odkazy z InfoPorno#53: textová verze newsletteru: https://www.jednoprocento.cz/p/210827 článek o Dominiku Cumminsovi v lokálních skotských novinách: https://www.ross-shirejournal.co.uk/news/wester-ross-restaurant-staff-grill-former-pm-aide-dominic-cu-248668/ uživatelé serveru OnlyFans si vybojovali, že na něm zůstane pornografie: https://www.politico.eu/article/onlyfans-reverses-decision-to-ban-pornography/ kde se vzalo slovo "woke" a jaké mělo původně význam (newsletter New York Times): https://www.nytimes.com/2021/08/17/opinion/woke-politically-correct.html debata pod mým statuse na Twitteru o tom, jak překládat slovo "woke": https://twitter.com/cermak/status/1427945340045602821 status s fotkou rakouského premiéra v letadle nízkonákladových aerolinií Eurowings: https://www.facebook.com/nikola.grubisic.1/posts/10214704894287624 průzkum společnosti MagnifyMoney, podle kterého vysoké procento lidí investuje pod vlivem alkoholu: https://www.thinkadvisor.com/2021/08/12/nearly-a-third-of-investors-cop-to-trading-while-drunk-survey/ můj článek na Seznam, Zprávy o seriálu Bílý Lotos: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/blog-konec-bileho-heterosexualniho-muze-v-sesti-veselych-pokracovanich-173162 puntík na kružnici: http://www.bewitched.com/art/shortcut/ MapFight: https://mapfight.xyz/map/cz/ Proč je nebe modré? https://halftone.co/projects/why-is-the-sky-blue/

Jan A. Novák je můj dobrý kamarád, s kterým se známe už skoro třicet let. Spojuje nás několik společných vlastností, jako jsou například hypochondrie, strach z létání či vášeň pro moderní technologie.Mluvili jsme spolu o jeho začátcích v osmdesátých letech, kdy byl absolventem vysoké školy zemědělské a jeho prvním novinářským džobem bylo psaní pro magazín Potápěč.Mimochodem, o potápění teď píše zase, a to pro časopis Reflex, kam přispívá texty právě o vědě a technologiích.Zároveň je vydavatelem a šéfredaktorem asi nejnavštěvovanějšího českého webu o dronech, který se nikoli překvapivě jmenuje droneweb.cz.Takže o dronech jsme se taky bavili: jak dnes jejich používání spoutává současná legislativa či jak se tento obor bude vyvíjet. Budou drony za dvacet let rozvážet zásilky a přepravovat lidi místo taxíků, anebo to bude stále víkendová zábava pro pár nadšenců?Poslouchejte.

Textová verze newsletteru se všemi odkazy: https://www.jednoprocento.cz/p/210815Odkazy: Článek ve FT o potížích vakcinace v Izraeli: https://www.ft.com/content/c21e2053-0373-4b8e-80b7-fad10f235604 Odkaz na článek o studii porovnávající mytí nádobí v myčně a ručně: https://www.treehugger.com/are-dishwashers-good-for-environment-1203932 Nový díl podcastu Čermák Staněk Comedy na Patreonu: https://www.patreon.com/posts/54837329 Článek o studii hledající "záchranné čluny civilizace": https://www.mdpi.com/2071-1050/13/15/8161/htm Článek v Guardianu o tom, že si miliardáři staví "bunkry" na Novém Zélandu (2018): https://www.theguardian.com/news/2018/feb/15/why-silicon-valley-billionaires-are-prepping-for-the-apocalypse-in-new-zealand Online kalkulátor převádějící čísla mezi různými číselnými soustavami: http://extraconversion.com/base-number Článek v The Times o tom, že ženy jsou možná chytřejší než muži (anebo nejsou): https://www.thetimes.co.uk/article/did-results-day-prove-girls-are-really-cleverer-than-boys-vmd9ghgtl Analýza uživatelských účtů na OnlyFans: https://xsrus.com/the-economics-of-onlyfans Ženy, jaká je pravděpodobnost, že najdete muže svých snů? https://igotstandardsbro.com/ Návody na vlaštovky z papíru: https://www.foldnfly.com/#/1-1-1-1-1-1-1-1-2 Máte "oko" na dobrý design? Uvidíte, že máte: https://cantunsee.space/ Hra o čtvercích: http://gameaboutsquares.com/

Textová verze newsletteru: https://www.jednoprocento.cz/p/210804odkazy:- diář deníku The Times o JK Rowlingové: https://www.thetimes.co.uk/article/the-times-diary-jkr-and-the-secret-birthday-srpsh5thx- video s penzionovanou herečkou Cicciolinou v roli Botticelliho Venuše: https://youtu.be/p9c4nP_-bt0- web 9to5mac o tlačítku "dislike" na Twitteru: https://9to5mac.com/2021/07/21/twitter-downvote-button-testing/- textový editor, který smaže váš text, když přestanete psát: https://www.squibler.io/dangerous-writing-prompt-app- zívejte s Emily: https://dontyawngame.com/- fotobanka Unsplash: https://unsplash.com/- webová aplikace, která umí rozpoznat písničku, když ji "zabroukáte": https://www.midomi.com/- jaké máte oko? vyzkoušejte si svůj syt pro symetrii v jednoduché hře: https://woodgears.ca/eyeball/- jaký dnes NENÍ den? http://notdayoftheweek.com/- poskládejte si svoje jméno z prvků Menděljevovy periodické tabulky: http://lmntology.com/nameAsElementsWhite.php

Text: https://www.jednoprocento.cz/p/21073068 nevyžádaných rad Kevina Kellyho: https://kk.org/thetechnium/68-bits-of-unsolicited-advice

Hned na úvod se chci omluvit za jedno vulgární slovo, které v podcastu zazní. Na začátku. Ale až ho uslyšíte, tak jistě uznáte, že bez něj by se dotyčný fenomén nedal popsat.Mluvili jsme o tom, co někdejší reportér a tvář časopisu Reflex dělá dnes: monitoruje tzv. pyčobanictví, zkoumá šneky a píše texty na web Forum24, který v srpnu začne vycházet jako týdeník.Prý bude stejně důležitý, jako byl Reflex v devadesátých letech. Uvidíme.Dozvíte se i tom, že tajemství dobrého sexu pro muže po padesátce tkví v kombinaci léku Viagra a myšlenek na Miloše Zemana, a víc to vysvětlovat nebudu, protože si to musíte poslechnout sami. Jen dodám, že v tom hraje roli i tzv. autotrakční lehátko.

Odkazy pro tento podcast:- V jakém americkém městě je nejlepší pizza? (CNN)- Kde je nejlepší pizza v Česku? (post na Facebooku)- Nová covidová panika (Slate)- Přestaňte vyvíjet špatnou umělou inteligenci (Boston Review)- Tetris v první osobě (hra)- Jména z různých zemí (Mixednames.com)- Divná slova- Jak byly oblíbené jednotlivé díly tv seriálů? - Anglické přesmyčky a jejich generátor

Povídali jsme si v podcastu už před skoro dvěma lety, a pozval jsem ho znovu, protože pracuje v oboru, který se během covidové pandemie proměnil víc než jiné. Ano, pracuje v gastronomii.A ještě jeden velký důvod jsme měli. Kulatý, jak se říká, a to není narážka na to, že se známý pražský restauratér během covidu … jak to říct slušně a roztomile? … trochu spravil. Tím skutečným kulatým důvodem je jeho padesátka, kterou oslavil na konci června.Když mu bylo dvacet, narodila se mu dcera.Ve třiceti uspořádal velkou narozeninovou oslavu a ve čtyřiceti se mu narodil syn.V padesáti opět uspořádal velkou oslavu, u kolegy v podniku na Petříně, a brzy se stane dědečkem.Co bude dělat v šedesáti? Třetí dítě s třetí ženou, říká, a rychle dodává, že ta současná o tom ještě neví, či se spíše tváří, že tento plán nebere vážně.O tom všem jsme mluvili, a samozřejmě také o tom, jak se změnila gastronomie, proč je burger jídlem budoucnosti a s čím si dělá a s čím naopak nedělá hlavu.

Během pandemie ji nejvíc proslavila jistá fotka, kterou publikovala na Instagramu a kterou pak asi mnoho lidí vidělo v bulvárních novinách. Úmyslně jsem s ní o této fotce v podcastu nemluvil. Jednak se jí na to zeptala už řadu novinářů. Ale především mě to nezajímalo.Co mě zajímá, je to, jak Nela Boudová právě během pandemie nastartovala svou druhou kariéru. Stala se koučkou mezilidských vztahů a byť stále ještě studuje, tak už si otevřela vlastní praxi. A koučuje první klienty.Pomáhá jí, že je známá herečka? Co ji na koučování lidí baví? Využije v nové profesi něco z hereckých zkušeností? A jak bude teď, když se znovu otevřela divadla a začaly se točit filmy, dělit čas mezi své dvě kariéry?Na to vše jsem si jí zeptal.A taky na to, proč ji fascinuje virtuální realita, jaký má vztah k Instagramu a proč si myslí, že jednou dokážeme propojit náš mozek či naše sny s počítači?

Johana Fundová je dvaatřicetiletá autorka, a zdůrazňuju slovo autorka, protože o tomhle slově jsme se v podcastu bavili. A taky o tom, jaký úspěch měla její první knížka Devadesátky!, rekapitulující a vzpomínající na devadesátá léta.Druhá knížka Johany Fundové se odehrává v roce 2000, na přelomu devadesátek a let nultých, a nejde už o literaturu faktu, nýbrž o román. Lépe řečeno v roce 2000 se odehrává pouze první část knihy, ta druhá přesně o dvacet let později, a tři spolužáci se v ní setkávají na třídním srazu.Proč zrovna tyto dva roky? Samozřejmě jsem se na to autorky zeptal. A taky na to, proč vlastně tuhle knihu napsala. A kde se bere potřeba psát nové a nové příběhy, zjevně neutuchající, jak se mohl přesvědčit každý, kdo po otevření obchodů zamířil do knihkupectví.Mluvili jsme i o tom, jaké knížky Johana Fundová čte, od koho by si ráda přečetla román o pandemii, a taky proč v jejím románovém roce 2020 pandemie záhadně zmizela. Není to podvod na čtenářích?No a zeptal jsem se rovněž na to, proč i v autorech její generace vzbuzují posvátnou hrůzu slova jako spisovatel nebo román, a co říká na nejprodávanější autory současnosti, a taky jestli se jí líbil víc poslední román Radky Třeštíkové, anebo jejího manžela Tomáše Třeštíka. Nevíte, o čem a hlavně o kom je řeč? Pak buď nemáte Facebook, nebo patříte k některé ze starších generací, a dost možná obojí.Příjemný poslech.

Žena, která je nejdéle sloužící šéfkou státního úřadu v Česku, možná i v Evropě. Je jím Státní úřad pro jadernou bezpečnost a v listopadu to bude 22 let, co stojí v jeho čele. Pro srovnání, za stejnou dobu se vystřídalo 19 ministrů zdravotnictví či 10 premiérů. Jak to Dana Drábová zvládla? V čem je její trik?Samozřejmě jsem se jí na to zeptal.A na spoustu dalších věcí. Například čeho se naposled bála. A budete možná překvapeni. Mluvili jsme taky o tom, jak nebezpeční jsou lidé jako živočišný druh. Nebo co s tím má společného levá mozková hemisféra.Zeptal jsem se i na to, co ji nejvíc potěšila a naopak nejvíc rozesmutnilo během posledních patnácti měsíců. Zda ji neláká politika či jak se stalo, že si jako svůj životní obor vybrala jadernou energetiku.Hezký poslech!

V podcastu už byla, skoro před dvěma lety, jako jedna z prvních. V té době za sebou měla už dvě vyhoření. A v hlavě se jí rodil plán na podnikání, které mezitím úspěšně rozjela. Navzdory pandemii. Nebo možná trochu i díky pandemii. Což vysvětlím.Simona Zábržová začala podnikat jako teenagerka. Vybudovala vlastní úspěšnou firmu, kterou prodala, a hned pak začala šéfovat další. Vedla jako šéfka i velkou českou outdoorovou firmu. A loni založila startup Soulmio. I proto ji web Czechcrunch a deník Hospodářské noviny zařadily na seznam dvaceti nejvýraznějších inovátorů v Česku. Soulmio vzniklo tak, jak startupy často vznikají. Že jejich zakladatel nebo zakladatelka potřebuje vyřešit nějaký vlastní problém. A objeví příležitost, či díru na trhu. Lidově řečeno. V tomto případě je to duševní zdraví ve firmách.Simona dostala tenhle nápad ještě před pandemií. Pro většinu lidí komplikace a překážka. Nepříjemnost. Pro ni také, ale rychle se jí povedlo objevit rok 2020 jako příležitost. Tabuizované téma, uchopené s podnikatelským elánem, který bere dech. I proto to místo mezi inovátory roku 2020.Témat k povídání je hodně: jak se pozná, že člověk trpí syndromem vyhoření? Proč jsou potíže psychického rázu pro lidi v bzynyse tabu? A jak zvládnou zaměstnanci firem návrat do kanceláří?Jakou otázku položí Simona Zábržová klientovi, který k ní přijde mluvit o svých pocitech a plánech? Trochu jsme si to v druhé polovině podcastu vyzkoušeli, a mluvili také o smyslu života, štěstí a hledání řádu.

Povídali jsme si přesně v momentě, kdy je Česko po dlouhých měsících přísných protipandemických opatření nakročeno do lepších, rozvolněných časů. V jaké jsme jako společnost náladě? Na to jsem se ho samozřejmě zeptal.Prokop sleduje náš Čechy prostřednictvím výzkumu, který kontinuálně a každé dva týdny vzorkuje naše nálady a chování během pandemie. Co si myslíme? Kolik z nás je v pohodě, a kdo naopak na sobě pozoruje  symptomy depresí a úzkostí? Ubývá těchto lidí, anebo naopak přibývá?Mluvili jsme také o tom, proč pandemie loni na podzim a letos na jaře nejtvrději zasáhla právě bývalé socialistické země ze střední a východní Evropy. Co máme společného, a jak se dalo hospitalizovaným a mrtvým zabránit?Co se během pandemie ukázalo o Češích? Jsme horší, anebo lepší, než jsme si mysleli před rokem 23020? A kdyby si Daniel Prokop měl vybrat evropskou zemi, kde by pandemii znovu prožil, která by to byla?A co očkování? Doženeme to, co jsme ztratili v počátku, a udělá vláda aspoň částečný reparát za nezvládnuté testování a celkově špatné řízení pandemie? Kolik lidí očkování odmítá, a jak nejlíp přesvědčit ty, kteří váhají? Budou líp fungovat dárky pro naočkované, anebo omezení pro nenaočkované?

Chce se svým partnerem adoptovat dítě, a proto v posledních týdnech sledoval se zájmem debatu na téma manželství mezi homosexuály, která se rozhořela mezi českými politiky. Samozřejmě jsem se ho na to zeptal.Ale nejen na to. Mluvili jsme o tom, jak jeho dvě firmy, Malfini a Liftago, zvládly víc než rok podnikání v pandemii, a jaké ponaučení si z této éry odnese Martin Hausenblas do dalšího života i byznysu.Nebo o tom, v čem selhala vláda Andreje Babiše, a co by teď čeští politici a stát obecně měli udělat, abychom se z krize poučili. Tématem samozřejmě bylo i Hausenblasovo angažmá v politickém projektu Mikuláše Mináře, a proč ho tak naštvalo, když ho zakladatel podle něj předčasně ukončil. Zeptal jsem se, co tím myslí, když říká, že se Minář zachoval stejně jako Babiš.A konečně, řeč byla i o návratu Martina Hausenblase na ústeckou radnici, kde je od února opět ve funkci náměstka. Když tam byl naposled, vyčetla mu opozice, že si svou elektrickou Teslu nabíjí c garážích za obecní peníze. Dělá to zase?Mluvili jsme s Martinem Hausenblasem na Skrytíně, kde koupil ruinu zámečku a má v plánu ho rekonstruovat. Náš rozhovor probíhal na terase s nádherným výhledem na údolí Labe. Což neříkám proto, abyste nám ho záviděli, ale omluvili místy o trochu horší zvuk.Příjemný poslech!

Jméno Ondřeje Bartoše vám může být povědomé hned ze dvou důvodů. Za prvé: v Jednom procentu jsem s ním už mluvil, a to loni v únoru. Ve světě zrovna houstla atmosféra kolem jakéhosi nového koronaviru, ale ještě ne natolik, aby se počínající pandemie stala hlavním tématem našeho rozhovoru.Druhý důvod, proč jste jméno Ondřeje Bartoše asi slyšeli, je vyloženě aktuální. Investičnímu fondu Credo Ventures, jehož je spoluzakladatelem a jedním z partnerů, se podařil velký úspěch. Na burzu doprovodil firmu UiPath, založenou v Rumunsku, dnes globální korporaci s hodnotou přes 35 miliard dolarů.Bartoš a Credo Ventures představují českou stopu v takzvaném jednorožci, tedy startupu s kapitalizací přes miliardu dolarů, na který čeští zakladatelé technologických firem s globálními ambicemi stále marně čekají. Proč se to podařilo v Bukurešti, a ne v Praze? O tom jsme s Ondřejem Bartošem mluvili.Jak se povede najít investiční příležitost, která se zhodnotí z osmi miliónů dolarů na řádově stovky miliónů? Kdy se poprvé sekal se zakladatelem Danielem Dinesem? A jak se od té doby změnil, když je dnes s velkým náskokem nejbohatším Rumunem?Zeptal jsem se Ondřeje Bartoše také na to, zda mu bylo líto, že kvůli covidu nemohl být 1. dubna v New Yorku a musel vstup UiPath sledovat online z pražské kanceláře. A co si z této úspěšné investice odnáší, tedy samozřejmě kromě zhodnocených peněz? Bude těžké takový úspěch zopakovat?Příjemný poslech!

Sarah Haváčová je herečka, byť v posledním roce si vyzkoušela i jiné profese. Tři měsíce sázela v lese na Moravě stromy a od podzimu pomáhá jako dobrovolná ošetřovatelka na covidovém oddělení pražské nemocnice Pod Petřínem.Jakou cestu urazila Sarah Haváčová od loňského března, kdy se podobně jako mnozí její kolegové rozčilovala nad tím, že vláda kvůli pandemii zrušila divadelní představení? Co se dozvěděla o sobě, o druhých lidech a o světě kolem nás?A ano, v našem rozhovoru jsme mluvili také o Bohu, v kterého věří. A taky o umírání, které v posledních měsících poznala zblízka a jestli to její víru v Boha prohloubilo, anebo naopak.Zeptal jsem se i na to, jakou má vysněnou roli, jaké jsou její vzory a zda někdy zažila nějaký zázrak. Kdy si myslí, že pandemie skončí, a zda pak budeme jako lidé lepší, anebo horší. 

Podcast není typický novinářský rozhovor. Nejdu na něj s pečlivě připravenými otázkami. Nechci své hosty z ničeho obžalovat ani usvědčit. Chci si s nimi popovídat a mít z toho radost.Často je to trochu improvizace. Píšu to úmyslně, protože mým dnešním hostem je žena, pro kterou se improvizace stala jedním z hlavních životních zájmů. Radostní i pracovní náplní.Michaela Puchalková je trenérkou improvizace a koučkou. Tuhle životní posedlost si přivezla z Francie v roce 2000. A taky plán improvizaci v Česku pomáhat šířit a například založit tradici improvizačních zápasů.Chcete umět aktivně naslouchat či nechat zazářit ostatní lidi? Nebo umět dělat chyby? Michaela Puchalková vás to naučí. Nebo to aspoň slibuje ve svých workshopech pro firmy i pro veřejnost.Zeptal jsem se jí na to. A taky jak jí pomohla improvizace v době pandemie, kdy improvizuje celá planeta, a jak se dá této dovednosti učit v době karantény.Mluvili jsme o tom, proč když s ostatními komunikujeme online, tak nám tolik energie berou a naopak nám tak málo energie dávají.A samozřejmě, během podcastu jsme si jedno improvizační cvičení taky vyzkoušeli. Přeju příjemný poslech!

Kamil Koupý je takový "neviditelný" muž českého internetového byznysu. Nenápadně vyhlížející čtyřicátník je majoritním vlastníkem skupiny Dignity, která patří s obratem přes půl miliardy korun na českém Internetu spíše k větším rybám. Byť jste o ní možná nikdy neslyšeli.Asi jste slyšeli o firmě Tiscali, která v devadesátých letech měla ambice stát se českou internetovou jedničkou, stejně jako několik dalších firem, ale zůstalo jen o plánů. Následoval propad do bezvýznamnosti a pak pomalý návrat na scénu, u kterého už byl Kamil Koupý.Podíl v Tiscali získal výměnou za svůj projekt Osobnosti.cz. V té době už měl za sebou zkušenosti projektového manažera a obchodníka ze Seznamu, a od roku 2009 pracuje na tom, aby o Tiscali a dalších firmách z jeho portfolia bylo zase slyšet a aby byly vidět.Jak se to daří? Co pro růst a vývoj nových projektů znamenala pandemie? A jakou roli mají v podnikatelské kariéře neúspěchy?O tom všem jsme spolu mluvili. A taky o tom, jak se pracuje na home officu, když máte čtyři děti, či o tom, jaký význam měly pornoservery v internetovým byznysu. Samozřejmě, zcela seriózně.Příjemný poslech.

Jako divák vystoupil na představení standup comedy v Divadle Troníček, což byl jeho způsob oslavy čtyřicátých narozenin. Podniká zhruba deset let a buduje  skupinu firem, která chce dělat dobře showbyznys v digitální době. Prodej vstupenek na akce do toho samozřejmě patří.Jak se tomuto byznysu daří v době, kde se skoro žádná představení ani akce nekonají? Na to jsem se ho samozřejmě zeptal. Byť odpověď jsem aspoň částečně znal. TicketStream přenesl část svých aktivit online a mimo jiné realizoval přímé přenosy podcastů, které dělám společně s Luďkem Staňkem.Lze rok s covidem vzít jako příležitost, anebo je to jen prázdné klišé? Viktor Mastník je přesvědčený, že platí ta lepší varianta, a říká, že pandemie pouze urychlila záměry a plány, které stejně měl.Jaké plány to jsou? A jak bude za několik let vypadat showbyznys? O tom jsem mluvil s mužem, který vystudoval VŠE, svou kariéru začal v reklamě a posledních deset let soustavně buduje malé impérium, jehož cílem je atakovat volný čas lidí.Mluvili jsme i o tom, co je sloní ucho, což byla jedna z věcí, které mu pandemii a lockdowny pomáhaly přežít v dobré náladě. A taky o tom, jestli chyběl pivovar v Lomnici nad Popelkou a kdo v něm dělá vynikajícího sládka.

Miloš Gašparec je autorem komiksu Hana a Hana, na kterém jsem s ním deset let spolupracoval, v letech 2002 až 2011, kdy vycházel v časopise Reflex. Zároveň ve čtyřech svazcích vyšel knižně a na náměty komiksu jsem napsal také divadelní hru, která se v českých divadlech realizovala dvakrát.Ale to už je minulost. Gašparec v posledních deseti letech oživil strip o mladých puberťačkách v komiksu Jana a Jana, což tentokrát byly Slovenky. Ale jinak si jsou asi docela podobné.Gašparec kreslí třikrát týdně vtipy do deníku Pravda, kde se střídá s karikaturistou Danglárem. Mnoho let také spolupracoval s novinami a časopisy z pražského vydavatelství Economia.Jak vzpomíná na Hanu a Hanu? Nelákalo ho udělat komiks o nich z doby pandemii covidu? Anebo jakýkoli jiný komiks? A jaké to je komentovat kreslenými vtipy dramatickou slovenskou politiku?

Pokud jste o Barboře Kysilkové nikdy neslyšeli, pak asi neznáte její velké hyperrealistické obrazy. A pravděpodobně jste ani neviděli dokumentární film Malířka a zloděj.Snímek natočený norským režisérem Benjaminem Reem v Česku ještě oficiální premiéru neměl, ve světě patří k nejúspěšnějším dokumentům poslední doby. Za nejlepší dokumentární film roku 2020 ho vyhlásily například deník Washington Post či britská BBC.Týdeník New Yorker ve své recenzi napsal, že je to ideální film pro večery v karanténě. Návod je pustit si ho brzy večer a pak o něm u špaget a láhve vína do noci debatovat se svými blízkými.Barbora Kysilková je jedním ze dvou hlavních aktérů. Jak název napovídá, tím druhým je muž, který s komplicem v roce 2015 odcizil z norské galerie dva její obrazy. Později byl zadržen policií a postaven před soud. A od tohoto momentu se odvíjí fascinující příběh filmu.Mluvil jsem o něm s Barborou Kysilkovou během její návštěvy Prahy. Jak film vznikal, co během natáčení bylo nejtěžší a jak jí i zloději jejích obrazů, který se mezitím stal jejím blízkým přítelem, film a jeho úspěch změnily život.

Barbora Šťastná je bývalou šéfredaktorkou časopisu Moje psychologie, teď pracuje jako editorka Paměti národa. V jakém období života ji a její dvě dcery, jednu dospělou a druhou dospívající, zastihla pandemie?Jaký je podle ní český národ ve zpětném zrcátku historie.Proč tak špatně procházíme pandemií a na co se můžeme těšit?A má imaginární kamarádku jako hrdinka jejího posledního románu?O čem bude román, který píše právě teď?Proč se v karanténě začala učit španělsky, a už by si uměla objednat jídlo ve španělské restauraci?A kdy bude mít šanci ji navštívit?Díky, že posloucháte.

Josef Veselka je lékař, vědec a spisovatel, autor knihy povídek a novinových sloupků i komentářů. A také můj dobrý kamarád, který v podcastu Jedno procento není žádným nováčkem. Naposled jsme mluvili před necelým rokem, během prvního lockdownu, o tom, co je covid a co pro nás může znamenat.Teď už to víme, lépe řečeno jsme zjistili, že nákaza koronavirem se stala celosvětovou pandemii a možná největším problémem, který naše civilizace řeší od konce druhé světové války. Konec je na dohled, vědcům se podařilo to, čemu před rokem nikdo nevěřil. Máme k dispozici hned několik účinných a bezpečných vakcín, a v řadě zemí je už naočkována významná část lidí.To je ta dobrá zpráva.Špatná zpráva je, že Česko světlo na konci tunelu stále nevidí. Anebo vidí, ale i tak máme pocit, že je k němu příliš daleko. Situace je v Česku nejhorší od začátku pandemie, nemocnice, zdravotnictví i lidi v něm jsou na hranici svých možností.Možná za hranicí.A právě o tom jsme s Josefem Veselkou mluvili. Jak se to mohlo stát, a proč Česko tak špatně zvládlo návrat covidu po loňském létě?Platí to, co jsme si oba ještě před rokem mysleli, totiž že Česká republika je dobrým místem k životu pro nás a naše děti?Je to selhání elit, anebo náš všech? A jak to dopadne?

Jméno Petra Ulricha znám od poloviny devadesátých let, kdy i v Česku začal první internetový boom. Patří k pionýrům tohoto oboru, konkrétně byl mezi prvními, kteří začali s takzvanou elektronickou komercí. Na doméně shop.cz provozoval virtuální obchodní dům, a tehdy málokdo věděl, co si pod tím představit.Proč z něj nevznikly úspěšné firmy současné doby, jako jsou Alza nebo Mall? I na to jsem se ho samozřejmě zeptal. A také na jeho americké dobrodružství, když se pokusil se svým projektem prorazit globálně. Napoprvé se to nepovedlo.Vím do posledního centu, kolik stojí drahá životní zkušenost, říká s nadsázkou dnes.A samozřejmě jsme mluvili o jeho současném byznysu, který se týká svateb a cestování. O tom, jak svou firmu Yachtwedding úspěšně rozjel, a teď se ji nějak snaží provést těžkým obdobím pandemie, která cestování ani svatbám nepřeje.Nemohli jsme se nezmínit o dnešní situaci v Česku. Povídali jsme si na začátku tvrdého lockdownu, a já se zeptal Petra Ulricha jako krizového manažera, co říká tomu, jak situaci zvládá Andrej Babiš se svou vládou.A když vydržíte až do konce, dozvíte se o velmi zajímavém nápadu a možná rodícím se dalším globálním byznysu. Nápověda, ve hře je ambice zkusit štěstí na trhu, jehož velikost je celovsětově 400 miliard dolarů.

Znám Tomáše už skoro 20 let. Krátce jsme spolu pracovali ve vlastní česko-slovenské firmě, která pak byla na počátku startupu Piano Media. Ten později Tomáš několik let řídil a vytvořil z něj celosvětově úspěšnou společnost. Jak později řekl v otevřeném rozhovoru, hlavním důvodem, proč z Piana odešel a vrátil se k žurnalistice, byly deprese, kterými tehdy trpěl.I o tom jsme v našem podcastu mluvili.A taky o tom, co má Česko a Slovensko společné v pandemii, a protože obě země patří k nejhorším na světě, tak to nebylo moc veselé povídání.I když jak se to vezme. Mluvili jsme ovšem o tom, v čem se naše dvě země liší.A o žurnalistice, o slovenské prezidentce, o krizi středního věku a také o tom, jak těžké je zhubnout 40 kilo. Malý spoiler: není to zas tak těžké, ale o své metodě se nesmíte radit s lékaři.No a samozřejmě jsme se bavili i o tom, jak se značce Deník N daří v Česku a jestli za deset let bude svět lepší, anebo horší.

Mým dnešním hostem je Mirek Hasal. Muž, který strávil skoro třicet let ve vzduchu jako stevard Českých aerolinií. Mimochodem, jednou jsme spolu čirou náhodou letěli. Bylo to do Stockholmu nechal mě sedět v byznys třídě. Ale nikomu to neříkejte!Proto jsem však s Mirkem podcast nenatočil. Je totiž vášnivým milovníkem maratonu. Uběhl jich 119, pokud si to dobře pamatuju, a některé určitě stojí za zmínku. Proto podcast!Namátkou: běžel ve výšce 10 kilometrů nad zemí i půl kilometru podzemí. A taky po zmrzlém Bajkalu. V maratonském deníku má záznamy z 19 zemí včetně Saudské arábie, například.Na to vše jsem se ho zeptal.A taky na to, co se mu na maratonech či obecně běhu líbí.Jestli je běhání víc o těle, anebo o hlavě, jak se říká. A co to znamená, když člověk doběhne v hezkém čase?Přeju příjemný poslech! A pokud budete tento podcast poslouchat právě u běhu, přeju samozřejmě příjemné tempo a co nejvíc endorfinů.

Pavla Horáková je zkušená spisovatelka, která je úspěšnou překladatelkou a také autorkou trilogie o Hrobařících, která je určena pro dospívající.Knihu s velkým K zatím napsala jednu. Avšak to první písmeno je opravdu velké. Román Teorie podivnosti v roce 2018 způsobil literární seznaci. Získal nejvýznamnější českou literární cenu, vyhrál několik anket o knihu roku a především, zaznamenal také úspěch u čtenářů.Příběh vědecké pracovnice, která má talent vytvářet teorie o tom, jak svět či lidé kolem ní fungují, je knížkou, kterou jsem si přečetl s radostí a zájmem. I proto jsem se na rozhovor s autorkou těšil.Jakou má teorii na rok 2020, či obecně na pandemii, kterou teď prožíváme?O čem bude její druhá knížka, kterou právě dopisuje, a možná už dopsala?Myslí při psaní na překladatele, protože sama překladatelkou byla?Dá se psaním literatury v Česku uživit?Těší se na filmové zpracování svého prvního románu?A proč už po napsání Teorie podivnosti nevymýšlí sama další teorie?Rozhovor s Pavlou Horákovou je poslední z těch, které jsem natočil ještě loni. Ale je trvanlivý a ještě daleko před doporučeným datem spotřeby.Přeju příjemný poslech.

Jedno procento je podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. ANEBO také čtu své povídky z fleku. Pokud vás zajímá víc, nezapomeňte navštívit web miloscermak.com. Příjemnou zábavu!

Můj dnešní host se v té své věci rozhodl spoléhat nejen na sebe, ale požádat o pomoc ostatní. David Ježek je mladý muž, ženatý se dvěma dětmi, profesí ajťák a duší malý soukromý zemědělec. Hodně malý. Zatím si pronajal necelého půldruhého hektaru v Cholupicích na jižním kraji Prahy.On by to byl dobrý námět na filmovou komedii. Ajťák vyjíždí na pole, místní zemědělci se nestačí divit. Avšak není to film, nýbrž realita. Jak to probíhá? Zeptal jsem se na to.A taky na to, jak si vede jeho sbírka na serveru Donio, která končí druhý lednový víkend, a kde můžete přispět Davidu Ježkovi na nákup malotraktoru. Příjemný poslech.

Jan Kasl je nejen vyhledávaným architektem, ale také předsedou České komory architektů. Většina lidí si ho však pamatuje jako jednoho z bývalých pražských primátorů. A pamatují si ho přesto, že za sebou nenechal žádný velký skandál ani aféru, z čehož plyne, že mezi exprimátory hlavního města patří k těm nepochybně úspěšnějším.Stýská se mu po politické kariéře? A co mu vzala či naopak dala? Samozřejmě jsem se na to zeptal. A dostal odpověď.A pochopitelně i na mnoho dalších věcí.Koho on považuje za nejlepšího pražského primátora v historii? A co si myslím o tom současném, Zdeňku Hřibovi?Proč spolupracoval s Andrejem Babišem, a z jakého důvodu ta spolupráce tak rychle skončila?Budeme mít hotový obchvat a okruh kolem Prahy dřív, než Elon Musk přistane na Marsu?Proč je jediným opravdu výjimečným domem postaveným v Praze po roce 1989 Tančící dům?Co Praze právě teď chybí?A proč je nám tak blízká a zároveň vzdálená Vídeň, která v žebříčcích měst, kde se lidem nejlíp bydlí, dlouhodobě končí na nejvyšších příčkách?Příjemný poslech!

Přeji vám hezký poslech a hlavně radostné a příjemné Vánoce. Ať se letos  povedou minimálně na 99 procent. Ať jsou aspoň na pět hvězdiček, tak jako podcast Jedno procento. Radostné a veselé!

S mým dnešním hostem jsem mluvil přes oceán. Spisovatelka Natálie Kocábová je v USA u americké části své rodiny. Konkrétně ve Wilmingtonu v Severní Karolíně, kde se před lety usadil její dědeček, vysokoškolský učitel matematiky.Co v Americe dělá a jak dlouho tam zůstane? I o tom jsme spolu samozřejmě mluvili.A taky o tom, jaký je rozdíl mezi Čechy a Slováky, protože Slovák je její druhý manžel a shodou okolností měla nedávno v Bratislavě premiéru její divadelní hra. Zeptal jsem se i na to, zda dcera známého českého hudebníka a bývalého politika volila Bidena, či Trumpa. A koho volili její američtí příbuzní.Jaký změnami její vztahy k otci prošly a jak si stojí právě teď?Jaké sny a zájmy má její nejstarší syn, který je mimochodem přesně tak starý, kolik bylo jí, když jí v Česku vyšel první román.A kdy jí vyjde v Americe?Příjemný poslech.

Hosty podcastu Jedno procento jsou lidé, které považuji za zajímavé a zábavné. Skoro bych se nebál říct, že zvu lidi, které mám rád. S kterými bych se chtěl setkat, i kdybych netočil podcast.Z toho plyne, že v Jednom procentu nebývají rozhovory s politiky. Ne, nic proti politice nemám, ba naopak. Považuju i za těžkou a nevděčnou práci, která má můj respekt.Ale až na naprosté výjimky mezi politiky nemám žádné přátele. A není moc ztěch, kterých bych se chtěl zeptat na něco, co o nich nevím z médií či z rozhovorů, které jsem s nimi dělal jako novinář. Ne podcaster.Tento díl je proto výjimkou. O rozhovor jsem požádal Petru Peckovou, hejtmanku středočeského kraje. Ne proto, že ji znám, ale že bych ji rád poznal. A zajímá mě, proč kariéru televizní novinářky v minulých deseti letech vyměnila za kariéru v lokální, a dnes už vysoké, či spíše středně vysoké politice.Jako sexista ve výslužbě můžu říct, že mi imponuje jako pohledná a ambiciózní žena, je mi sympatické, že je běžkyně, a zajímá mě, jak obnoví a zkultivuje pověst svého úřadu po éře hejtmanky Jaroslavy pokorné Jermanové.Bude to lepší? Anebo je už v samotné budově Krajského úřadu, která paradoxně ani na území kraje nestojí, cosi zakletého a strašidelného? I o tom jsme se bavili.A taky o tom, proč opustila novinařinu a čim si jsou žurnalistika a politika podobné.Co zatím udělala nejvíc papalášského?A jaké našla ve skříních ve své kanceláři kostlivce?Co si myslí o roce 2020? A samozřejmě zazněla také zcela pravidelná otázka, zda svět bude za deset let horší, anebo lepší.Přeju příjemný poslech.

Na začátku mám jednu otázku. Kdy jste naposled četli poesii? A to opravdu tím způsobem, který čtení poesie vyžaduje, a vy jste v ní hledali ty nejniternější prožitky a emoce?Nemusíte odpovídat. Zároveň pravdou je, že když nepočítáme literární recenzenty, vědce, vydavatele či samotné básníky, pak většina lidí čte poesii v době dětství a hlavně dospívání. A v pozdějším věku se k ní vrací spíše výjimečně.Můj host Ondřej Hrabal je mladý, byť dospívání už má dávno za sebou. Je ročník 1995. A poesii nejen čte či poslouchá, ale také píše. A přednáší. Je představitelem žánru, který si v poslední době našel nečekanou popularitu. Věnuje se tzv. slam poetry.Slameři jsou takovými rockovými hvězdami literárního světa. Jejich klání přitahují stovky, někdy i tisíce diváků.  Jde o představení na pomezí umění, zábavné show a sportovního klání. Náhodně vybraní diváci vystupující hodnotí a představení tak mají své vítěze i poražené. Ve slam poetry se dokonce konají republikové šampionáty a Ondřej Hrabal se stal v této disciplíně mistrem Česka.Poesii však také píše a v těchto dnech mu vychází už druhá básnická sbírka Racci. Té první se prodalo na poměry žánru velmi slušných tisíc kusů. Racci by mohli být ještě úspěšnější, protože jsou působivou a zároveň velmi současnou knihou.Samozřejmě jsme o ní s Ondřejem Hrabalem mluvili.A taky o tom, jestli se slam poetry dnes v Česku uživit.Čím se tenhle žánr liší od standup comedy?Je těžší publikum rozesmát a rozplakat, anebo dojmout a šokovat?Jaké to bylo prožít začátek pandemie ve Vídni? A proč ho toto město tak přitahuje?Příjemný poslech!

Posluchači podcastu Jedno procento možná už z předešlých dílů pochytili, jaké jsou mé oblíbené alkoholické nápoje.Pro ty, kteří neví: z destilátů je to bourbon, z vín červené z oblasti jižní Rhony a z piva belgické aly. Na ně chodím do podniku nazvaného Gulden Draak Bierhuis. Objevil jsem ho na Novém Městě náhodou, před třemi lety. Když mě manželka poslala, abych našel v centru Prahy prádelnu.Je to trochu historka jako ze špatné komedie. Odpoledne odešel hledat prádelnu a vrátil se o půlnoci ve skvělé náladě. Ne že by to bylo úplně přesně takhle, ale každopádně to byla láska na první pohled.Na první napití.V čem je kouzlo belgických piv, a v čem jejich nebezpečí? Kde je lze poznat, jak je správně pít a co všechno je na nich zajímavého? Mluvil jsem o tom s Jakubem Acsayem.A zeptal jsem se ha také na následující věci:S kým vypil své první pivo?Jací lidé jsou ti, kteří ho vyrábějí?Má v Belgii radši Valony, anebo Vlámy? Proč chodí rád do svých barů?A jak jeho obor ovlivnil rok 2020?Příjemný poslech.

Víte, jaký rok byl nejdůležitější v historii Brna? Přece 1922. V tom roce byly připojeny k Praze obce Vinohrady, Žižkov a Smíchov. Brno se tak z pátého stalo rázem druhým nejdůležitějším českým městem.Samozřejmě, že to není pravda, a je jedno, jak budeme důležitost definovat. Ale je to vtip. A jak se Martin Reiner jako brněnský rodák a patriot, a navíc poslední dva roky i zastupitel, na vtipy o Brně dívá? Začali jsme tak náš rozhovor.Ale mluvili jsme i o mnoha dalších věcech.Namátkou:Jaký je podle něj mezi Prahou a Brnem rozdíl?Který je jeho nejoblíbenější brněnský bar či hospoda?Cítí se být víc spisovatelem, nebo vydavatelem?Proč v podstatě v jednom roce odjel do Austrálie, změnil si příjmení a vyměnil velké nakladatelství za menší?Jaký je jeho plán B?Byl Michal Viewegh v jeho životě spíš plus, anebo mínus?A jestliže jeho místo ve vydavatelském byznysu nahradil spisovatel Evžen Boček, nezůstala po něm díra ve vydavatelově duši?Mimochodem, a už si přečetl knížku Kundera od spisovatele Jana Nováka? Kterého z nich má radši?

Pozor, prozradím vám zajímavost. Protože tohle je 100. díl, tak v tuto chvíli je každý díl podcastu Jedno procento přesně jedním procentem tohoto podcastu. Už vám z toho praská hlava? Cha! Kdo tohle může říct?Dobrá příležitost připomenout i další důležitou věc.Děkuju serveru Seznam Zprávy, s nímž tento podcast vzniká. A hlavně děkuji vám, že posloucháte. Protože jedno procento je podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné lidi. Není to žurnalistika, protože můj výběr ovlivňuje jedna důležitá věc. Skoro vždycky si zvu lidi, které mám buď rád, nebo je obdivuju, anebo je prostě chci poznat.V podcastu jedno procento ovšem čtu občas také povídky. Jsou ze série, které říkám povídky z fleku. Napsal jsem jich asi dvě stě a vyšly už ve třech knížkách. A víte co? Když jsme u hrání s procenty, tak v tomhle podcastu bylo povídek 10 procent.Lépe řečeno, bylo jich devět. A ve 100. dílu, který posloucháte, vám přečtu desátou. Přemýšlel jsem, s kým tak významný díl natočit a koho pozvat. Ale protože jsou pro mě všichni hosté důležití a zajímaví, toho “stovkového” jsem radši nevybíral.Svět potřebuje happyendy. Příjemný poslech!

Tohle je už 99. díl podcastu Jedno procento. Takže není ani trochu náhoda, že mým hostem je muž, který má devítkou souzenou. Minimálně ve jménu. Jiří Devát má přezdívku G9, a nejčastěji se to vyslovuje anglicky. Patří k silné generaci manažerů a byznysmenů, kteří kariéru začali v devadesátých letech. Konkrétně byl šest let šéfem české a slovenské pobočky společnosti Microsoft, v době, kdy tato firma patřila mezi nejsilnější korporace světa. Tři roky působil ve vedení Českých aerolinií, v transformačním managementu, který přišel po Jaroslavu Tvrdíkovi. A byla to zajímavá doba a hlavně zkušenost. Do třetice byl, na prahu čtyřicítky, jmenován šéfem české pobočky dalšího nadnárodního gigantu: společnosti Cisco.Následovalo několik let hledání, menších projektů, anebo třeba čaje matcha. Působil ve firmě, která ho dováží z Japonska. A přinesl si ho v termosce do mého studia. O tom všem jsme se bavili.A na co jsem se ještě zeptal?Jaké bylo pracovat s Billem Gatesem, v čem byla síla Steva Ballmera a zda i on zbohatl na akciích Microsoftu?Jaké má pocity, když si sedne do letadla ČSA?Jaké jsou podle něj technologie, které změní svět, a proč si myslí, že to bude právě umělá inteligence?Těší se na to, až za něj bude rozhodovat jeho digitální dvojče, zbavené emocí a vybavené algoritmem hledajícím perfektní řešení?Co mu v životě dělá radost a na co se těší?Příjemný poslech.

Můj dnešní host je sympatická žena na výletě v Berlíně. Nebo tam aspoň byla, když jsem s ní na dálku mluvil. Michaela Škultéty překládá literaturu z němčiny. A co hledala v hlavním městě Německa? Klid na práci. Byla se však v Berlíně také podívat na hřbitově. A na dalších místech, kterými prošel hlavní hrdina knížky českého spisovatele Jaroslava Rudiše. Proč? Román Winterbergova poslední cesta, kterého se mimochodem v Německu prodalo již velmi slušných více než 35 tisíc výtisků, je totiž napsaný německy. A Michaela Škultéty knížku právě překládá.Je to těžší, anebo snazší překládat knihu do autorova rodného jazyka? Samozřejmě jsem se na to zeptal.A taky na další věci:Jaký je Berlín v době druhé vlny pandemie covidu?Vítězí německá disciplína, anebo jsou už i Němci netrpěliví a neposlušní?Jaké jsou v Německu letos nejúspěšnější knížky?A těší se Michaela Škultéty na romány, které zachytí pandemii a rok 2020?Od jakého spisovatele by si takové dílo ráda přečetla?No a samozřejmě zcela zásadní problém: Mají, nebo nemají Němci smysl pro humor?

Můj dnešní host má rád sklo. Ale pokud si pod pojmem české sklo představíte například bohatě zdobené šperky či sklenice rafinovaných tvarů, pak jste tentokrát vedle. Sochař Rudolf Burda ornamenty nemá rád. Miluje čisté geometrické tvary. A jak říká, inspirace hledá v makrokosmu i mikrokosmu.Na to všechno jsem se ho zeptal.A taky na to, že se stalo, že vytvořil dechberoucí instalaci před německým sídlem legendární firmy Leica, a proč se díky ní můžeme pochlubit, že největší čočka v této továrně je české výroby?Kdo si koupil jeho jarní artefakt nazvaný Virus Fighter, vyrobený z uranového skla?Kde by Rudolf Burda chtěl žít, kdyby nežil v Česku?A proč si myslí, že nemá krizi středního věku, byť tomu jisté věci tak trochu nasvědčují?

Režisér Jan Hřebejk patří k silné generaci režisérů, která možná své nejlepší věci natočila v devadesátých letech. Nebo Jan Hřebejk svůj nejlepší film teprve natočí? Zeptal jsem se ho na to.Pandemii tráví mimo jiné četbou a sledováním filmů či seriálů, které předtím vidět nestihl. Mimo jiné se mu tak konečně podařilo vidět i slavného Kmotra. Co mu říkal? A jaké jiné filmy se mu letos líbily? Poslouchejte.Proč si koupil obraz Tomáše Císařovského, na kterém Karel Gott a Karel Kryl zpívají v roce 1989 hymnu?Který rok byl nejlepší v jeho životě?Co si myslí o metoo, Woody Allenovi či o světě, kterému by jako muž středního věku už nemusel rozumět?Proč nenatočil film z karantény?A kdyby někdy dělal film o roku 2020, jaký to bude žánr? Tragédie, crazy komedie, anebo hezký český film?

Dnešní podcast je trochu jiný než předešlé díly. Má více hostů a méně témat. Lépe řečeno, hosté jsou dva a téma jedno. Daniela Kovářová a Ladislav Jakl si se mnou do studia na Smíchově v Node 5 přišli povídat o pivu. Vydávají totiž knížku s názvem Pivař a Blondýna.Nakonec to samozřejmě nebylo jen o pivu, ale taky třeba o tom, jak se nejen pije, ale hlavně žije v roce 2020. Co mým hostům chybí, jak tráví čas, co se o sobě i ostatních dozvěděli a co jim udělalo radost. Tím klíčem k pochopení roku 2020 ale bylo velmi často opět již zmíněné pivo.Mí hosté navíc patří mezi ty lidi, u jejichž povolání či profesí se často uvádí slovo “bývalí”. Ne snad, že by právě teď nedělali nic zajímavého. Daniela Kovářová je advokátkou a spisovatelkou, ale známou se stala jako bývalá ministryně spravedlnosti. Ladislav Jakl je publicista a hudebník, ale většina lidí si ho pamatuje jako bývalého šéfa politického odboru prezidentské kanceláře v éře Václava Klause.O jejich ex životech jsem však se svými hosty tentokrát nemluvil. Avšak jako obvykle mě zajímalo, jak vidí budoucnost. Bude svět za deset let lepší, anebo horší? Poslouchejte.Dozvíte se i to, čím se odlišuje česká hospoda od těch jinde ve světě, zda je kultura piva víc než jeho lemtání v hospodách čtvrté cenové skupiny a k jakému pivu by Daniela Kovářová přirovnala Ladislava Jakla. A naopak. Nápověda: za oběma pivy bychom museli vyrazit z Česka, směrem severozápadním.Příjemný poslech!

Můj dnešní host se narodil v Mnichově, má vedle českého i rakouské občanství a patří k průkopníkům českého Internetu. Od devadesátých let je Patrick Zandl jedním z nejznámějších lidí v českém veřejném prostoru. Nebo aspoň v té části, pro kterou jsou důležité technologie a budoucnost.Byl zakladatelem Mobil serveru, expertem na mobilní komunikace či mnohaletým šéfredaktorem magazínu Lupa.cz. Je úspěšným spisovatelem a dnes i manažerem. Pracuje ve firmě Průša Research, která patří k nejznámějším a nejúspěšnějším českým technologickým firmám ve světě.I o tom jsme se bavili. A také o dalších věcech.Je Česko stále onou inženýrskou velmocí, za kterou se považuje?Proč je v mnohem menším Estonsku mnohem víc globálně úspěšných startupů?Co je špatně na českém školství a vzdělávání?A která současná technologie uvádí Patricka Zandla v úžas?Ale mluvili jsme i o jiných tématech. Samozřejmě i o Covidu. Patrick Zandl byl jedním z těch technologických nadšenců, kteří na jaře pomáhali vládě a mimo jiné přivedli premiérovi Babišovi muže s excelovými tabulkami.Ano, byl jedním z těch, kteří v létě měli přijít, ale nepřišli, máme-li citovat zmatená slova Andreje Babiše. Proč nepřišel konkrétně Patrick Zandl? Poslouchejte. Vysvětlí to velmi jasně i srozumitelně.Budeme mluvit i o politice, v tuto chvíli lokální, kde Patrick Zandl působí. Ale můj host se na rozdíl od mnoha jiných nebojí na rovinu říct, že si myslí, že bude nejlepší ministr školství za dlouhá léta, a že tedy bude o tuto funkci po příštích volbách usilovat.Jak dopadnou, či lépe řečeno jak jejich výsledek Patrick Zandl odhaduje? Příjemný poslech!

Už jste někdy přišli o řidičák? Pak jste - když jste ho po vypršení trestu chtěli získat zpět - museli absolvovat takzvané dopravně psychologické vyšetření. Není vyloučeno, že tím, kdo vám vystavil posudek o způsobilosti, byl můj dnešní host.Michal Walter je dopravní psycholog akreditovaný ministerstvem dopravy. Známe se už delší dobu, před zhruba deseti lety jsem s ním dělal rozhovor s názvem psychopati za volantem. Pokud máte pocit, že byl možná i tak trochu o vás, poslouchejte dvojnásob pozorně. O čem jsme spolu mluvili tentokrát? Pandemie zaskočila mimo jiné i lidi, kteří chtějí dostat svůj řidičský průkaz zpátky. V době nouzového stavu totiž většina dopravních psychologů nemůže pracovat. Konkrétně jde o ty, kteří vykonávají svou činnost jako OSVČ. Jejich kanceláře jsou dnes ze zákona zavřené.Je to nefér a dá se s tím něco dělat? Bylo by možné poskytovat psychologické poradenství online? A jsou živnostníci znevýhodněni vůči těm, kteří vykonávají tu samou práci, ale nikoli jako OSVČ, nýbrž jsou zaměstnanci? O tom všem jsme mluvili.A taky o tom, jestli jsou řidiči v době pandemie spíš ohleduplnější, anebo naopak nervóznější a beozohlednější.No a podívali jsme se i do budoucnosti, konkrétně na to, co budou dopravní psychologové dělat, až se na silnicích začnou objevovat samořiditelná auta.

Můj dnešní host přijel na natáčení podcastu na bílém silničním kole. Z Vinohrad na Smíchov. S širokým úsměvem, v paprscích listopadového slunce. Nevypadal jako jeden z nejúspěšnějších českých podnikatelů. Spíš jako spokojený muž středního věku, který si užívá hezký podzimní den.O čem jsme s Antonínem Kokešem mluvili?- jestli má rád motivační knížky- proč ho víc než příběhy velmi úspěšných lidí baví příběhy těch středně úspěšných- jaká je nejdůležitější vlastnost, pokud vůbec nějaký úspěch chcete mít- a jak důležité je mít štěstí.Mluvili jsme s Antonínem Kokešem tako o světě, který přijde po pandemii. Jestli bude horší nebo lepší. A jestli my budeme horšími anebo lepšími lidmi. A v čem je nejistota, kterou současná krize přináší, pro lidi přínosná a obohacující.Hostem 92. dílu podcastu Jedno procento je muž, který rád přichází věcem na kloub a nevadí mu dlouhé cesty pěšky. Podnikatel Antonín Kokeš. Přeju příjemný poslech.

I letos nabízí Lubo Mikuš svou vyhlášenou specialitu: svatomartinskou husu. I když, zajít si na ni nemůžete. Pouze si pro ni přijít. K okénku. Tak zkrátka dnes žijeme v pandemii.Lubo Mikuš není původní profesí kuchař, ale číšník. To je práce, kterou miluje. Mezi lidmi, kteří jsou někdy v dobré náladě, jindy v horší, on sám však vždy ve výtečné, a k službám. Jsou v tomhle Češi horší než jiné národy, jak se někdy říká? Lubo Mikuš je Slovák, ale přesto, nebo právě proto jsem se ho na to zeptal.Miluje Francii a její kuchyni. Vášnivě nesouhlasí s tím, že když odřízneme vysoká patra tzv. fine dining, že v Evropě najdeme lepším národní kuchyně než tu francouzskou. Prý to není pravda. Ale poslouchejte.Vychodil hotelovou školu ve slovenských Piešťanech, v Praze začínal v restauraci nahoře v Tančícím domě, a o pár let později s přáteli tuto restauraci také sám provozoval. Pracoval ve Francii, na Korzice a v Burgundsku, ale za domov považuje Prahu.S úrovní gastronomie je zde spokojen, byť je zároveň pravda, že Praha má stále pouze dva podniky s michelinskou hvězdou. Předběhla nás Budapešť a Vídeň, ta je na míle vzdálená. proč to tak je? Poslouchejte.Dozvíte se, jaký je zaručený a zároveň jediný recept, jak hosta dostat do dobré nálady, a pak ho v ní udržet. Nápověda: ano, je to ten způsob, který vás napadl jako první. Ale stejně si to poslechněte.

Tomáše Prouzu znám od poloviny devadesátých let. V té době byl novinář, o pár let později se jako zakladatel serveru Peníze.cz stal internetovým byznysmenem. Stačil se svézt na první webové bublině, lépe řečeno na jejím dozvuku, a nakonec se mu povedlo i to, proč lidé startupy zakládají. Tedy tzv. exit, což znamená, že firmu úspěšně prodal. A neuběhl ani moc dlouhý čas, a Tomáš Prouza vstoupil do politiky. Či lépe řečeno státní správy. Stal se náměstkem tehdy mladého, nadějného a oblíbeného politika, který se jmenoval Bohuslav Sobotka. Jaký byl přechod z firmy o dvaceti lidech na úřad, kde věkový průměr kolegů byl o čtvrt století vyšší a dveře tam měli knoflíky zvenku i zevnitř? Samozřejmě jsem se na to zeptal. I na další věci. Byl nějaký rozdíl pracovat ve vládě Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka? Řídili tehdy politici stát efektivněji, anebo hůře než dnes? Jaký byl Bohuslav Sobotka politik a jaký je člověk? Proč se Tomáš Prouza sám nikdy nestal ministrem, byť náznaky i možnosti existovaly? Poslouchejte. Jako viceprezidenta Hospodářské komory jsem se zeptal i na to, kdo by byl podle jeho názoru z veřejně činných osob nejlepším premiérem vlády v době pandemie? Nápověda, vlastně dvě. Za prvé: Andrej Babiš to není. A za druhé: Tomáš Prouza ve skutečnosti jmenoval muže dva, oba naprosto odlišné. Víc se dozvíte v dnešním díle podcastu. Bavili jsme se také o vlajkách na zahradě, o dětech i o karéře, a samozřejmě o budoucnosti. Padne otázka, kterou mí hosté slyší vždycky. Bude za deset let svět horší, anebo lepší? Hezký poslech. Tento podcast vzniká společně se zpravodajským serverem Seznam Zprávy.

Můj host Vilém Rubeš na mě vždycky působil jako gentleman ze staré školy. Muž se znalostí staré whisky a se slabostí pro doutníky, kterého si snadno představíte někde ve městě v baru nebo v kuřáckém klubu. Jak se proboha takový člověk ocitl v malém, a místní odpustí, také zapadlém městečku ve středních Čechách? Na to jsem se ho zeptal. Nápověda: jak by se s pomocí klišé řeklo, šel za hlasem svého srdce. Lépe řečeno jel taxíkem a ve sněhové kalamitě, ale to si poslechněte sami. Byl životním partnerem Báry Rektorové, známé jako sushi queen, která byla ženou s talentem pro podnikání v gastronomii a hlavně odvahou o tom veřejně mluvit a diskutovat. Bohužel loni v létě zemřela na zhoubnou nemoc. Mluvili jsme s Vilémem Rubešem i o tom, jaké to je, když padesátiletý chlap veřejně truchlí. Povídali jsme si o spoustě věcí, třeba i o tom, že pandemie bere lidem z reklamy práci, či jaká byla devadesátá léta. V reklamě, a nejen tam. Co znamenala pro celou českou společnost. Byla to zlatá éra, jak si někdy naše generace myslí? A samozřejmě, tématem byla i politika. Že vůdce nebo leadr se v těžkých dobách někdy objeví, a jindy zase neobjeví, a nám nezbývá než doufat, že se tak stane. Nebo že dokonce budeme při tom. Plus ještě jedna malá návnada, abyste poslouchali až do konce: před pár lety Vilému Rubešovi zazvonil pozdě večer telefon, a na druhém konci byl někdo, koho on sám nečekal. Babišův muž na PR práci, často démonizovaný Marek Prchal. Co chtěl? Jen Vilému Rubešovi říct, že by si od něj rád přečetl generační román. Už ho píše? Poslouchejte.

Kdo jsou Češi? Mistři improvizace. Zvykli si na to, že když je něčeho nedostatek, že si to musí nějak zařídit. V tom jsme nejlepší na světě, říká můj dnešní host. Je jím žena a říká se o ní, že by mohla být příštím českým prezidentem. Tedy prezidentkou. A bylo by laciné tvrdit, že se to říká hlavně proto, že je podobná slovenské prezidentce Zuzaně Čaputové. Těch důvodů, proč by mohla být dobrou prezidentkou, je daleko víc. Danuše Nerudová je úspěšnou rektorkou brněnské Mendelovy univerzity. Je uznávanou ekonomkou. Patří mezi nejmladší profesory v zemi a je předsedkyní Komise pro spravedlivé důchody. Což mě mimochodem zajímá, protože doba, kdy půjdu do penze, se pomalu a zároveň jistě blíží. Danuše Nerudová je zároveň členkou platformy KoroNerv, která propojuje experty různých oborů a hledá, jak minimalizovat škody způsobené pandemií. I o tom s Danuší Nerudovou mluvíme: jaké je její vysvětlení, že se Česko stalo z premianta první vlny jedním z nejhorších žáků vlny druhé. Jak se přihodilo, že jsme najednou uprostřed takové pohromy? Samozřejmě se jí zeptám i na to, s kým by chtěla uvíznout ve výtahu (nápověda: je to sympatický a úspěšný muž), a zda si myslí, že za deset let bude svět horší, anebo lepší. A řeč bude i o jejím případném prezidenství, které ostatně údajně už několikrát ve svých nedělních videích s názvem Čau lidi … promiňte, teď v posledních týdnech už je to Vážení spoluobčané … zmínil premiér Andrej Babiš. Bude kandidovat? A už ji v tomto ohledu někdo oslovil? Poslouchejte. Podcast jedno procento vzniká ve spolupráci se zpravodajským serverem Seznam Zprávy a jsem moc rád, že ho posloucháte. Přeju příjemný zážitek.

Tentokrát jsem si pozval hosta, který mě až na konci našeho povídání na sebe prozradil zajímavou věc: že nerad přemýšlí zbytečně. A že o takových věcech pak nerad mluví. Panebože, ale to je přece definice podcastu! Proto jsme si tenhle formát vynalezli a k tomuto ideálu ho kultivujeme. Aby to bylo v prvním plánu povídání o nezajímavých, obyčejných věcech. Něco jako takové ty tlachy v hospodě. Jen si k tomu přizvete prostřednictvím technologií víc lidí. Ale já si myslím, že Marek Prokop, marketingový guru a jeden z těch, kteří v Česku stavěli základy toho, co bychom v nejširším slova smyslu mohli napsat digitální obsah, to dobře ví. A že se mu zároveň povedlo to, co mám na podcastech nejradši: při povídání si o zbytečnostech a odpovídání na banální otázky nakonec říct něco zajímavého a pozoruhodného. Posuďte sami. Krátký výčet toho, o čem jsme se bavili. Například: jak souvisí jeho první zkušenosti s online světem s pěstováním bonsaí. Proč byli jeho první klienti v druhé polovině devadesátých letech Američani, a co měl, jako v té době obyvatel Říčan u Prahy, společného s velkou svatbou v Texasu. Nebo co dělal pro zakladatele firmy Mall.cz, dnes miliardáře Ondřeje Fryce. Taky jaká se mu líbí definice, co je eshop. Schválně, co myslíte: a) marketing, b) IT, c) logistika. Nehodící se škrtněte. Anebo poslouchejte naše povídání. Abych nezapomněl, taky jsme se bavili o hraní na foukací harmoniku. Podcast jedno procento vzniká ve spolupráci se zpravodajským serverem Seznam Zprávy a jsem moc rád, že ho posloucháte. Dejte mu pět hvězdiček, protože přesně takový počet si zaslouží.

Mám rád češtinu, ostatně je to můj pracovní nástroj. A jak už to s nástroji bývá, někdy je ovládáme lépe a jindy hůře. Vždycky se však hodí pomoc těch, kteří mají jejich obsluhu jako náplň práce. U psaní a jazyka se jim říká korektoři. S jedním z nich jsem natočil nový díl podcastu. Tedy s jednou z nich. Ale Markéta Gregorová na ženské formě tohoto slova netrvá. S tím, že její profese korektor, je naprosto v pohodě. Ale abyste o ní nezískali falešnou představu. S mnoha věcmi v pohodě není: třeba když děláte špatně uvozovky nebo říkáte “bysme”. Jestli máte Twitter, je velká pravděpodobnost, že ji znáte. Vystupuje pod jménem Jazykovědma a její tweety jsou mezi všemi těmi covidy, Babiši a Trumpy doslova oáza pohody. Byť jak říkám, to děvče umí být ostré! O čem jsme se bavili? Třeba o tom, co pomůže mužům, aby jí připadali víc atraktivní. Nebo o tom, kde má v souvětí ráda čárku. A samozřejmě o spoustě dalších věcí. Bylo to riskantní povídání. Přece jen, když se bavíte s korektorem, dáváte si sakra pozor, abyste mluvili správně. Avšak zároveň to bylo povídání milé a příjemné, jako s každým, kdo má rád svou práci a miluje jazyk. Ano, byl to jeden z těch novinářských rozhovorů, ve kterém padají i tvrdé, nelítostné otázky. Například: “Máte ráda středník?” Nápověda: Jazykovědma ho má tak ráda, že si ho nechala vytetovat na tělo. Kam? Poslechněte si podcast. Přijměte omluvu za sníženou kvalitu zvuku, vzhledem k okolnostem jsme natáčeli na dálku. Navíc Markéta bydlí a žije daleko na východě. Říká se tomu Morava a údajně tam také mluví česky. Prý moc hezky. Příjemný poslech!

Můj dnešní host byl někdy optimistický a jindy mírně pesimistický, což však omlouval slovy, že bude rád, když se bude mýlit. Jako introvert se v roce 2020 necítí tak špatně jako mnozí ostatní. Jako nakladatel si nestěžuje, ale samozřejmě by to mohlo být lepší. Jako spisovatel je plodný: nedávno odevzdal rukopis v ráži 1200 stran, řečeno vojensky. Jiří Padevět je z mého pohledu veřejný intelektuál, takže mě zajímalo, koho mezi dnešními českými spisovateli vnímá jako veřejného intelektuála on. Řeč byla také o knížkách o přírodě, o povídkách Ivana Krause či o jeho vlastní knížce Průvodce protektorátní Prahou. Pokud jste to nepoznali, tak jsem právě vyjmenoval největší bestsellery vydavatelství Academia. Ano, jeho ředitelem je právě Jiří Padevět, a to už dvanáct let. Prozradil mi, že knížky na metry, kvůli vylepšení vzhledu obýváku, kupovali lidé už v osmdesátých letech, takže to není žádný módní výstřelek roku 2020, kdy chceme mít co nejzajímavější pozadí na videu při telekonferencích. A o čem jsme ještě mluvili? O banalitách i důležitých věcech, tedy třeba o tom, co dělá Jiřího Padevěta šťastným. Nápověda: ze čtyř položek prozradím dvě, manželku a knihy. Jaké jsou ty zbývající? Poslouchejte.

S Erikem Taberym jsme se v minulém desetiletí vídali pět let občas na poradách, protože jsme pracovali pro stejného zaměstnavatele. Ale protože jsem se více než rok neviděli, napadlo mě, že se ho zeptám: jaké to je dělat politický týdeník v době pandemie. Krátká odpověď: zajímavé i těžké, i když Erik Tabery si nestěžuje. Ví, že díky krizi vidíme spousty věcí ostřeji a zřetelněji než v běžných časech. A krizi prožíváme, o tom není pochyb. Možná poprvé po roce 1989. Až dosud se nám globální potíže spíše vyhýbaly. O čem jsme mluvili? Třeba o tom, co lidé chtějí od politiků slyšet, ale bohužel to od nich neslyší. Jak je Respekt politicky vyhraněný, a zda je součástí přijímacího pohovoru vyplnění volební kalkulačky. Žáda šéfredaktor od svých autorů názorovou jednotu? Drží si Respekt jako primárně papírový týdeník apel i pro nejmladší, dnes plus mínus dvacetiletou generaci čtenářů? A kdy Erik Tabery naposled viděl majitele Respektu a Economie Zdeňka Bakalu? Plus malý bonus: Erik Tabery tento rok hodně četl. Která z přečtených knížek ho nejvíc zaujala a zůstala mu v hlavě? Poslouchejte.

Mým dnešním hostem je vážený exkolega z časopisu Reflex. Ostatně ho z podcastu už znáte, minule jsme se spolu bavili například o šnecích nebo prvním lockdownu. Ale uběhl čas, spousta se toho změnila a já pozval Jiřího X. Doležala znovu. O čem jsme spolu mluvili tentokrát? Třeba o tom, proč je někdy výhoda, když jsou mezi lidmi zbraně. A je celkem jedno, jestli jde o ty střelné, anebo třeba o meče jako v Japonsku. Ale mluvili jsme i o Jirkově první literárním díle, kterým byla v šesti letech napsaná pohádka o medvědovi, a zároveň zatím posledním, kterým je kniha "Greta v pyčobani", napsaná letos. A proč JXD své knihy vydává elektronicky či tiskne v malých vlastních nákladech, a neobrátí se na zavedené vydavatelství? I na to přišla řeč. Nápověda: souvisí to s tím, že dvě nejzajímavější knížky, které Jiří Doležal tento rok četl (od profesora Flégra a Václava Moravce) si ... ehm ... koupil ve slevě. A nakonec padla i otázka: bude příštím poslancem Babišova surikata a příštím ministrem Babišův vycpaný krokodýl? Poslouchejte.

Dnes po delší době nabízím povídku. A pozor, dokonce s příběhem. A taky s medailí. Sice ne zlatou, ale i stříbrná je taky dobrá . Druhé místo na bedně, jak se říká. Celé to vysvětlím. Letos, jak známo, je přestupný rok, a 29. únor vyšel na sobotu. Někdy kolem poledne jsem si na Twitteru přečetl, že někdo z mých přátel poslal povídku do soutěže Havran. Pokud to nevíte, tak to je soutěž vyhlašovaná Českou sekcí autorů detektivní a dobrodružné literatury. Zaujalo mě to, a našel jsem si podmínky soutěže na webu. Napadlo mě, že bych se taky zúčastnil. Mělo to jediný problém: uzávěrka byla na konci února. Ale co, vždyť je přece přestupný rok! Díky tomu jsem měl ještě skoro dvanáct hodin času. Sedl jsem a psal v jednom kuse asi do osmi do večera. Pak jsem si dal se ženou film na Netflixu a někdy kolem desáté si šel do pracovny přečíst, co jsem napsal. Vyleštil jsem věty i slova, trochu přepsal konec. Jak to dopadlo? Přesně za minutu půlnoc jsem -ještě v termínu - povídku odeslal emailem. A podepsal se pseudonymem. Vybral jsem si ten, který jsem už párkrát použil v devadesátých letech. Miloš J. Blažej. Podle mého dědy, který se jmenoval Jaromír Blažej. No a výsledek? Minulý týden se ceny slavnostně vyhlašovaly. A povídka Miloše J. Blažeje si odnesla druhé místo. V první chvíli jsem byl trochu smutný. Kdo by nechtěl vyhrát? Ale pak jsem si řekl, že v konkurenci asi 40 přihlášených prací je to vlastně moc hezký výsledek. Takže vám tu povídku teď nabízím. A kam vás pozvu? Do centra Prahy. Za volantem staršího Subaru je muž se čtyřicítkou na krku. Vypadá lehce unaveně a zamyšleně. Jakoby byl myšlenkami jinde. Ale jede si pro zákazníka, lépe řečeno zákaznici. Být laciným reklamním textařem, napíšu, že je chladná zimní noc jako stvořená pro vraždu. Ale takovým textařem nejsem, a tak se omezím jen na to, že muž zastavuje před barem v centru Prahy. Hezký poslech!

Hostem je Vojtěch Gibiš. Novinář pracující v Televizi Seznam vydává v polovině října společně s Michalem Kubalem z České televize knížku Pandemie. Publicistické zpracování toho, jak se zrodil největší příběh letošního roku, a možná i celého počátku jednadvacátého století. Autoři se na napsání knížky domluvili už v březnu, kdy svět sevřela první vlna pandemie, a nepříznivě zasáhla kromě Číny také hlavně severní Itálii a severní Ameriku. Česku se vysoké počty nakažených, hospitalizovaných i mrtvých na jaře vyhnuly.¨ Proč? I na to dává odpověď knížka Gibiše a Kubala, včetně toho, že v ní poprvé zazní i jméno tajemného muže, který údajně přesvědčil nejdřív ministra vnitra, pak ministra zdravotnictví a nakonec předsedu vlády o tom, že je třeba zavést rychlá a tvrdá opatření proti šíření viru. I o tom jsme se s Vojtou Gibišem bavili, byť na jméno toho muže si musíte počkat až do 19. října, kdy knížka vychází a kdy dle dohody s ním bude zveřejněno. Do tiskárna putovala kniha Pandemie, vybavená výbornými fotkami mimo jiné Lukáše Bíby, v srpnu. Do knihkupectví míří v říjnu. Plán byl nabídnout čtenářům poklidné podzimní čtení k roztopeným kamnům. Tedy shrnutí toho, jak pandemie proběhla a co pro Česko i svět znamenala. Jenže události se vyvinuly jinak. Knížka vychází v době, kdy se v Česku rozjíždí druhá vlna, a to rychlostí a v intenzitě, kterou nikdo nečekal. V počtu lidí s pozitivním testem, ale bohužel i hospitalizací a již také úmrtí patříme k těm nejhorším ve světě. Stalo se to, co asi ani autoři netušili. Nebo tušili? A jak Vojtěch Gibiš tipuje další vývoj? Jak pandemie zasáhne do americké politiky a kdy se podle něj dočkáme vakcíny? Poslouchejte.

Partnerem podcastu je společnost 02 CZ. Petr Kasa byl prvním hostem diskusních večerů v pražském coworkingu Node5. Kvůli covidu jsme ho nakonec museli udělat pouze online, před "prázdným" publikem. Poslechněte si první rozhovor této séri s Petrem Kasou. Petr Kasa s bratrem Martinem už jednu úspěšnou firmu založili a dobře prodali, a teď jdou s druhou, ještě úspěšnější, na pražskou burzu. Kasa.cz dala oběma bratrům nezávislost a vzala jim symbolicky jméno. Pilulka z nich udělala spoluzakladatele miliardové firmy, byť zatím měřeno pouze v korunách. Když všechno dobře dopadne a 6. října se s Pilulkou začne obchodovat, budete si její akcie moci koupit i vy. Jak Pilulka vznikla a čí to byl nápad? Kdo z obou bratrů je lepší běžec, kdo má ve firmě vyšší funkci a jak si rozdělili práci? Koho napadlo nehledat strategického investora, ale zajít si pro peníze na další rozvoj právě na burzu? O tom všem jsem se s Petrem Kasou bavil. A taky o tom, jestli už měl krizi středního věku, zda je šťastný a zda sní o letu do vesmíru. Známe se dlouho a mám Petra rád, lépe řečeno ho obdivuju za to, jak k byznysu přistupuje. Soustředěně a soustavně. Na výsledcích, které s bratrem Martinem mají, je to vidět. Zvu vás tedy do smíchovského coworkingu Node5. Točili jsme v úterý 29. září večer, sice před prázdným publikem, ale i tak to snad bylo zajímavé povídání. Například se dozvíte, že Petr se rozhodl žít do 101 let. Ale víc už neřeknu. Přeju příjemný poslech! Další podrobnosti hledejte na miloscermak.com.

Partnerem tohoto podcastu je společnost O2CZ. Děkuji, že ho posloucháte a doporučíte ho svým známým či blízkým. Jsou to rozhovory s lidmi, kteří mě zajímají a baví. Bude apokalypsa fotogenická? I o tom jsme se bavili s mým dnešním hostem. Ano, tipujete správně, že jím byl fotograf. Lépe řečeno fotografka Alžběta Jungrová. Její jméno mají mnozí zafixováno ve škatulce reportážních fotografů. Patřila k těm nejlepším. A nejodvážnějším. Ale to už neplatí, lépe řečeno dnes je ve škatulce fotografů reklamních. A opět patří k těm nejlepším, což v této kategorii znamená k nejžádanějším. Mluvili jsme o tom, jak se její život proměnil, jestli se jí po cestách do míst konfliktů a tragédií stýská, a co všechno má na dnešní práci ráda. Nápověda: je toho hodně. A taky jsme mluvili o tom, jaké bylo fotografování na kinofilm, že se i při práci pro reklamu dá dělat dokumentární fotografie a co pro Alžbětu Jungrovou znamená, že její rodina vede spor s prezidentem Zemanem o jeho lživých výrocích na adresu Alžbětina pradědečka Ferdinanda Peroutky. Příjemný poslech!

Pomalu končí léto a na dveře ťuká podzim. A taky druhá vlna pandemie. Velmi napjatě a s obavami naslouchají tomuto ťukání ti, které už jarní karanténa ovlivnila velmi, velmi zle. Mnohé likvidačně. Řeč je o restauratérech a hoteliérech. Můj dnešní hosté je obojím. Ale když se ho zeptáte na jeho profesi, řekne, že celoživotně baví pracovat ve službách. Prostě … starat se o to, aby lidem, jeho hostům a klientům, bylo dobře. Moc se mi líbí, jak v našem podcastu popisuje moment, kdy je nejvíc v práci šťastný. Nápověda: je pátek večer a v jeho restauraci plápolají svíčky na stolech a cinkají příbory. Marek Nevrklo provozoval menší hotel v Praze, bude o něm řeč. A hlavně, provozuje restauraci Panská zahrada v Dobřihovicích kousek od Prahy. Povídali jsme si o všem, co to znamená. Například: jak a zda vůbec mu pomohl český stát, jestli bere v restauraci platební karty, zda se stává, že lidé nepřijdou, byť si v do posledního místa plné restauraci do poslední chvíle drželi rezervovaný stůl ... a například i o tom, jaké dávají Češi spropitné. Povídali jsme si o tom, jaké spropitné dává Marek Nevrklo, když si zajde na jídlo s rodinoudo své opbíbvené restaurace v Praze. Jaká to je? Poslouchejte. Přeju příjemný poslech, partnerem podcastu je společnost O2 CZ.

Už jste slyšeli, že můžete dokázat všechno na světě, a stačí jen chtít? Ano, to je jedna z nejčastěji opakovaných lží, oblíbená zejména motivačními příručkami. Nikdy nestačí jen chtít. Musíte toho sami hodně udělat. A ani pak to není jisté. Ale někdy to vyjde. Sponzorem podcastu je společnost 02 CZ. Mám takový příběh, který bych vám rád vyprávěl. Protože je úplně čerstvý. Včetně poslední tečky, kterou za ním dvaatřicetiletý český podnikatel Damir Špoljarič udělal před pár dny v estonské Rize. To když pětkrát bez autopilota přistál s dopravním Airbusem 320. Definitivně tak získal oprávnění pilotovat tento druh letadla. Kdyby chtěl jako běžný pilot létat is pasažéry, musel by nastoupit k nějaké letecké společnosti a absolvovat zhruba ještě sto leteckých hodin pod vedením školícího kapitána. Ale to se nestane. Mimo jiné proto, že letecké společnosti v létě 2020 piloty propouštějí, nikoli najímají. Avšak zde je můj nový podcast: s mladým úspěšným mužem, který nejenže vybudoval velkou a fungující firmu, ale když si před dvěma a půl roky poprvé sedl do malého sportovního letadla, rozhodl se, že budou co nejdřív létat i s tím velkým dopravním. Což se mu povedlo. A taky zhubnul víc než sto kilo, mimo jiné. Prosím, poslouchejte pečlivě, pokud si myslíte, že některé věci prostě nejsou možné.

Dnešní díl se klidně mohl jmenovat dvě stě procent. Avšak ne Miloše Čermáka, nýbrž designérky Anny Marešové. Právě na 200 procent totiž splnila tato půvabná a křehká žena tento týden své původní představy na crowdfundingové platformě hithit.cz. Na svůj nový produkt, kterým je menstruční kalíšek, vybrala už přes 900 tisíc korun. Peněženky jejích příznivců přitom zdaleka neřekly poslední slovo. Vybírat se bude až do začátku září. Možná jste o Anně Marešové už slyšeli. Nebo skoro určitě jste o ní slyšeli. Upoutala na sebe pozornost dvěma věcmi, byť obě jsou jak velikostí, tak účelem hodně odlišně. Stručně řečeno: získala si zaslouženou pozornost vibrátorem a tramvají. O obojím jsme si povídali. O firmě s legračním názvem Whoop-de-doo, jejíž je zakladateklou a majitelkou, a která už řadu let poutá potornost erotickými pomůckami pro ženy. A samozřejmě i o pražské tramvaji, onom elegantním kabrioletu na kolejích, který si můžete pronajmout a podívat se z jeho paluby na Prahu z úplně jiné perspektivy. No a povídali jsme si rovněž o jejím novém projektu, kterým je zmíněný menstruační kalíšek. Dopředu se omlouvám za rozpaky, které se mi někdy nedařilo tak úplně zamaskovat. Patřím k těm satromódním mužům, pro které nepatří menstruace k úplně komfortním tématům. Ale i kvůli mě Anna Marešová svůj projekt dělá. Jak tvrdí, otevření tabuizovaného tématu bylo jednou z jejích motivací. Anna Marešová je skvělá, sympatická a odvážná. Doufám, že vás náš rozhovor bude bavit tako jako mě. Sponzorem podcastu je společnost O2 CZ. Přeju příjemný poslech.

Vítejte u druhé sezóny podcastu Jedno procento. Jeho partnerem je společnost O2 CZ a já jsem moc rád, že ho posloucháte. Můj dnešní host se jmenuje Michal Illich. Ale začnu oklikou. Zprávou, kterou před pár dny vydala televize Nova. Rozhodloa se zavřít blogovací systém blog.cz. Před deseti lety byl populární tak, že byl s třemi milióny autorů a čtenářů v Top10 českého Internetu. Dnes už lehce zanedbaný a pozapomenutý, ale stále zhruba s miliónem návštěvníků měsíčně. Takže i v době zavření docela populární. Avšak hlavně, Blog.cz má zajímavou historii. Systém založil můj dnešní host. Tehdy zhruba pětadvacetiletý programátor, a hlavně tvůrce fulltextového vyhledávače Jyxo, který jako první vyhledávač uměl dobře česky, dokonce o několik let dřív než Google. No a právě v balíčku s vyhledávačem koupila od Michala Illiche televize Nova, lépe řečeno její mateřská společnost CME, blogovací systém blog.cz. Illich, který v té době vlastnil 85 procent firmy, vydělal něco kolem sto miliónů korun. Jak s nimi naložil? Co si dopřál, jaké firmy založil a co dělá teď? O tom je dnešní podcast. Napovím jen tolik, že řeč bude o projektu hybridního letadla Zuri s kolmým startem. Michal Illich financuje jeho vývoj z velké části ze svých peněz a v příštích týdnech provede testovací lety s prvním velkým prototypem. Ještě krátká poznámka, než budete poslouchat: lidi jako Michal Illich mám rád. Nepatří mezi byznysmeny, kterými cloumá ego a my stále slyšíme o jejich kolosálních plánech. To však neznamená, že je nemá. Naplňuje je nenápadně, ale trpělivě. Mít projekt jako Zuri, to je krásná a velká ambice. A také odvaha a zároveň risk. Který nemusí vyjít. Hezký poslech!

Vítám vás u poslechu po krátké prázdninové pauze. U dílu, který má pořadové číslo 74. Anebo taky nula. Začínám totiž druhou sezónu. Ve čtvrtek 14. srpna to bude přesně jeden rok, co jsem natočil první díl s ekonomem Tomášem Sedláčkem. V podcastu se za první rok vystřídalo sedmdesát hostů. Připomenu, koho zvu. Jsou to lidé, které mám rád, nebo kteříá mě zajímají, anebo - dovolíte-li lehce expresivnější výraz - kteří mě baví. Cílem podcastu není najít pravdu, usvědčit lháře a zjednat pořádek. Můj podcast není v pravém smyslu žurnalistika. Založil jsem ho proto, abych si mohl popovídat s lidmi, o kterých se chci něco dozvědět. A mám jedinou ambici, dá-li se to tak nazvat. Budu strašně rád, když se o těchto lidech něco nového dozvíte i vy. A když vás to bude bavit. Dlouho jsem přemýšlel, koho pozvat na začátek druhé sezóny. Měl to být nějaký parádní, mimořádný host. A nakonec jsem jako hosta zvolil člověka, který není mimořádný ani trochu. Vlastně je pro posluchače tohoto podcastu tím nejnudnějším a nejobyčejnějším. Pozval jsem sám sebe. Ale nebojte, nebudu si povídat sám se sebou. Požádal jsem o tuto nevděčnou práci někoho jiného. ým záskokem v nultém díle je Luděk Staněk. Kolega z našeho společného podcastu Čermák Staněk Comedy Podcast. Tohle je výsledek. Natčili jsme tento díl v našem novém studiu v Node5 v Praze na |Smíchově. Sponzorem tohoto podcastu je společnost 02. Děkuji ji za důvěru a rok trvající dobrou spolupráci. A jak vždy říkám, a myslím to přesně tak, tím nejdůležitějším jste vy. Posluchači. Přeju příjemný poslech.

Bude, anebo nebude druhá vlna nákazy koronaviru? A pokud bude, na co se máme připravit? tyto otázky jsem položil dnešnímu hostovi. A to přesto, že není epidemiolog, hygienik ani odborník na matematické modely. David Šimák je nájemný marketér, jak sám sebe nazývá. Ale zároveň člověk, který v době první vlny koronakrize shrnoval skoro každý den nejdůležitější informace a zároveň své postřehy o tom, jak se šíří nemoc Covid19. Říkal svým textům koronaskřípky a publikoval je na Facebook. Možná právě proto, že není expertem v žádném ze zmíněných oborů, byly jeho texty velmi věcné a srozumitelné. David Šimák dělal to, v čem bohužel selhala profesionální média. Aspoň z mého pohledu. Vybíral to podstatné a důležité, a to zajímavé zasazoval do pařičného kontextu. Teď v době rozvolňování opatření vlády se mu navíc přihodila zajímavá věc: v jeho okolí se v práci vyskytl koronavirus a on musel do povinné karantény. Jaké to bylo? A co z toho plyne pro to, co můžeme čekat i my ostatní od dalších měsíců? I o tom jsme mluvili. A hlavně o tom, jak se doba covidová mění v dobu postcovidovou, ale my to zatím odmítáme brát na vědomí. Vyskočili jsme úlevně ze světa karantény a omezení, a chováme se tak, jako kdyby byl svět úplně stejný jako před koronakrizí. Ale bohužel není. Poslouchejte! Partnerem tohoto podcastu je společnost O2 CZ, další informace najdete na webu miloscermak.com.

Partnerem tohoto podcvastu je společnost O2CZ. Většinou tuto informaci sděluji až poté, co představím hosta. Dnes považuju za vhodné ji … jak se někdy říká … vytknout před závorku. Řeč totiž bude o něčem, co se mobilních operátorů v Česku bytostně týká. S mužem, kterého titíž mobilní operátoři dobře znají. Ondřej Malý byl pět let členem rady Českého telekomunikačního úřadu. Stal se jím v roce 2012, a to za poměrně vtipných okolností, které se v novinářské branži staly legendou. Stručně řečeno, Ondřej odešel na tiskovou konferenci jako novinář, a vrátil se z ní do newsroomu Hospodářských novin jako člen rady ČTU. Více v našem ropzhovoru! A co jsou další témata? Odpovím zkratkou 5G, kterou pochopitelně znáte. Možná hned na několik způsobů: například jako terč konspiračních teorií, které jsou někdy tak bláznivé, že se člověk zdráhá uvěřit, že je někdo bere vážně. Ale bere. Čím se 5G liší od 4G, 3G a dalších předešlých generací? I o tom jsme mluvili. A taky o tom, proč je 5G důležité, byť v tuto chvíli pro běžné uživatele není snadné vidět, jaké benefity jim přinese. A konečně, tématem rozhovoru byly i námluvy, které probíhají mezi státem a čtvrtým mobilním operátorem. Zatím hypotetickým, protože známe jen ty firmy, které o to projevily zájem. Nově je však mezi nimi celkem nečekaný kandidát: polostátní energetická společnost ČEZ. Je to dobrý, anebo špatný nápad? A jaké podmínky pro vstup čtvrtého operátora stát aktuálně má? Mluvíme o tom s Ondřejem Malým. Hezký poslech!

Irenu Zatloukalovou jsem poznal před lety jako mluvčí společnosti seznam. Proč z největší české internetové firmy odešla? Zeptal jsem se jí na to. Jen předešlu dopředu, že to byl rozchod poklidný a přátelský. Jak by rozhody měly být. Dnes pracuje naopak ve firmě malé. Vytvořila tandem s Jiřím Vicherkem, znalcem české startupové scény, a oba jsou spolumajitelé společnosti Fenek. Proč pojmenovali firmu po malé lišce s velkýma ušima? A čím se zabývají? Ano, i o tom jsme mluvili. A do třetice, povídali jsme si samozřejmě i o koronakrizi. Co Ireně dala a co jí vzala. A jak se stalo, že se stala mluvčí dobrovolnické iniciativy "kluků", tedy lidí pracujících v IT, kteří se v polovině března rozhodli, že pomůžou státu. Povedlo se? Co iniciativa Covid19cz dokázala, jak se její projekty přenesou do doby pokoronavirové a jak na ni budeme vzpomínat? A vrátí se nadšení a elán případně v momentu, kdy se nákaza vrátí ve druhé vlně? Samozřejmě jsme o tom mluvili. Partnerem tohoto podcastu je společnopst O2 CZ. A tím nejdůležitějším jste vy, kteří můj podcast posloucháte. Dobře se bavte!

Hostem tohoto dílu je Tomáš Kapler. Před dvěma lety se stal fanouškem 3D tisku a i díky němu došel - podle svých slov - k zásadnímu zjištění: že když něco potřebujete, nebo se vám něco líbí, a zrovna to není na trhu ke koupi, máte dnes ještě jednu možnost. Si to vyrobit. A tak když v březnu 2020 na začátku tzv. koronakrize děsil Evropu i svět nedostatek ventilátorů v nemocnicích, řekl si Tomáš Kapler: a co si ventilátory vyrobit? Oslovil odborníky na ČVUT, sestavil tým, získal pro vývoj i výrobu finance a našel výrobce. Je to jeden z příběhů, které si z koronavirové karantény jara 2020 budeme pamatovat. To, jak naše matky čio babičky šily roušky, a pak to, jak jedna moravská firma začala během několika týdnů vyrábět ventilátory. Tomáš Kapler ukázal, že i v době krize a nejistoty dokáže realizovat projekt od nuly až k reálném výsledku. Co teď dělá? Shodou okolností je od února nezaměstnaný a hledá si novou práci. Stojí u jeho dveří dlouhá fronta zájemců o člověka, který prokázal své kvality? I o tom jsme se bavili. Poslouchejte! Partnerem tohoto podcastu je společnost O2 CZ, další informace na webu miloscermak.com.

Malá rada před tím, než začnete poslouchat dnešní díl. Jestli není zrovna sedm ráno a vy nejste na cestě do práce, nalijte si k poslechu sklenku vína. Můj host pil červené. Pinot. Svou oblíbenou odrůdu. Můj host se ve vínu vyzná a udělal hodně proto, aby se ve víně o trochu víc vyznali i ostatní. Minimálně ti, kteří chodí do jeho pražského podniku Vinograf. Lépe řečeno do jednoho ze dvou Vínografů. Jan Horešovský je původní profesí daňový poradce, dům na Malé Straně zděděný po otci mu však změnil život. Společně s láskou k vínu. Jak se to přesně stalo a co dnes Víinograf je, a co znamená pro svého spoluzakladatele, se dozvíte v dnešním podcastu. A taky to, jak oblíbený vinný bar a restaurace přežily koronakrizi, kdy většina z nás seděla a popíjela doma. Ano, byla to doba, kdy se lámal chleba a tříbily charaktery, jak se říká. A nebo, jak říká Jan Horešovský, kdy jsme se dostali šanci podívat se do vlastních hlubin a vytáhnout hlavu ze zadku. Povídali jsme si o spoustě dalších věcí: například že nejlepší čeští a moravští vinaři se už vyrovnají vinařské špičce z Rakouska. Ale že ten hlavní peloton vinařů u nás na ten rakouský stále ztrácí. Mimo jiné i protro, že stále platí, že nejlepší není ten, kdo udělá nejlepší víno, ale kdo získá nejvíc dotací. Co se Jan Horešovský dozvěděl během krize: a) že se nepodělá, b) že na stát se nemůžete spolehnoutg, c) že se naopak může spolehnout na své zákazníky, kteří jsou nejlepší na světě. Nejlepší posluchačí na světě má tenhle podcast, díky, že mezi ně patříte. Partnerem je společnost O2 CZ.

Jezdíte na elektrokole? A používáte ho jako dopravní prostředek? Můj dnešní host na obě otázky odpovídá ano. Plus jedna nepříjemná věc: na elektrokole nejenom jezdí, ale občas z něj taky spadne. Říkám to proto, že v podcastu to asi neuslyšíte, ale já to viděl. Ne to, jak spadnul, ale jak se mnou dělal rozhovor se zavázanýma ruzkama. Nikoli metaforicky. Zavázanýma v obvazech. Jakub Ditrich patřil k českým internetovým pionýrům, v devadesátých letech byla jeho firma Globe Internet mezi prvními, které tvořily webové stránky a obchodovaly s doménami. Teď však už dvanáct let prodává a také vyrábí elektrokola. Nikoli on sám, ale firma ekolo.cz, kterou založil a řídí. A my spolu mimo jiné mluvili o tom, jak se k tomu dostal. A taky o tom, jak přežil nouzový stav v době boje s pandemií, byť cykloprodejny se otevřely mezi prvními. A dnes zažívají skutečný boom. Je to i proto, že se elektrokola stanou alternativou pro dopravu ve městě? Rychlejší než auta a bezpečnější než hromadná doprava? I na to přišla řeč. A taky na kontroverzní téma posledních dní: rozhodnutí pražského magistrátu zavřít pro auta malý kousek Smetanového nábřeží. Je to pro cyklistiku dobrá, anebo špatná zpráva? A konečně, zajímalo mě, jaké jsou v tomhle oboru inovace a jak bude vypadat elektrokolo blízké i vzdálenější budoucnosti. Příjemný poslech, partnerem podcastu je společnost O2 CZ.

Pokud budete chtít v následujícím měsíci kontaktovat lihovarníka Martina Žufánka, asi se vám to nepodaří. Rozjíždí totiž spanilou jízdu po českých restauracích a barech. Má jediný cíl: co nejvíc utratit za alkohol a jídlo. Proč jeden z nejznámějších, možná vůbec nejznámější výrobce pálenek v Česku restartuje českou ekonomiku? O tom jsme mluvili v našem podcastu. A taky o tom, co dělal dva měsíce na takzvaném homeofficu. Nápověda: pálil absint. A taky ochutnával, co vypálil. Závidíte? Poslechněte si tento podcast, a budete závidět ještě víc. Co Martinu Žufánkovi udělalo radost a co ho naopak rozesmutnělo, a zda se mu podařilo naplnit předsevzetí, které si dal loni počátkem roku? Ano, i o tom jsme mluvili. Nápověda: nepodařilo, ale letošní gin OMFG byl vyprodaný za rekordních dvanáct minut. Dozvíte se i to, jakou restauraci navštíví Martin Žufánek po konci karantény jako první (nápověda: je v Olomouci) a kdy bude na trhu první Žufánkova whisky. Je to tak čerstvá věc, že ještě nemá ani jméno. Ale víc už neprozradím. Snad jen to, že se se mnou rozloučil pozdravem: Mějte se dobře a milujte alkohol. Poslouchejte! Další podrobnosti o tomto podcastu najdete na webu miloscermak.com.

Jak se do doby pokoronavirové probouzí Brusel, hlavní město Belgie? S nadějemi i opatrně, podobně jako celá Evropa, říká Edvard Kožušník. Bývalý politik, dnes konzultant a také nadšený běžec. Někdejší spolupracovník Mirka Topolánka, a to ještě v dobách, kdy byl senátorem. Pak, v letech 2009 až 2014, poslanec Evropského parlamentu. Mimochodem, známým se stal tím, že na první zasedání ve Štrasburku přijel z Prahy na kole a zúčastnil se v cyklistickém dresu. A následně ho jeden španělský deník vyhlásil nejhezčím evropským poslancem. Ale to jen na okraj. Po pětileté kariéře politika ještě dvakrát neúspěšně kandidoval, a vedl také kampaň Mirka Topolánka v posledních prezidentských volbách. Rovněž neúspěšnou, což plyne z toho, že na Hradě je dnes Miloš Zeman. Zeptal jsem se Edvarda Kožušníka, co přesně v Bruselu dělá, a taky čeho se bude týkat jeho startup, který spustí ve španělštině letos v létě. A taky na to, jak hlasoval v referendu o EU v roce 2004, a jak by hlasoval v případném budoucím referendu o tom, zda z EU máme vystoupit. No a mluvit budeme i o tom, jak se vropa dívá na Česku, jak vycházíme ve srovnání například s podobně velkým Holandskem (a Holanďany, kteří jsou vedle Čechů nejvyššími Evropany a vlastně i pozemšťany), a jak si vedeme ve srovnání například s Poláky. Dozvíme se i to, kterými slavnými absolventy se pyšní Evropská škola v Bruselu, kam chodí Kožušníkovy děti. A zda mezi nimi je i současný britský premiér Boris Johnson. Příjemný poslech!

Pozor, dnešní díl je vrcholně nevhodný pro ty, kteří mají hlad. Protože mluvit se bude o jídle. Takže jestli jste ještě neobědvali či nevečeřeli, odložte si poslech až na potom. Hostem je jeden z nejlepších českých kuchařů Radek David. Muž, který vybudoval pověst podniku La Veranda v centru Prahy, a dále kouzlí s jídlem například v Babiččině zahradě v Průhonicích či v novem The Bistru na Vinohradech. Mluvili jsme samozřejmě o tom, co právě teď šéfkuchaře, restauratéry a majitele hospod čeká. Kýžené znovuotevření jejich podniků. Očekávané stejně netrpělivě jimi samotnými i zákazníky. Ale jak to bude probíhat? Dokáží se všichni vrátit do původních kolejí? Anebo už nic jako původní koleje neexistuje, a bude se začínat tak trochu od začátku, v nových podmínkách a s novými pravdily? Plus přízemní, avšak stejně napjatě očekávaná otázka: Jak to bude s cenami? Budou stejné? Nebo nižší, aby zákazníky k talířům a sklenicím přilákaly? Anebo naopak vyšší, protože přísnější pravidla zvýší i náklady? Zeptal jsem se i na to, jak dva měsíce "bez strávníků" Radek David prožíval, co se dozvěděl o sobě ao svých kolezích a do jaké restaurace se poprvé vypraví na jídlo se svými dětmi a manželkou. Řeč bude na závěr i o chřestu. Ale víc neprozradím. Příjemný poslech!

Pojala karanténu jinak než většina z nás. Nekouká dlouhé hodiny na seriály na Netflixu, neučí se nový cizí jazyk ani neběhá maratony na balkóně. Nemá na to čas. Má moc práce. A přitom není ani v oné tzv. první linii, jak jsme se naučili říkat, a nekterým to už leze na nervy. Oborem Lady Brůnové je komunikace. Vystudovala ji na FSV UK a od té doby působila v řadě firem a společností. Od loňského roku rozvíjí startup Donio, který vyvíjí dárcovskou webovou platformu. I o tom jsme spolu mluvili. A o čem ještě? O tom, co nového se naučila (spoiler: je to něco, při čem jste hlavou dolů) a jaká velká zvířata má ráda (spoiler: občas sežerou člověka). Partnerem podcastu je společnost O2CZ, tím nejdůležitějším jste vy posluchači. Vše o hostech najdete na http://miloscermak.com. Příjemný poslech!

Milovnice Rakouska, znalkyně vína a autorka či spoluautorka několika knížek. Bývalý politik a podnikatel, velmi často označovaný jako kontroverzní. Přijal jsem jejich pozvání na láhev rakouského veltlínu, byť to byl přípitek virtuální. S manželi Petrou a Miroslavem Mackovými. Vášně budí Miroslav Macek i nyní, v době koronakrize, když několikrát napsal, že drakonická opatření vlády jsou zbytečná a nebezpečná. “Tvrdím, že na koronavirus, s důrazem na předložku NA, nezemřel ani jeden člověk,” říká například. Ale náš rozhovor nebyl hádkou o tom, jak reagovat na pandemii. Nebyl v žádném případě ani regulérnním novinářským rozhovorem. Spíš popovídáním tří lidí, keří se znají a i díky okolnostem se dlouho neviděli. O tom, co píšou a co čtou, nebo o tom, jak dopadne česká či rakouská gastronomie. A na co se těší. Poslouchejte!

Před mnoha lety o mně říkal, že jsem "Halinou Pawlowskou českého Internetu". A nemyslel to úplně jako poklonu. Komplimentem nebyla ani má odveta, když jsem o něm naopak já začal tvrdit, že je "Broukem Pytlíkem českého Internetu". Dnes si říkáme křestními jmény a máme se rádi. Nebo aspoň myslím. Josef Šlerka je šéfem Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a přednáší o nových médiích na Filosofické fakultě Karlovy univerzity. Mluvili jsme spolu mimo jiné o tom, jak jsou na tom nezávislá média v Česku a co jsme se o nich dozvěděli v posledních měsících. Bavili jsme se také o datech a o tom, jak jim rozumět. Či o tom, proč Josef Šlerka říká, že v "testu koronavirem" obstály elity a lid, ale fatálně selhala vláda. Poslouchejte!

Je novinářský veterán, který pracuje v médiích od roku 1993, a to mimo jiné v Hospodářských novinách, České televizi nebo třeba v týdeníku Ekonom. Tam jsme se v roce 2013 pracovně setkali. O rok později už Ondřej Neumann založil server Hlídací pes, inspirovaný americkým projektem ProPublica. Tedy server, jehož ambicí je dělat špičkovou žurnalistiku ve veřejném zájmu, placenou dobrovolnými přispěvateli a mecenáši. Jak se tuto ambici podařilo naplnit? Právě o tom jsme mluvili. Ale zajímalo mě i to, jak se na budoucnosti nejen českých médií projeví ekonomická krize, kterou nepochybně nastartuje pandemie koronavirem. A samozřejmě jak se projeví rovněž na společnosti a politice. Budeme méně svobodní? Budeme více ochotni věřit jednoduchým řešením nebezpečných politiků? Ajsou roušky symbolem toho, že máme a musíme držet krok? Poslouchejte!

Podle Wikipedie je českým novinářem a vydavatelem. Je Američan, ale mluví výborně česky. Má českou ženu a dětmi žijí od rku 1991 v Praze. Živí se tím, že už od devadesátých let připravuje denní přehled českých událostí v bzynyse a v politice, a to v angličtině. Erik Best však dění v Česku jen nemapuje, ale také komentuje. A to často velmi vyhraněně a provokativně. Stal se součástí - s nadsázkou řečeno - českého politického cirkusu. Má řadu příznivců i odpůrců. V roce 2018 dostal státní vyznamenání od prezidenta Miloše Zemana. Přemýšlel, zda ho přijmout? Dokázal by si představit, že se z Česka odstěhuje zpět do Ameriky? A čím ho Česko překvapilo v posledních týdnech, kdy bojuje - stejně jako skoro celý svět - s nákazou koronaviru? Na to všechno jsem se ho zeptal. Poslouchejte!

Esenciální povídání pro všechny, kteří chtějí vědět, jak správně komunikovat na sociálních sítích. Třeba teď, ve výjimečných časech, kdy Česko i svět bojují s nákazou koronaviru. Daniel Dočekal je jedním z českých "internetových pionýrů", dnes působí hlavně jako konzultant a lektor. Ale také například vyráží na cesty na ekole kolem Prahy. Nebo na cesty městskou hromadnou dopravou, nejčastěji tramvají, a podle postřehů publikovaných na Twitteru či Facebooku zde zažívá neuvěřitelné věci. Povídali jsme si o tom, jak změní dnešní krize to, jak používáme moderní technologie, a co můžeme očekávat od budoucnosti. Poslouchejte!

Jak se v těchto dnech žije v Londýně? Ulice jsou prázdné, z nebe zmizela letadla. I lidé v parku jsou nějak tišší, říká Jiří Šiftař. A není to vlastně vůbec špatné, dodává. Bydlí už 13 let v Británii a pracuje jako designér uživatelského rozhraní v asi největší anglické bance. Dlouhá léta byl nejúspěšnějším Čech na Instagramu, jak sám říká, stal se influencerem ještě v době, "než se to stalo cool". Byl zároveň jedním z prvních uživatelů. Založil si účet hned první den, kdy Instagram vznikl. Ale dnes je pro něj Instagram uzavřenou kapitolou. Jak se mu žije, na co se těší a proč docela dobře zvládá i současnou karanténu. Poslouchejte!

Píše haiku, léčí své chronické bolesti zad a věnuje se šnekům. A také sexu. To zdůrazněme coby varování, abyste tento podcast neposlouchali s dětmi a raději ne před 22. hodinou. Jiří X. Doležal byl hostem podcastu loni v létě. Co se od té doby stalo? Dvě podstatné věci. Odešel z časopisu Reflex, kde strávil téměř celou svou novinářskou kariéru, a pak stejně jako my ostatní žije v posledních týdnech život "s koronou". Toto je další rozhovor ze série, které pracovně říkám "vytočte svého blízkého". Udělejte to taky: mluvte se svými známými, kamarády a kolegy, a to i přesto, že osobně se teď vídáme mnohem méně než dřív. Nebo vůbec. Zůstaňme v kontaktu! A příjemný poslech rozhovoru s JXD.

Chybí vám vaši kamarádi, kolegové či známí? Zavolejte jim. Zeptejte se, jak se mají, o čem přemýšlejí a co dělají. Jak se drží. Přesně to jsem tento týden udělal a zavolal hostům, kteří byli v mém podcastu loni nebo počátkem roku. "Před koronou", jak se možná bude říkat. Protože jsou to vesměs zajímaví lidé a zajímá mě, co právě teď podnikají a na co myslí. A snad to bude zajímat i vás. Prvním v této sérii je Matouš Petráň. Jak se daří jeho dvěma restauracím Dish (já vím, trochu otázka na facku) a na co se dívá na Netflixu či HBO? Poslouchejte.

Byl už hostem podcastu dvakrát: v "regulérním" díle letos v létě jsme mluvili o všem možném, hlavně však o jeho profesi kardiologa. Letos v únoru jsme natočili podcast na aktuální téma, kterým byly v té době velmi sledované zprávy o tom, že běh může působit zdravotní komplikace. Aniž jsme si to úplně uvědomovali, v té době už byla "v běhu" mnohem důležitější a zásadnější zpráva z oboru medicíny. Dnes to víme. Profesor Josef Veselka je šéfem kardiologické kliniky v největší české nemocnici v Praze v Motole a společně s dalšími zdravotníky čelí důsledkům pandemie nemoci Covid19. Ale je optimistou: je přesvědčený, že současná patová situace nebude trvat dlouho a že přinese snad méně obětí, než se obáváme. "Měli jsme velké štěstí, že v Česku byl ve správný čas na správném místě světový odborník profesor Prymula," říká. Méně nadšený je z politiků, třeba z toho "v červeném světru". Poslouchejte!

Vystudoval v Česku teoretickou fyziku, dnes pracuje v ústavu s názvem Future of Humanity Institute při Oxfordské univerzitě. Je to opravdu tak zajímavé, jak to zní? "Možná ještě zajímavější," říká Jan Kulveit. Český vědec, který se zabývá "velkými riziky s malou pravděpodobností", je od poloviny března v Česku. A hodí se mu to, čím se předešlý rok zabýval: mimo jiné i modelováním pandemií s potenciálem zničit lidstvo. Patří k lidem, kteří vytvořili iniciativu Covid19cz a dnes mimo jiné pomáhají se zavedením tzv. chytré karantény. V čem nám může pomoct a proč se jí nemáme být, a taky o tom, zda a kdy skončí dnešní tíživá situace, jsme si s Janem Kulveitem povídali v rozhovoru. Poslouchejte!

Jaké to je, když prakticky přes noc začnete řídit firmu, která většinu zaměstnanců pošle pracovat domů? Je home office dobrý na produktivitu, anebo nedokáže běžný kancelářský provoz nahradit? A jaká je role velké společnosti, jejíž služby jsou právě teď kritické pro fungování státu a společnosti? Jindřich Fremuth o tom něco ví. Od ledna 2018 řídí společnost 02 CZ. Povídali jsem si právě o tom. A také třeba o chytré karanténě, o tom, zda lidé zvládnou platit účty za telefon, nebo o tom, na co se Jindřich Fremuth těší. Poslouchejte!

Není konec světa, na Zemi nepřistáli marťani, neblíží se meteorit, nezačala atomová válka. Máme pandemii, a ty tady byly vždycky. Přicházely a odcházely. Odejde i tahle, říká Ivo Lukačovič. Mám ho rád, nikoli jako majitele firmy, pro kterou poslední rok píšu komentáře, ale jako člověka ze stejné generace (byť o pět let maldšího), z kterým jsem prožil kus života. Skutečně (když v devadesátých letech Seznam založil a všichni na českém Internetu jsme se tehdy znali) i obrazně (to později, když se stal Seznam velkou firmou a Ivo velkým šéfem). Proto jsem byl rád, že souhlasil s rozhovorem pro podcast Jedno procento, který zároveň vyšel i na Seznamu. Poslouchejte! Autor a Ivo Lukačovič, majitel Seznamu, se znají od 90. let, proto si v rozhovoru tykají.

Narodil se na Slovensku, žije v Americe. Založil firmu Pex, kterou lze popsat jako "Google pro video". Se svou americkou manželkou bydlí Rastislav Turek v Los Angeles, kde také jeho firma se 60 zaměstnanci sídlí. Od loňského roku má mimo jiné pobočku také v Česku, ale tu Rasty ještě nenavštívil. V Evropě nebyl šest let, v Česku nebo na Slovensku už skoro deset let. Jak se žije v Kalifornii, kde platí jedny z nejpřísnějších opatření proti nákaze koronavirem v USA? Bojí se o byznys, vadí mu pracovat z domova a jak vidí budoucnost americké ekonomiky? A proč si myslí, že si už nikdy nebudeme podávat ruce? Poslouchejte!

Jak to dopadne, když propagátor běhání a instruktorka fitnes skončí spolu v karanténě? Nemůže to dopadnout dobře. Anebo ano? Miloš Škorpil už hostem podcastu byl loni v létě, jeho žena Dana má premiéru. Bývalá bankéřka, která vyhořela, zamilovala se a propadla fitnes (v tomto pořadí) má tipy, jak přežít karanténu. A my s Milošem věštíme, kdy se vrátí masové maratóny do měst. Bude to už letos na podzim? Anebo se běhání stane zase doménou osamělých vlků? Poslouchejte telefonický podcast mezi nejmenovanou vesnicí u Prahy a nejmenovaným městem na konci světa.

Poslechněte si novou povídku z fleku. NEBOJ SE, ANI V KARANTÉNĚ NEBUDEŠ SÁM. Roman bydlí v bytě dva plus jedna na pražském Novém Městě. Když se světem začne šířit nákaza potenciálně nebezpečným koronavirem, žije zrovna bez partnerky. Ale vše zvládá dobře, jako alkoholik má ostatně pro náročné situace dobrý trénink. Až se ovšem, jednoho dne, ozve v jeho bytě hlas cizího muže. V ten moment také začíná naše vyprávění. Poslouchejte!

Poslední dny ten termín slyšíme mnohokrát denně. Vzbuzuje naději, ale i obavy. Co je to chytrá karanténa? "Jednoduše řečeno je to opak té blbé, ve které jsme teď," říká Jan Romportl, expert na umělou inteligenci. Patří do skupiny expertů na IT, ze startupů i z korporací, která se pod názvem Covid19cz dala dohromady před dvěma týdny a pomáhá bojovat státu s nákazou koronavirem. Jaké technické řešení chytré karantény experti prosazují? Jak přesná jsou data mobilních operátorů, která bude používat? Ohrozí to nějakým způsobem naše soukromí? A kdy je podle Jana Romportla šance, že se náš život aspoň částečně vrátí k normálu? Poslouchejte!

Má za sebou kariéru manažera i investora v technologických firmách, dnes je majitelem a šéfem společnosti Simple Hardware, která vyrábí čidla a další součástky pro tzv. Internet věcí. Pavel Sodomka dnes ovšem velkou část energie věnuje i tomu, jak pomoct státu i nám všem zvládnout pandemii koronaviru. Jak říká, největší problém je, že jsme "slepí", jinými slovy nám stále chybí přesná a relevantní data. Sodomka je také mezi těmi, kteří podporují, aby se i v Česku zahájila výroba léku s účinnou látkou chlorochin. Ta představuje jednu s nadějí, jak nákazu lépe zvládnout. Co nás čeká? Zvítězí optimistické scénáře dalšího vývoje? A jaké ponaučení si z boje s virem odneseme do budoucnosti? Poslouchejte.

Minimálně desetkrát denně mu někdo změří teplotu, všude ukazuje propustky a musí si stále mýt nebo ještě lépe desinfikovat ruce. Ale o víkendu už byl v baru a dal si šest plzní. I tak může vypadat život ve velkém městě, které se vzpamatovává z koronavirové krize. Konkrétně v Číně. Lukáš Codr žije v Číně od roku 2008, protože chtěl být u toho, jak se z chudé velké země stane technologická supervelmoc. Dnes žije v “menším čínském městě”, kterým je Čcheng-tu se třinácti milióny obyvatel. Město prošlo tvrdými opatřeními, která do určité míry stále trvají. Ale lidé chodí do práce i do barů, jedí v restauracích. Ekonomika šlape. Jak to funguje, proč to část Číny už zvládla a zda se to povede i v Česku, říká v tomto díle podcastu herní vývojář a YouTuber známý jako "Čočík". Poslouchejte!

Stovky, možná tisíce "ajťáků" pomáhá českým úřadům a vládě v boji s nákazou koronavirem. Iniciativa Covid19cz vznikla spontánně a jedním z těch, kteří byli na úplném počátku, je Pavel Doležal. Sám ajťák a byznysmen, mimo jiné bývalý spoluzakladatel portálu Atlas.cz. Dnes je jedním ze společníků firmy Keboola, vyvíjející software pro práci s daty. Dokážeme právě díky datům a technologiím dělat některá opaření chytřeji? Tak, aby měla méně ničivý dopad na společnost a ekonomiku? To se ukáže. Všichni v to doufají. Covid19cz dnes sdružuje stovky, možná tisíce programátorů, analytiků a dalších lidí, hlavně z IT, a jejich pomoc pro stát je dobrovolná a založená na chuti pomoct, když je to potřeba. Mapujeme s Pavlem Doležalem deset dní této iniciativy, které uběhly od první schůzky s představiteli státu 12. března. Jaké to je pracovat se státem? A navíc v podmínkách, které jsou omezující a kritické? Poslouchejte.

Jakou knížku by doporučil pro karanténu? Kterého českého nebo světového spisovatele by při karanténě rád pozval na návštěvu, samozřejmě s rouškou? A jakou knížku by chtěl sám vydat, až karanténa skončí? To jsou některé z mých otázek na Joachima Dvořáka, majitele a šéfa vydavatelství Labyrint. S apokalypsami má své zkušenosti, to když mu byt i firmu vzala v Karlíně v roce 2002 kompletně velká voda. Labyrint zůstává stálicí českého knižního trhu: vyšly v něm například knížky světově známého výtvarníka a spisovatele Petra Síse, poslední německy píšící spisovatelky žijící v Praze Lenky Reinerové či komiksy o slavném nádražákovi Aloisi Nebelovi. Zvu vás k poslechu!

Když jste zpěvák, virtuos ve hře na violu nebo herec, můžete udělat i v době zákazu kulturních akcí koncert nebo představení z obýváku. Přenášené online. Když jste standup komik, tuhle možnost nemáte. Standup se bez diváků dělat nedá, aspoň ne ten plnohodnotný. Takže jsme si s Nikolou Džokičem, českým komikem původem ze Srbska, o standupu aspoň povídali. O tom, jak se k tomuto žánru dostal, zda ho už dělal někdy v rodné srbštině a o čem bude jeho první standup, až se zase začne veřejně vystupovat. Zazní i jeden dobrý vtip, vypůjčený od Jana Geryka ("Proč mají teď školáci potíže s matematikou?"), a spousta špatných vtipů. Ale povídali jsme si i o dalších věcech. Poslouchejte!

Amerika je stejně jako celý svět uprostřed koronavirové krize. Trhy rekordně padaly, úřady vůbec poprvé v USA přistoupily k velmi drastickým opatřením. Jak to vše prožívá jeden z nejúspěšnějších Čechů, kteří v Americe žijí? John Vanhara založil, vybudoval a dobře prodal firmu Shipito. Napsal knížku a píše blog, kde radí všem, kteří by jako on chtěli podnikat v Americe. Byl jedním z porotců a investorů v televizním pořadu Den D. Má za sebou úspěch, ale i neúspěchy, protože obojí k Americe patří. Zatelefonoval jsem mu v pondělí 16. března pozdě odpoledne do Kalifornie. V Los Angeles, kde John Vanhara žije, bylo slunečné ráno. Čeká Ameriku krize podobná té po roce 2008, kterou si americko-český byznysmen velmi dobře ppamatuje? Nebo může být ještě horší? Poslouchejte.

Byla jednou z prvních novinářek specializujících se na gastronomii, pomohla v Praze rozjet farmářské trhy, zasloužila se o "restart" české svačinové legendy. Ano, obloženého chlebíčku. Založila, provozovala a úspěšně prodala bistro Sisters, které lákalo hosty a zákazníky právě na tuto specialitu. Povídal jsem si s byznysmenkou a autorkou kuchařek Hanou Michopulu za dozoru jejího loveckého psa, a to samozřejmě nejen o tom. Tématem byla i současnost, tedy krize spojená s nákazou koronaviru. Jak nás změní? A jak moc zasáhne gastronomii? A co my, kteří dobré jídlo a pití máme rádi? Můžeme si i v době karantény užívat a pochutnávat na dobrém jídle? Poslouchejte rozhovor se ženou, která miluje natáčení podcastů (tedy těch svých, o potravinách, abychom si rozuměli!)a jejím cíllem je přesvědčit lidi, aby o jídle přemýšleli jinak než dosud. Přeju hezký poslech!

Přivezla do Česka prestižní konferenci s názvem Singularity University, která vznikla v americkém Silicon Valley a jejíž ambicí je přemýšlet o tom, jaká nás čeká budoucnost. Bývalá novinářka Eva Hanáková v Praze tuto akci organizuje od roku 2018. Jenže letošní třetí ročník se v původním termínu neuskuteční. Ne snad proto, že by nás buducnost přestala zajímat. Ale naše přítomnost je teď zrovna tak nějak naléhavější a o mnoho víc nejistá, než jsme si mysleli ještě nedávno. Ano, jsme uprostřed celosvětové krize s názvem koronavirus a v tuto chvíli je jasné, že její bezprostřední dopady budou velké a významné. I proto dává smysl mluvit o budoucnosti s malým odstupem, doufejme, že už letos na podzim. Pozval jsem k mikrofonu Evu Hanákovou, abychom si o tom všem popovídali. Abychom se s nostalgií zavzpomínali na zlatou éru médií, kterou jsme v Česku oba prožili před dvaceti lety. Abych se jí zeptal, co si myslí o nejbohatších lidech světa a jak poznala nejbohatší lidi Česka. A samozřejmě abychom s nadějí mluvili i o budoucnosti. Hezký poslech!

Poslechněte si další povídku z fleku. ČTĚTE RYCHLE, NEŽ TO SMAŽOU. Je to zcela aktuální povídka, kde se dozvíte definitivní a zcela pravdivou verzi toho, jak je to s obávaným koronavirem. No a taky vás pozvu do hospody. Dát si jedno pivo totiž ještě nikoho nezabilo. Zvlášť když je to v blízké budoucnosti. Svět je zase místem, kde je všechno v pořádku. Koronavirus se podařilo porazit a světová ekonomika znovu nabírá na obrátkách. V jedné pražské hospodě se pravidelně schází partička mnohaletých kamarádů. Poslouchejte!

Přemýšlí o tom, že by současnou paniku z koronaviru učinil tématem některé ze svých povídek nebo románů? Spisovatel a novinář Ondřej Neff jich napsal celou řadu, tím nejznámějších je asi Tma. Dystopická vize o tom, co se stane, když se civilizace dotkne svých limitů. Zakladatel prvního českého zpravodajského webu Nevidtelný pes dopisuje svůj poslední román, jehož zápletku vymyslel už v osmdesátých letech. Odehrává se v kolonii na odvrácené straně Měsíce, kde si bývalí trestanci nevědí rady s náhle získanou svobodou. Je to alegorie, která pro Neffa získala na aktuálnosti třicet let poté, co jsme svobodu získali v Česku? I o tom jsme si povídali. A také o Grétě Thunbergové, umělé inteligenci, koronaviru či psech. Pěkný poslech!

Patří k nejznámějším a nejúspěšnějším českým fotografům. Pracoval v časopisech Mladý svět a Reflex. Jan Šibík získal řadu domácích i světových ocenění, včetně World Press Photo. Vydal pět fotografických knih, uspořádal řadu výstav. Tou poslední byla ve Staroměstské radnici loňská výstava "Jan Šibík: 1989". Stejnojmenná kniha, kterou si vydal a kterou prodává sám, lépe řečeno se svou přítelkyní, se stala bestsellerem. Posledních šest let je na volné noze. Co dělají reportážní fotografové v době, kdy tištěná média strádají a fotografuje každý? Co dělá Jan Šibík? O tom jsme mluvili. Poslouchejte!

Poslechněte si další povídku z fleku. ŽIVOT JE PARÁDNÍ JÍZDA. Jsou lidé, kteří když hážou kostkou, tak jim prostě vždycky spadne šestka. Nebo skoro vždycky. David Šmíd, hlavní postava povídky, je jedním z nich. Oficiálně 78. nejbohatší člověk v Česku podle žebříčku časopisu Forbes. Neoficiálně vysmátý maník, který má v životě kliku. Teď zrovna vystupuje na letišti z auta a chystá se nesednout do letadla. Se svou přítelkyní Peggy, o pětadvacet let mladší, se chystají na na exotickou dovolenou. Co by se mohlo pokazit? Poslouchejte! Další povídky najdete na http://miloscermak.com/zfleku

Patří k nejznámějším českým investorům. Založil společnost Credo Ventures, která před čtvrt rokem uzavřela financování svého již třetího investičního fondu, tentokrát s cílovou sumou 100 miliónů euro. Ondřej Bartoš podniká již od svých studentských let, před deseti lety se na televizní obrazovce proslavil jako jeden z investorů v pořadu Den D. Žije v Praze a má dvě děti. Povídali jsme si v jeho kanceláři na Karlově náměstí: o radostech i starostech rizikových investic, o tom, jestli může koronavir ovlivnit globální byznys, a taky proč se jednorožcům daří líp v Rumunsku než v Česku. Poslouchejte!

Napsala knížku o městě, ve kterém prožila důležitý kus života a ke kterému má vztah. Komplikovaný, ale hezký a zajímavý. Což nejlépe dokazuje právě zmíněná kniha. Jmenuje se Jak jsem potkala Brusel, vyšla loni a napsala ji novinářka Kateřina Farná. Povídali jsme si - kde jinde? - v belgické pivnici v Praze. Srovnávali Brusel a Prahu, mluvili o rozdílech mezi Valony a Vlámy, a dotkli se i toho, proč mnohé Belgičany tak zajímá Česko. Lépe řečeno Československo. Mám rád Belgii: kvůli pivu, hranolkám, čokoládě, zajímavým lidem i hezkým městům, ne nutně v tomto pořadí. Doufám, že to je na tomto díle podcastu znát. Příjemný poslech!

Poslechněte si další povídku z fleku. STAČÍ JEN TROŠIČKU ZATLAČIT. Už do vás někdy vstoupil Bůh? Ne? A že se vám nic podobného nikdy nestalo? Davidovi ano. Víme kdy, bylo to v tramvaji cestou z práce. Ale nevíme proč. A nevíme ani jak. Co víme? Že se o tom David chtěl poradit s Bedřichem, svým kamarádem a parťákem z hospody. Večer na pivu. Pojďme s nimi. Ovšem pozor, schůzka zatím neprobíhá tak, jak by si David přál. Pěkný poslech!

Představte si, že máte v autě balonek z pouti, nafouknutý héliem. Šlápnete na plyn a prudce se rozjedete. Co se s balónkem stane? Zůstane u stropu auta na stejném místě? Nebo se pohne směrem dozadu? Nebo dopředu? Co udělá? Takové otázky si klade Petr Stohwasser, bývalý středoškolský učitel, který už napsal čtyři knihy. Všechny obsahují tyto a podobné otázky. A hlavně, obsahují na ně odpovědi. První knížky z roku 2016, s podtitulem "Čurají ryby?", se prodalo na české poměry nevídaných víc než 18 tisíc kusů. Zkrátka stala se velkým bestsellerem. A to přitom tuto ani žádnou další knížku Petra Stohwassera nenajdete v knihkupectvích, ale všechny autor sám prodává, a tedy i balí a posílá na adresy svých čtenářů. Jaké to je, proč běhá (a mimochodem velmi rychle) a co si myslí o školství? O tom jsme si povídali dopoledne v kavárně v budově Nové scény v centru Prahy. Hezký poslech!

Poslechněte si další povídku z fleku. Jmenuje se KAŽDÝ POTŘEBUJE DRUHOU ŠANCI. Pozvu vás tentokrát do noční tramvaje. Je pozdě večer, vlastně skoro k ránu, prostě takový ten tajemný čas těsně po půlnoci. V noční tramvaji nikdy nevíte, koho potkáte. Nevěděl to ani Daniel. Vlastně nevěděl ani to, že vůbec noční tramvají pojede. Ostatně nebyla ani v jízdním řádu. A mezi spolupasažéry byla například dívka hledící do mobilu, spící muž či žena středního věku se psem. Co mají společného s tím, že každý potřebuje druhou šanci?

Snad všem médii proběhla v minulých dnech pro mnohé šokující zpráva: podle studie IKEM mělo 70 procent lidí, kteří loni dokončili pražský maraton (a kteří se dotyčné studie účastnili), poškozené srdce. Znamená to, že je běhání nebezpečné? Amatérští závodníci často běhají nedostatečně připraveni a mohou si způsobit trvalé poškození zdraví, citovala třeba Česká televize autory studie. Je to opravdu tak? A znamená to, že je lepší maratony neběhat? Pozval jsem si k mikrofonu muže, který už v mém podcastu byl: přednostu Kardiologické kliniky 2. fakultní nemocnice v Motole, profesora Josefa Veselku. Téma tohoto EXTRA dílu podcastu bylo jediné a doslova hamletovské. Běhat, či neběhat? Poslouchejte.

Poslechněte si další povídklu z fleku. Jmenuje se A PAK SE ODRAZÍŠ OD DNA. Jeí hlavní hrdinka se jmenuje Michaela. Je krásná a ví o tom. To je nebezpečná kombinace, zvlášť u studentky psychologie. Ví, jak udělat muže šťastnými. Ale fascinují ji ti, kteří šťastni nejsou. Dokonce o nich píše diplomovou práci. A nutně do ní potřebuje udělat rozhovor s jedním člověkem. Podaří se jí to? Dokončí svou práci? A jak to všechno dopadne? Hezký poslech!

Kombinuje v sobě dvě zajímavé kvality. Na jedné straně byznysovou mentalitu (byl v devadesátých letech jedním ze zakladatelů webového vyhledávače Atlas) a na straně druhé chuť vychovávat instituce, jejichž je zákazníkem. Poznal jsem to mimochodem i já sám, ještě v roli šéfredaktora, když mě "vychovával" coby předplatitel online Hospodářských novin. Institucí, jejíž klientem jsme my všichni, je stát, a proto Michal Bláha založil a řídí neziskovku jménem Hlídač státu. Jejím cílem je to, aby stát a zejména jeho hospodaření byly co nejvíc transparentní. I díky Hlídači státu jsme se dozvěděli například o předražené zakázce na dálniční známky, která byla nakonec zrušena a stala se impulsem k mediálně vděčnému hackatonu. S Michalem Bláhou jsme si povídali na zmrzlině (dozvíte se, proč zrovna tam) a v našem rozhovoru zazní mimo jiné i výzva Andreji Babišovi. Nebo jeho poradci Marku Prchalovi, to je celkem jedno. Příjemný poslech!

Poslechněte si další povídku z fleku! Jmenuje se NIKDY NEVÍTE, CO BUDE ZÍTRA. A kam vás pozvu? Začneme na obědě podnikatele Brázdy a jeho ženy. Když mu zazvoní telefon, má chvíli podezření, že mu volají z nějakého call centra s marketingovou nabídkou. To by ho opravdu rozčílilo. Ale jak se ukáže, v tom se zmýlil. Otvírá se před ním úžasné dobrodružství, které se - aspoň do jisté míry - ukáže být přínosné i pro jeho ženu, paní Brázdovou. Hezký poslech!

Je advokátkou, spisovatelkou a bývalou ministryní spravedlnosti. Své krátké politické kariéře v úřednické vládě Jana Fischera je za leccos vděčná, ale považuje ji za uzavřenou kapitolu. Daniela Kovářová je sympatická žena, která se věnuje tzv. rodinnému právu a i proto jsem si s ní povídal - mimo jiné - i o filmu Marriage Story, který bude za nedlouho bojovat i o oscarové sošky. "Jako advokáti často dostáváme zadání, abychom soupeře porazili a zničili. Jenže v rodinném právu jsem tam ještě děti. A já už bych advokátkou, kterou v tom filmu hraje Laura Dernová, být nemohla a nechtěla," říká. U piva v baru Guleden Draak jsme mluvili mimo jiné i o rozdílech, které mezi muži a ženami jsou. Daniela Kovářová říká: "Vy muži to v mnohém máte jednodušší, byť vás v případném mkonfliktu zabijí, zatímco nás jenom znásilní. Ale je snazší vás uspokojit a máte mnohem méně komplikovaný život. Dřív jsem chtěla být jako vy. Ale dnes uznávám vaši velikost a mužnost, ale jsem šťastná, že jsem žena."

Další povídka z fleku! Tentokrát nikoli rozhovor, nýbrž povídka. Jmenuje se: TŘEBA SE VÁM TU VYMOČÍM NA KOBEREC. Pozvu vás na natáčení televizního dokumentu s příznivcem prezidenta Zemana. Pětapadesátiletý sociolog zaměstnaný v jednom z ústavů Akademie věd se pro tento projekt zdá být ideálním respondentem. Dokonce na podporu prezidenta napsal několik otevřených dopisů! Jenže natáčení vůbec neprobíhá tak, jak si tvůrci představovali. Poslouchejte! Tuto i další nové povídky z fleku najdete na webu: http://miloscermak.com/zfleku

Sám je na volné noze, ale o tom, jaké to je (a co dělat) na volné noze napsal úspěšnou knížku. Na volné noze je i jeho manželka, která pracuje jako sloganistka. Co to znamená? I to se dozvíte v podcastu s Robertem Vlachem. Mužem, který říká, že být v Česku na volné noze se dá. Že to není lehké a že to přináší i určitá rizika, ale výhod je víc. Jednou z nich je například to, že několik měsíců v roce můžete - podobně jako on - trávit na Kanárských ostrovech. Poslouchejte nový díl podcastu, natočili jsme ho společně na pivu.

Tentokrát bez hosta, nabízím původní vánoční povídku. Milujete pohádky? Nejste sami. Pohádkami jsme my v Česku posedlí. ZVlášť na Vánoce. Pamatuju si, že podle pár let starého výzkumu shlédne mezi Štědrým dnesm a Novým rokem průměrný Čech v průměru devět celovečerních pohádek. Z toho většinou jednou, někdy i víc jsou nové původní pohádky. Co se stane, když se taková pohádka nepovede? Poslechněte si mou vánoční povídku "z fleku". Ano, tento díl je bez hosta a bez ropzhovoru. Snad nebudete zklamaní. Pěknou zábavu a ještě lepší svátky!

Patří mezi nejznámější lidi na českém Twitteru. Petr Kukal se přitom proslavil jako "muž v pozadí", kdy byl v letech 2015 až 2018 správcem twitterového účtu ministerstva kultury. Za jeho působení raketově vzrostl počet followerů, ale také momentů, kdy se tweety tohoto úřadu řešily na poradách politiků i vysokých státních úředníků. Krátce po odchodu ministra Daniela Hermana ministerstvo opustil. Na svůj osobní účet napsal, že odchází a hledá nové zaměstnání. "Jednou večer jsem přišel domů, dal si sklenku vína a dal do 280 znaků celou svou zraněnou duší," říká. Dostal do druhého dne několik desítek nabídek, absolvoval deset přijímacích pohovorů a nakonec se rozhodl pro Filosofickou fakultu UK. Dnes je jejím mluvčím a spravuje její twitterový účet. Zároveň je básníkem, vydal několik knih. "Život básníků je v naší době moc fajn," podotýká. Kdyby měl šanci nechat si napsat cokoli na billboard, byl by to slogan: "Nemusím rozumět všemu". A kdyby měl garantováno splnění jednoho přání, pak by si přál, aby si lidé víc naslouchali. A pokud by dostal nabídku vyměnit si na pár dní s kýmkoli na světě twitterový účet? S kým by to bylo? Poslouchejte.

Má rád: 1) burgery, 2) věci značky Apple, 3) peníze. Ano, má rád peníze, což potvrdila odpověď na otázku, co by udělal, kdyby mu v telefonu (samozřejmě značky Apple) zbývalo 1 procento baterie. "Zkontroloval bych tržby ve svých restauracích," řekl, a samozřejmě myslel restaurace, které si věhlas získaly nabídkou skvělých burgerů. Pátých nejlepších v Evropě a dvanáctých na světě, podle zahraničního renomovaného média. O tom všem mluví Matouš Petráň, zakladatel restaurací Dish. Do studia v podkroví Werichovy vily přišel samozřejmě v tričku s burgerem.

Stal se známý jako bulvární novinář a "protekční spratek". Muž s neobvyklým smyslem pro rozmáchlá gesta i sebeironii. Někteří ho přirovnávají například k Boratovi, anebo i mnoha dalším fiktivním postavám. Jenže on fiktivní není. Naopak, je velmi veřejnou a reálnou osobou. Už rok je v Praze starostou městské části Řeporyje a podle všeho si tuto roli nesmírně užívá. Avšak užívají si to i obyvatelé Řeporyjí, protože Pavel Novotný je - k překvapení mnoha lidí - jako starosta velmi úspěšný. Člen ODS s liberálními názory pojal svou veřejnou službu jako velkolepou reality show, ve které je těžké rozlišit bláznivé fantazie od skutečnosti. Obojí jako by splývalo. Ale zároveň se Pavlu Novotnému daří řešit spousty problémů, které se většině jiných starostů zdají neřešitelné. Pravda, někdy s pomocí mimozemšťanů. Zatím poslední eskapádou je rýsující se konflikt s Ruskou federací kvůli plánovanému pomníku Vlasovcům, kteří ve 2. světové válce sice bojovali po boku fašistů, ale na konci války zachránili před Němci život řadě obyvatel mimo jiné právě Řeporyjí. Poslouchejte podcast, který hrdě a hlavně správně nese označení SPECIÁL. Autorovi se totiž při jeho natáčení nepodařilo klást otázky. Ale stejně tomuto dílu dejte šanci: poslouchat monolog Pavla Novotného je mimořádný, skoro umělecký zážitek.

"Spousty lidi, kteří sem chodí, nejsou zas tak výjimeční. A třeba to jen dohání tím, že mají červené boty," vyslechl si před návštěvou podkroví Werichovy vily Pavel Beneš. Má rád telefony značky Apple. Ale radši než Siri má přítelkyni Báru. Na náhrobku by chtěl mít jednou napsáno, že byl "výtvarník". Také učí a je mistr v žánru, který jsem coby amatérský kunsthistorik nazval "píčoviny". Jo a dělal svatební oznámení pro mě a mou ženu v roce 1991. Takhle dlouho se známe! O tom jsme si povídali v dalším díle podcastu Jedno procento.

Tohle je svým způsobem výjimečný díl. Došlo totiž k téměř dokonalému souznění či synergii hostitele, hosta i místa natáčení. JÁ mám rád belgické pivo a natáčím tenhle podcast. FILIP NERAD má rád belgické pivo, dokonce tak, že o něm napsal knížku, a byl mým hostem. No a jedno pivo se natáří v pivním baru Guldendraak Bierhuis, kam oba rádi chodíme. S bývalým zpravodajem Českého rozhlasu jsem si povídal hlavně o belgických pivech. A je to pro všechny. Začátečníci v našem rozhovoru najdou něco jako pozvánku do světa, který neznají, ale jenž stojí za to. A pijáci belgického piva se nepochybně dozví i to, co dosud nevěděli.

Když začala devadesátá léta, byl jí necelý rok. Takže si tuto dekádu pamatuje zčásti z dětského kočárku, zčásti z pískoviště a zčásti ze školní lavice. Přesto - anebo právě proto? - napsala Johana Fundová knížku Devadesátky. Barvité (byť častěji černobílé než barevné) ohlédnutí za desetiletím, které si i pamětníci pamatují už spíše rozmazaně a nejasně. Nebo to máte jinak? Knížka vám každopádně spoustu věcí připomene. A jak se na devadesátky dívá autorka? Pozval jsem ji na jedno pivo a zkusil se to dozvědět. Takže ... abychom byli styloví ... hezký poslech, pokud právě obědváte, v ideálním případě něco od McDonald's. Nerozumíte? Poslouchejte, vysvětlení přijde.

Původně byla úspěšnou manažerkou ve farmaceutické firmě, pak začala podnikat. Nabízí dárkové bedýnky. A zažila už i to, jaké to je "nahoře" i "dole". Když ji před dvěma lety sousedi vytopili firmu a sklad, myslela si, že s podnikáním skončí. "Byla jsem úplně na dně. A neměla jsem ani na rohlík," říká Eva Urbanová, zakladatelka firmy České bedýnky. Ale zvládla to a zase "jede". Nedávno byla v Číně, s delegací Pardubického kraje. Domlouvala se tam "rukama a nohama" a robot jí řekl, že je velmi krásná.

Uslyšíte cinkání sklenic, šoupání židlí a další zvuky baru. Ale uslyšíte také skvělého hosta, kterým je tentokrát Tomáš Baránek. Vydavatel a taky autor, mimo jiné dnes už legendární knihy Jak sbalit ženu. Mluvili jsme mimo jiné o tom, kolik bestsellerů potřebuje vydavatelství kvalitní literatury faktu, proč muži při balení žen opakují stále stejné chyby a jaké to je, když člověka těsně před Vánoci raní mrtvice. Nápověda: nic moc. Ale může vám to změnit život. Takže ... pojďte s námi na jedno!

Rozběhal desetitisíce, možná statisíce lidí. Muž, který původně jen miloval "nazout boty a vyběhnout", se stal nejznámějším českým "evangelizátorem běhu". Miloš Škorpil napsal několik knížek a vede Běžecký klub. Utíkat je jeho životní vášeň. Takže se snažil utíkat i z mých otázek. Občas se mu to povedlo. Někdy doběhl od mě, jindy já jeho. Podívejte se!

Je mu jednatřicet a lidi ho znají jako pražského supermana s kamerou (nebo před kamerou). Ale před ním to nezmiňujte, nerad to slyší. Je spoluautorem pořadu a knihy Honest Guide, ve kterém návštěvníkům Prahy radí, jak si tohle město nejlépe užít (a abychom to zároveň my, co v Praze žijeme, pokud možno přežili). Štvou ho autobusy hop-on-hop-off a zámečky na soše Jana Nepomuckého na Karlově mostě. Nejlepším primátorem byl podle něj Jan Kasl, který otevřel magistrát. Primátor Hřib se ho zeptal, co by v Praze udělal, kdyby na to měl rozpočet jednu miliardu. Odpověď? Miliarda je málo. Atakdál. Janek Rubeš je člověk, s kterým máte chuť zajít na pivo. Za prvé asi ví, kam byste na něj měli vyrazit ... no a pak se s ním dobře povídá. Věděli jste, že si přes jednu webovou stránku píše dopisy, a to sám sobě? Do budoucnosti? Například teď před vánoci dostane dopis, který si napsal před pěti lety. Tušíte, co vněm je? Nevadí, on sám si to taky nepamatuje. O to víc se těší. Zvu vás s ním na jedno pivo.

Je chirurg v pražské nemocnici Na Františku, jezdí na mise společnosti Lékaři bez hranic, spoluzaložil firmu uLékaře.cz. Také píše úspěšné knížky a ve volném čase se věnuje akrobatickému létání. A abychom nezapomněli, líbí se ženám. "Muži jako on existují proto, aby nás ostatní muže uváděli do rozpaků," představil jsem Tomáše Šebka vyprodanému sálu v podkroví Werichovy vily. Rozhovor s ním byl první, který jsem v rámci tohoto podcastu natočil veřejně před publikem. A o čem jsme mluvili? Mimo jiné o tom, jaké povolání doporučil svým třem dětem. Lépe řečeno dvěma z nich, které jsou už dospělé. "Mám velmi liberální výchovu, takže jsem řekl, ať dělají to, co je bude bavit. Zakázal jsem jim jedinou věc. Aby dělaly medicínu." Znamená to, že on sám lituje, že tento obor vystudoval? "Ne, to ne. Ale nechtěl jsem, aby dělaly medicínu, protože je to náročné a většinou neveselé. Chtěl jsem, aby měly veselejší život," říká.

Má vyholenou hlavu, ale když ho vidíte zezadu nebo z profilu, všimnete si dlouhého copánku. "Je to jediná varianta zajímavého účesu,m která mi zbyla. Další možností je už obyčejná pleš," říká. Jiří Fabián se někdy představuje jako "podnikatel", jinady jako "taoista", anebo také jako "nikdo". Ve skutečnosti je úspěšným vizionářeem, který svou první firmu úspěšně prodal a teď má jako šéf společnosti TopMonks nainvestováno v dalších startupových projektech. Když vydělal první "velké peníze", koupil si mimo jiné i sportovní auto. Ano, samozřejmě Porsche. Byl to největší luxus, který si v životě dopřál? "To asi ne. Můj největší luxus je to, že si můžu dělat, co chci."

Česko se musí stát křižovatkou Evropy. Ne kruhovým objezdem, říká podniktel Martin Hausenblas. Ústecký podnikatel vydělal peníze tím, že založil a spoluvlastní firmu Adler, jednoho z největších výrobců reklůamního textilu v Evropě. Každý den prodá 100 tisíc triček. Hauseblas je rovněž spoluzakladatelem a hlavním investorem firmy Liftago, která v Praze i jinde pomohla "umravnit" taxikáře. Byl krátce i v politice, ale nakonec se rozhodl, že jestliže chce svět změnit k lepšímu, má on osobně nejvíc šancí to udělat jako byznysmen. "Peníze beru tak, že člověku dávají moc. A moc znamená zároveň odpovědnost. Snažím se peníze vynakládat tak, aby přinášely obecně co nejvíc užitku," říká.

Když jsme se v druhé polovině osmdesátých let viděli poprvé, tvrdil, že věří ve šťastnou budoucnost. Ale že si na rozdíl od Karla Marxe nemyslí, že cestou k ní je revoluce, nýbrž LSD. "Věřil jsem, že vlivem rozšíření psychedelických drog dojde k všeobecnému snížení rigidity myšlení ve společnosti," říká dnes. "Ale vidím, že je to stále v hajzlu." Jiří X. Doležal (54) se nepovažuje za novináře a trvá na tom, že dělá stále to, co vystudoval. Tedy psychologii. "Jsem reportér. Takže jezdím do terénu, tam provedu místní šetření patologického jevu a místo zprávy napíšu reportáž," říká. Řeč v podcastu přišla samozřejmě i na globální oteplování, kterému JXD říká "globčo". A to, co říká, se neposlouchá dobře. Stejně si to poslechněte!

Poslední týden v září se v Brně koná festival Serial Killer, věnovaný seriálové tvorbě. Už druhý ročník. Vymyslela si ho kompletně krásná a zarputilá žena. Kamila Zlatušková. "Ten první ročník byl loni. Říkali jsme mu pilotní, a protože se povedl, tak jsme ho zpětně povýšili na první," říká. Mluvili jsme o Brně a o samořiditelných helikoptérách, které budou dopravovat Brňáky do hlavního města. O českém režisérovi, který točil pro Netflix, ale smutně o tom Kamile Zlatuškové řekl: "Vybrali mě, protože jsem byl nejlevnější." A taky jsme mluvili o vzpomínkovém optimismu, doktoru Štrossmayerovi, Friends, medvědech od Kolína na YouTube nebo norském seriálu Skam. Jen znalci po tomto výčtu chápou, jak důležité jsou seriály pro pochopení světa, ve kterém žijeme. Nebo ne?

První svou firmu založila v osmnácti, ale už předtím pomáhala svému tátovi vést hotel. V sedmadvaceti vedla střední firmu a ve dvaatřiceti se stala CEO velké firmy. Dnes je Simoně Zábržová 33 let. Je plná energie a plánů. Ale jak říká, stihla už vyhořet. Dokonce dvakrát. Ale pak našla sama sebe na čtyřdenním kurzu štěstí. Jakou větu by si dala na billboard? Potřebovala by jich víc. Ale na jednom by určitě bylo napsané: "Štěstí nemá prostor, design ani cenovku."

Máme se bát algoritmů? Mají pravdu lidé, jako je Elon Musk nebo jakým byl Stephen Hawking, kteří tvrdí, že umělá ineligence je dnes pro lidstvo největší hrozbou? Povídal jsem si na tohle téma s Janem Romportlem, předním českým odborníkem v této branži. Přednáší na univerzitě, je datovým expertem mobilního operátora O2 CZ. "Aplikovaná část umělé inteligence mě živí, filosofické aspekty mě baví," říká. Oba světy se snaží propojovat. Měl by u každého odborníka na strojové učení či programování algoritmů stát filosof? "S nadsázkou řečeno asi ano," říká. Plus jedna bonusová otázka: Budeme mít dřív samořiditelná auta, anebo přistane člověk na Marsu?

Vybudoval z nuly firmu s miliardovým obratem. Začínal prodejem pohlednic, dnes je jeho společnost Albi největším výrobcem deskových her v Česku. Pak si řekl, že trochu zvolní a že si udělá radost. Založil pekařství na Vinohradech. Dnes je značka Antonínovo pekařství na čtyřech místech v Praze a chystá se páté. Nicméně Antonín Kokeš už přemýšlí o dalším, zcela novém projektu. I o něm jsme spolu mluvili v podcastu JEDNO PROCENTO ve Werichově vile.

Věděli jste, že se kardiologové dělí na "elektrikáře" a "instalatéry"? Ti první léčí například poruchy srdečního rytmu, ti druzí spravují ucpané tepny či vyměňují srdeční chlopně. Ano, řeč je o zákroku, který minulý rok podstoupil Mick Jagger. Už deset dní po něm natočil video, jak v plné formě tančí ve zkušebně. Ještě před deseti či dvaceti lety výměna chlopně představovala komplikovaný chirurgický zákrok, po kterém rekonvalescence trvala dlouhé měsíce. Dnes odchází pacient domů z nemocnice po několika dnech. Jedním z těch, kteří výměnu chlopně provádějí, je i prof. Josef Veselka, přednosta Kardiologické kliniky v Motole. Náš podcast jsme natáčeli v poledne v podkroví Werichovy vily, do střechy bubnoval déšť. Profesor Veselka měl za sebou už dvě hodiny na sále v nemocnici. Zeptal jsem se ho, zda je zmíněná výměna chlopně srovnatelná významem třeba s přistáním prvních lidí na Měsíci. "Těch přistání na Měsíc bylo v kardiologii asi víc. Ale ano, výměna chlopně by mohla být podobný symbolický význam," říká.

Kdyby měla plachetnici, pojmenovala by ji Tlustoprd. "Mám ráda oblé tvary," říká. Na billboard by dala některou ze svých fotek, doplněnou sloganem: "Na plný koule". Fotografování "chytila" od svého slavného bývalého partnera Jana Saudka. Má ráda jaro, ale před létem utíká na sever. Tam také možná jednou bude žít. Psát knihy už začala sama od sebe. Při tvorbě fotek jí největší uspokojení přináší práce v tmavé komoře. Na psaní má nejradši moment, kdy usedne a začne psát. Sára Saudková o tom všem mluví v podcastu Jedno procento, natočeném v podkroví Werichovy vily.

Naučil Čechy, jak skončit s prokrastinací. Anebo jim o konci prokrastinace aspoň prodal víc než sto tisíc kusů úspěšné knihy. Ta dnes vyšla i v řadě dalších jazyků včetně angličtiny. V Americe dostal Petr Ludwig zálohu v řádu stovek tisíc dolarů. A jaký má kniha úspěch? Od počátku roku se prodalo už víc než třicet tisíc knih. "Není to snadné. Tvoje konkurence jsou nositelé Nobelových cen a držitelé tří doktorátů z Harvardu. V Česku se jednou dostaneš nahoru a jsi tam. V Americe se dostaneš nahoru, ale na tvoje místo se tlačí dalších dvě stě lidí," říká Petr Ludwig.

Neexistuje tlačítko, kterým lze vypnout lidská zvědavost, říká Tomáš Sedláček. Ekonom a filosof o technologiích a budoucnosti, a taky o tom, proč má u sebe vždycky kreditní kartu, zubní kartáček, telefon a nabíječku. V lednu mu bylo 42. Je to jeho oblíbené číslo (odpověď na všechny otázky, jak vědí čtenáři Stopařova průvodce po galaxii od Douglase Adamse), a možná právě proto se rozhodl, že si k těmto narozeninám dá rok “předčasného důchodu”. Neboli tzv. “gap year”, jak se říká anglicky. S nastupující krizí středního věku bojuje potápěním a létáním, a samozřejmě jízdou na monokole. Tomáš Sedláček (42), muž, o kterém s nadsázkou říákám, že ho ekonomové považují za originálního filosofa a filosofové zase za brilantního ekonoma. I na náš rozhovor přijel samozřejmě na jednom ze svých čtyř monokol.